Miloš Horký: Život v pravdě aneb Bezmoc bezmocných

Václav Havel - „Život v pravdě“

„Je-li základní oporou post-totalitního systému (sedmdesátá léta min.století v Československu) „život ve lži“, pak není divu, že jeho základní hrozbou se stává „život v pravdě“. Post-totalitní moc je v zajetí vlastních lží, proto musí falšovat. Falšuje minulost. Falšuje přítomnost a falšuje budoucnost. Předstírá, že nemá všemocný a všeho schopný policejní aparát. Předstírá, že respektuje lidská práva. Předstírá, že nikoho nepronásleduje. Předstírá, že se nebojí. Předstírá, že nic nepředstírá.“

To byla Havlova skvělá charakteristika 70.let minulého století u nás. Jeho esej „Moc bezmocných“ otevřela cestu, jež vyvrcholila "Sametem" v roce 1989.

Nebudeme tu rozebírat osudy disidentů a odvahu studentů na Letné. Podívejme se však, co se dělo dále v naší „pohnuté“ historii... (Naše historie byla vždycky „pohnutá“, nemám pravdu?)

V té době všichni věřili, že teď už to přijde. Václav Havel se stal prezidentem a v roce 1992 Francis Fukuyama ohlásil konec „věku ideologie“ (ve své knize Konec historie a poslední člověk – End of the history and the last man). My jsme vyrůstali v podmínkách boje dvou nesmiřitelných ideologií, a ohlášení konce jedné z nich a vítězství ideologie druhé – demokratické, to byl balzám na duše všech. Ano, dali jsme svůj hlas...

Vítězné demokracii se pak dostalo nového přívlastku. Demokracie, po níž všichni toužili – vždyť proto jsme „zvonili klíči“ na Václaváku – dostala okřídlený přívlastek – liberální. Nezpochybnitelnou zásluhu na jejím příchodu k nám má Václav Havel. Mluvčím liberální demokracie se pak stal guru ze CNN – Fareed Zakaria.

Dnes, po třiceti letech, tehdejší sny dostávají tak trochu „trhlinu“. Podle „pravověrných“ liberálních demokratů, je to „populismus“, který ohrožuje naše demokratické "úspěchy". Dokonce Amerika, která ve své historii nikdy nepoznala nic než demokracii, je dnes rukojmím „populisty“ Donalda Trumpa.

Člověk by neřekl, že to bude zrovna populismus, který bude takřka každodenně „na pranýři“. Vždyť – co je to populismus? Toto hnutí nemá žádného slovutného „filosofa“ či „myslitele“, není to ucelený myšlenkový proud, který by vytknul „zářné“ cíle, o něž bude hnutí usilovat. Rovněž neuvidíte žádné knihy, jež by propagovaly „populistické“ ideje. Naopak, tisíce knih již bylo napsáno, jak škodlivý jest onen „populismus“. „Populismus“ se neobrací k žádné sociální skupině, jež by ho pravidelně volila ve volbách a tím mu tvořila politickou základnu. „Populismus“ také není reprezentován politickou stranou, žádnou "Internacionálou", jež by si dala „do vínku“ soubor „populistických“ zásad (něco na způsob „Komunistického manifestu“...).

Nikdo neříká: “Je suis populiste...“ A přesto: Světem obchází strašidlo – strašidlo populismu!

„Populismus“ je tedy identifikován jako ohrožení liberální demokracie. Jak je to možné? Co se změnilo?

Lidé mají svou paměť, avšak paměť někdy – stejně jako láska - podléhá „hrám šálivým“. Úplně novým faktorem, který dnes působí na politické scéně, jsou ti, kteří v roce 1989 nebyli ještě dospělými lidmi, oni tehdy ještě „nevzali rozum“. Uplatňují se však dnes v politickém životě daleko více, než jsme se za našeho mládí mohli uplatnit my. Protestují v ulicích, pořádají stávky, kritizují své učitele, jezdí do Davosu a přednášejí tam, stále za něco a proti něčemu bojují, věří v @Me too, chodí na Prague parade, inu, jsou „cool“...

Je báječné, že tito mladí lidé chtějí být politicky „gramotní“.

Mnohokrát mě už napadlo, že bychom to my, zralí lidé (jedno jakého věku), už jednou měli uznat. „Nemáme na to! Zpackali jsme to!“ Nakonec - nebudeme první ani poslední generace „zralých lidí“, která nerozumí světu těch mladých. Nezvládli jsme ten náš „Samet“. Nezvládli jsme důsledky, které v globalizovaném světě přinesl. Měli bychom odejít, zmizet ze scény (abychom už nezavazeli...).

