Někdo možná bez rozmyslu přispěje dvacetikorunou, jiný rozpačitě otočí hlavu a předstírá, že nevidí. Další ochotně přispěje a hrdě si připne na klopu kabátu odznáček, jenž jej zařadí do množiny Mirků Dušínů. Položí si však někdo otázku, jak je možné, že ve společnosti, která se holedbá tím, že je o každého trpícího člověka postaráno, a že je vlastně prvořadým úkolem státu tak činit, je nutné pořádat takové charitativní akce? Nežijeme snad v sociálním státě, v němž nezůstane žádný trpící ponechán napospas?