Zatímco v dlouhém období je odrazem kondice ekonomiky, v krátkém a středně dlouhém období ji naopak výrazně ovlivňuje. Měnový kurz, stejně jako řadu další ekonomických veličin (např. hrubý domácí produkt, úrokové sazby atd.), lze sledovat jak v nominálním vyjádření (např. současných zhruba 25,3 korun za 1 euro), tak ve vyjádření reálném. Národohospodářský pohled na měnový kurz často využívá právě optiku reálného měnového kurzu, tedy součinu nominálního měnového kurzu a poměru mezi cenovými hladinami[1] v zahraničí a v domácí ekonomice.

Pokud česká ekonomika dosahuje dlouhodobě vyššího hospodářského růstu než ekonomika eurozóny, její ekonomická úroveň se přibližuje vyspělým evropským zemím. Tento vývoj se souběžně odráží v reálném posilování koruny. To se může teoreticky projevovat nesčetným množstvím kombinací vývoje nominálního měnového kurzu CZK/EUR a poměru cenových hladin v České republice a eurozóně. V prvních pěti letech po vzniku samostatné české měny bylo posilování reálného kurzu koruny dáno téměř výhradně vývojem poměru cenových hladin, tj. vyšším růstem cen v české ekonomice než v ekonomice eurozóny (viz Graf 1). Následně, po zavedení režimu cílování inflace v roce 1998 až do současnosti, byl hlavní hybnou silou reálného kurzu téměř výhradně nominální měnový kurz. Za sledované čtvrtstoletí samostatné České republiky zhodnotila koruna vůči euru reálně o více než polovinu, nominálně pak zhruba o čtvrtinu.

Reálný kurz CZK/EUR a jeho složky

O tom, jaká část reálného rovnovážného posilování půjde skrze nominální zpevňování měny a jaká skrze vyšší domácí inflaci ve srovnání se zahraničím, rozhoduje volba kurzového, resp. měnověpolitického režimu. Tato volba je obecně na rozhodnutí centrální banky, ale v řadě zemí ji centrální banka konzultuje s vládou. Obecně lze říci, že pokud by byl cílem vývoj nominálního měnového kurzu, pak je centrální bankou „uvolněn“ inflační kanál a „zmrazen“ kanál kurzový. Rovnovážné reálné posilování měny se tudíž následně projeví ve zvýšeném růstu domácí cenové hladiny. Příkladem je vývoj v pobaltských ekonomikách. Tato volba měla přinést dostatečně rychle konvergující ekonomice i výraznější zvyšování nominální mzdové úrovně (měřené v domácí měně), a to vlivem tlaků plynoucích z růstu domácích cen. Nicméně v případě srovnání vývoje mzdových hladin v zahraniční měně již nezáleží, zda dochází ke konvergenci pomocí vyššího nominálního růstu mezd v domácí měně, nebo prostřednictvím posilování kurzu domácí měny vůči té zahraniční.