Jinak rozumné opatření ale díky podezřelému způsobu provedení vládním návrhem zákona naráží na rozhodný odpor velké části veřejnosti, která v něm vidí jeden z dalších „tunelů“. Je proto skvělé, že Senát zákon zamítl. Snad se tím poskytl čas rozumným poslancům ODS a LIDEM, aby se odhodlali řídit se při nadcházejícím hlasování svým svědomím a rozumem, nikoli diktátem vedení strany.

Vláda Petra Nečase si pro přijetí zákona a jeho naplnění vybrala snad nejhorší možnou dobu: žádá po veřejnosti, aby spolkla velkorysé zvýhodnění církví vůči ostatním restituentům právě ve chvíli, kdy dochází k nebývalému zhoršování životní situace sociálně nejzranitelnějších vrstev společnosti. Dokonalou ilustrací až karikaturou, dokládající absurdnost zvoleného způsobu narovnání, je ozvláštnění dne zahájení projednávání zákona o majetkovém narovnání státu s církvemi v Senátu oznámením ministerstva školství, že pro nedostatek peněz musí upustit od vyplácení tzv. pastelkovného prvňáčkům: pár korun pro děti se nenajde, pár nicotných miliard pro církve je pro Petra Nečase a jeho družinu maličkost.

Podle průzkumů veřejného mínění zhruba 80% obyvatelstva nesouhlasí s přijetím a zejména s naplněním zákona buď vůbec, nebo aspoň v předkládané podobě. Bouří se tisíce neuspokojených zemědělských restituentů, kteří již dvacet let marně čekají na odškodnění za majetek, zabraný při kolektivizaci zemědělství. Začínají se ozývat i jiní restituenti, jimž se náhrady ze nevydaný majetek vyplácely na základě cen, jež byly ve srovnání s kalkulacemi pro zákon o majetkovém narovnání přímo směšné. Současná podoba zákona tak zakládá nerovnost mezi občany, a v tomto smyslu jde proti duchu Ústavy.

Vládní koalice jde přesto tvrdohlavě proti zdi veřejného odporu, podporována varováním kardinála Duky před ústupem ochlokracii (vládě lůzy). Skrývá se za slogan „co bylo ukradeno, musí být vráceno“. Mlčí o tom, že se náhrady církvím budou platit z daní těch, kteří byli okradeni čtyřiceti lety života v ekonomicky neúspěšném totalitním režimu, a půjdou k tíži ještě jejich dětem a vnukům. Nebudou vracet ti, kteří kradli, ale okradení okradeným. Petr Nečas a jeho souputníci se dostali do situace, připomínající někdejší postavení komunistů: myslí si, že vědí lépe než hloupý lid, co mu prospěje, a vnucují národu proti jeho vůli své pomyslné blaho, o které nikdo nestojí, a to nejen v této věci.

Pro parlamentní opozici je v předvolebním období odpor k přijetí zákona přímo božím darem, a tak se tábory stoupenců a odpůrců ocitly v nelítostném klinči. Po vyčerpání zjevně neúčinných, avšak přece jen jakž-takž věcných argumentů se obhájci zákona v tísni utíkají k odmítnutí odporu proti němu odkazem na údajnou výhodnost transakce pro stát a zejména na nicotnost transakčních nákladů: vždyť jde jen o tisícinu státního rozpočtu či o pořizovací cenu patnácti bojových vozidel „pandur“. To jsou ovšem argumenty, hodné zhýralců, kteří proti duchu křesťanství nevnímají tísnivost hmotné nouze, během života za zdmi vládních paláců se odtrhli od národa, a povýšili se nad něj: vyprávět lidem, kteří nemají na chleba, že 1,97 miliardy na první splátku a dalších 1,445 miliard na běžný provoz církví jsou vlastně nicotné peníze, je zvrácenost, byť z matematického hlediska ve vztahu ke státnímu rozpočtu to je pravda.