Byla to pro naši, v roce 1992 zmenšenou vlast, nejúspěšnější olympiáda od odevzdání Slovenska pod správu Vladimíra Mečiara a jeho následovníků. 

Já jsem na rozdíl od mých spolupracovníků, kteří prožívali olympiádu buď přímo v Londýně, nebo u nás v novinách, kde stejně jako ve všech sdělovacích prostředcích tvořila dlouhé dny hlavní téma, příliš nejásal. A to proto, že jsem téměř žádný triumf českých olympioniků na vlastní oči neviděl. 

V Maďarsku a Bulharsku, kde jsem přes olympiádu pobýval, samozřejmě také měli televize, také vysílali olympiádu, a dokonce na většině míst, na nichž jsem se vyskytoval, měli i mezinárodní sportovní kanály s Eurosportem na čele. Ale že by se tam objevovali Češi, to tedy až na vyjímky nikoli. 

Pokud bych tu měl ohlas české výpravy v Londýně hodnotit souhrnně i s evropskými tištěnými médii, které se mi po ty dny dostali do ruky, tak z hlavním vítězem české účasti na londýnské olympiádě byly české holinky. Pravda, i to byla sláva takříkajíc vteřinová, ale bylo to něco vtipného, nápaditého a tak trochu britského, čím se nám podařilo zapsat do povědomí diváků a čtenářů tisku. 

Jinak svět trochu zaujala obhajoba zlata Barbory Špotákové, sem tam někdo zmínil naše stříbrné tenistky, ale tím to tak trochu končí.