Ještě, než jsem přestal chodit na Twitter, stihl jsem se na poslední chvíle zaplést do diskuse pod článkem (ZDE), rozebírajícím otázku, „zda má šéf riskovat a přiznat, že něco neví“.

Pro Kristovy drahý rány, tuto mentalitu naprosto nechápu. Když člověk něco neví, tak to v podstatě musí přiznat, protože málokdo je tak dobrý herec, aby si okamžitě vymyslel nějakou věrohodně znějící lež; lidi si takových věcí všimnou. A i kdyby si jednou či dvakrát nevšimli, tak se tenhle vzorec chování bude opakovat a jednoho dne se i ten zkušený lhář dostane do zjevného rozporu s realitou, o které mluví. Načež bude jeho důvěryhodnost vážně „nakopnuta“, v podstatě vniveč.

Ale ano, znám pár lidí posedlých tím, že nikdy neřeknou „nevím“. Instituce jsou v tomhle směru ještě problematičtější, rády si „zachovávají tvář“. Což ale v případě covidové krize je opravdu problém, protože to je nakonec krize vědecké podstaty a věda je založena na tom, že zkoumá věci, které neví. Kdyby věda všechno věděla, byl by to jenom archiv informací a nic víc.

Nuže, jak bych si představoval webové stránky úřadu, který toto bere v potaz a nesnaží se tvářit jako neomylná autorita? Moje hypotetická představa vypadá zhruba takto.

(Berte to opravdu jen jako představu, i když následující řádky jsem konzultoval se skutečným lékařem, abych tam neudělal nějaké hrubé chyby.)