Byla to pro naši, v roce 1992 zmenšenou vlast, nejúspěšnější olympiáda od odevzdání Slovenska pod správu Vladimíra Mečiara a jeho následovníků.
Já jsem na rozdíl od mých spolupracovníků, kteří prožívali olympiádu buď přímo v Londýně, nebo u nás v novinách, kde stejně jako ve všech sdělovacích prostředcích tvořila dlouhé dny hlavní téma, příliš nejásal. A to proto, že jsem téměř žádný triumf českých olympioniků na vlastní oči neviděl.
V Maďarsku a Bulharsku, kde jsem přes olympiádu pobýval, samozřejmě také měli televize, také vysílali olympiádu, a dokonce na většině míst, na nichž jsem se vyskytoval, měli i mezinárodní sportovní kanály s Eurosportem na čele. Ale že by se tam objevovali Češi, to tedy až na vyjímky nikoli.
Pokud bych tu měl ohlas české výpravy v Londýně hodnotit souhrnně i s evropskými tištěnými médii, které se mi po ty dny dostali do ruky, tak z hlavním vítězem české účasti na londýnské olympiádě byly české holinky. Pravda, i to byla sláva takříkajíc vteřinová, ale bylo to něco vtipného, nápaditého a tak trochu britského, čím se nám podařilo zapsat do povědomí diváků a čtenářů tisku.
Jinak svět trochu zaujala obhajoba zlata Barbory Špotákové, sem tam někdo zmínil naše stříbrné tenistky, ale tím to tak trochu končí.
Většina dalších sportů totiž nepatří mezi světově populární a ani mnozí čeští diváci by se na ně asi nedívali, kdyby v nich naši zástupci nezískali medaili, nebo o ni nebojovali.
A pokud jde třeba o takový moderní pětiboj, ten v Česku provozuje ještě méně lidí, než naši parádní zimní olympijskou disciplínu rychlobruslení. Což není nic proti zlatému Davidovi Svobodovi, který si za pětibojařský triumf zaslouží uznání možná dokonce o to větší.
Vzpomněl jsem si při té příležitosti na bratry Pospíšilovi, kteří dvacetkrát vyhráli tituly mistrů světa ve svém bizarním sportu zvaném kolová. V době husákovského Československa byly přímé přenosy z mistrovství světa a dalších turnajů, které suverénně vyhrávali, pravidelnou součástí nedělních odpolední mého dětství a dospívání. Můj šestnáctiletý syn Jakub dnes nejen netuší, kdo to byli bratři Pospíšilové, ale ani jak se vlastně kolová hraje. A to přesto, že ještě v roce 2008 jedni z českých následníků bratří Pospíšilů Radim Hasoň a Jiří Hrdlička získali pro Česko další titul mistrů světa.
Takže s tou olympijskou slávou a medailemi z několika sportů bych to příliš nepřeháněl. A to přesto, že se Česko svojí medailovou kolekcí stalo druhou nejúspěšnější středoevropskou zemí hned za fenomenálním Maďarskem, které skončilo celosvětově na devátém místě. A to ještě pohořeli Maďaři ve svém národním sportu, jímž je vodní pólo, a po několika zlatých medailích vypadli tentokrát už ve čtvrtfinále.
Rozdíl od Česka je také v tom, že například veslařské sporty, jeden ze zdrojů maďarských úspěchů, jsou v Maďarsku skutečně sporty národními a rozšířenými v míře, kterou jsem ještě nikde neviděl. Když jsme například před pár týdny přijížděli po cyklostezce kolem Dunaje do Budapešti, byla předměstí u řeky poseta většimi či menšími loděnicemi, plnými všech možných veslic, kánoí, skifů. Z těch stovek, tisíců mladých Maďarů pak vzešlo mnoho mladých medailistů.
Zatímco Maďarům přinesla olympiáda trochu dobré nálady v jinak ponuré ekonomické a politické realitě země, Rakušanům naopak olympiáda náladu zkazila. Rakousko totiž nezískalo ani jednu olympijskou medaili a byla z toho téměř vnitropolitická krize. Rakušané dokonce zalitovali v této souvislosti rozpadu Rakouska-Uherska. A spočítali si, že kdyby se monarchie nerozpadla, tak by v počtu medailí skončila celosvětově na druhém místě.
Já být na místě Rakušanů, tak bych zase tak moc nesmutnil a dal bych výsledek z Londýna dohromady s výsledky jejich reprezentace na zimních olympijských hrách, kde při těch posledních skončili Rakušané na devátém místě na světě s několika zlatými medailemi. Má to logický důvod, kdo by se dnes, když se dá v Alpách lyžovat na ledovcích celý rok, věnoval v takové zemi jako Rakousko letním sportům.
Takže bych na závěr chtěl Rakušany utěšit, že na zimní olympiádě v Soči nám tu porážku v našem věčném česko-rakouském stýkání a potýkání zase vrátí. A nám všem bych pak chtěl popřát, abychom se hlavně ve zdraví sešli u sledování dalších olympiády za čtyři roky v brazilském Rio de Janeiru. A to bez ohledu na to, kolik získáme medailí my Češi, kolik Maďaři a kolik Rakušané.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
