Nechtěl jsem si otevírat novou "Pandora's box" ani ve svém úsilí učinit si "ucelený" náhled na svět, ale setkáváme se s emocemi kolem nás každý den, tak se to člověka nutně „dotýká.“ Celý ten můj zájem o "emoce" vznikl tehdy, když jsem se před lety, někde v nějakém anglickém magazínu, seznámil s tezí, že budoucnost televize spočívá v emocích. Určitě to byl nějaký magazín, který jsem respektoval, někdo mně tam v tom článku něčím oslovil. Je to už docela dávno, co jsem to četl, ale z nějakého důvodu mi to uvízlo v hlavě, a ne a ne se toho zbavit.

Tam jsem se dočetl, že buducnost televize je v působení na emoce, v prezentování emocí. A živě jsem nesouhlasil s touto tezí. Říkal jsem si, co to je za blbost, přece - když v televizi běží seriál, nebo film, drama, tak především hledám téma, o čem to je, pak hledám základní konflikt, zda mne vůbec zajímá, chci znát atmosféru, do které je drama, seriál zasazen, chci znát charakteristiky postav, chci vidět, jak reagují v dialogu, v rámci konfliktu.

Dále chci vidět, jak se ty postavy vyvíjejí v průběhu dramatu, jak reagují, když se v dialogu dozvídají nové skutečnosti - na tom je přece drama i seriál založen, myslil jsem si.

Postava Hamleta se vyvíjí v čase, nejprve zjistí, že jeho otec byl zavražděn, pak si to ověřuje na dvoře dánského krále, pak usiluje o pomstu, a nakonec umírá. Tedy spousta dialogů, které na sebe – logicky – navazují, a teprve pak přijde emoce – Hamlet umírá. Ale Hamlet umírá, protože nemohl jinak, nemohl se osvobodit z osudové klatby. Přesně to působí na diváka, který je pohnut jeho osudem. Příběh Romea a Julie se vyvíjí až k sebevraždě, ale to vše musí být založeno na přísné charakteristice postav a na logice jejich vývoje. Musíme Romeovi a Julii věřit, že jejich reakce jsou logické v rámci děje, teprve tím nás jejich tragédie zasáhne. Vývoj dramatu musí být navýsost logický, třeba spor Monteků a Kapuletů, abychom na závěr uvěřili a „procítili“ tragédii Romea a Julie. U Shakespeara máme i emoci jako hrom - Othelo se dozvídá, že snad Desdemona mu byla nevěrná, trápí se tím - o tom to celé je, emoce! Nakonec ji zabije, aby se dozvěděl, že mu nevěrná nebyla. Opět emoce! Ale celé je to nanejvýš logicky svázáno vývojem toho dramatu, vývojem postav, gradace Othelova konfliktu musí být nanejvýš "odůvodněná". A konečné vyřešení zápletky musí být velice přísně založeno na celé této logice. Jinak si pomyslíme, že se díváme na „škvár“.

Dokonce i komedie musí být založena na logice, jinak se těm vtípkům a pointě na závěr nebudeme smát! "To byla zase blbost!", řekneme si. Teprve potom mohou přijít emoce, teprve až jsou tyhle zákony dramatu či komedie naplněny, pak se může rozlít vlna emocí. Podobné je to s režisérkou Poledňákovou, Tomášem Holým, Polepšovnou a Stoličkou. Jsou to historická díla!