Měli bychom si to přiznat. A pokud to dokážeme, myslím, že by bylo namístě – předat těm mladým „štafetu“ v podobě té poslední, nejvyšší moudrosti, ke které jsme se ještě „my, zralí lidé“ dopracovali. Aby aspoň nějaké poselství po nás zbylo.

Oprávněně se budete ptát: „A kterápak to je, ta poslední, nejvyšší moudrost, kterou bychom měli mladým předat?“ (Prosím nezaměňovat s prastarou židovskou anekdotou, jejíž pointa říká "Všechno je jinak!")

Říkám vám - ano, máme svého „mudrce“, máme svého „proroka“. Nemusíme chodit nikam daleko. Mezi námi žil člověk, jehož poselství si zaslouží, aby bylo - jako “moudrost nejvyšší” - předána mladým lidem – až oni znovu vyrazí na Václavák či na Letnou.

Obraťme se ke slovům Václava Havla. Nejlepší kvalifikací pro to, abychom předali právě jeho ideály, je nezpochybnitelnost jeho zásluh za uvedení „liberální“ demokracie k nám.

Mladí by se měli znovu zamyslet nad tím, co tehdy Havel napsal – ještě v době hluboké totality. Měli by si ověřit, zda ono nebezpečí pro demokracii, jež Václav Havel charakterizoval ve své vrcholné eseji, zda – snad - není ještě dnes nebezpečím pro demokracii jako takovou, pro demokracii beze všech přívlastků.

Připusťme si, že my jsme zklamali, nevzali jsme si dostatečně k srdci dobře míněné rady z Hrádečku. O to ostražitější by dnes ti mladí měli být.

Co by Václav Havel říkal dnešnímu "populismu?"

Dovolte mi citovat jeho esej, jak by vypadala dnes. V jeho eseji se objevují otázky, jež by si měli mladí lidé, ti potenciální voliči, položit sami sobě, tak, jako jsme si je položili kdysi – před 30 lety – my, v onom „legendárním“ roce 1989...

Tedy - Václav Havel, jak by k nám promlouval – dnes:

„Je-li základní oporou dnešního systému „život ve lži“, pak není divu, že jeho základní hrozbou se stává „život v pravdě“.

***

Dnešní moc je v zajetí vlastních lží, proto musí falšovat. Falšuje minulost. Falšuje přítomnost a falšuje budoucnost. Předstírá, že nemá všemocný a všeho schopný policejní aparát. Předstírá, že respektuje lidská práva. Předstírá, že nikoho nepronásleduje. Předstírá, že se nebojí.

Předstírá, že nic nepředstírá.

A přece - i dnes v každém z nás zůstává kus touhy po vlastní lidské důstojnosti, mravní integritě, svobodné zkušenosti bytí.

Avšak i dnes nic nenasvědčuje tomu, že by západní demokracie – tj. demokracie tradičního parlamentního typu – nabízely nějaké hlubší východisko.

Skutečně: nezdá se, že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit „samopohybu“ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než kdysi brutální způsob systému post-totalitního.

Ale celý ten ... komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty, vyvazují byrokrata z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti...

Solženicyn ve své Harvardské přednášce popisuje iluzornost svobod, nezaložených na odpovědnosti, a z toho pramenící chronickou neschopnost tradičních demokracií čelit násilí a totalitě.

Člověk je na Západě sice vybaven mnoha osobními svobodami a jistotami, tyto svobody a jistoty mu však nakonec nejsou k ničemu: i on je posléze jen obětí neschopnou uhájit si svou identitu.

Myslím, že dlouhodobost všech našich vyhlídek na nějakou výraznější změnu k lepšímu nás přímo zavazuje vnímat i tento hlubší – krizový – aspekt tradiční demokracie.

Upínat se však k tradiční parlamentní demokracii jako k politickému ideálu a podléhat iluzi, že jen tato „osvědčená“ forma může natrvalo zaručovat člověku důstojné a svéprávné postavení, bylo by podle mého názoru přinejmenším krátkozraké.

Obrat politické pozornosti ke konkrétnímu člověku vidím jako cosi podstatně hlubšího než jen obrat k obvyklým mechanismům západní anebo chcete-li liberální demokracie.

Už dávno vím, že snadno to vskutku nepůjde a ani žádný dnešní pokus o demokracii nemůže garantovat společnosti, že se nestane brzy obětí nějakého nového znásilnění.

A není nakonec šeď a pustota života v nás, v dnešním systému, vlastně jen karikaturně vyhroceným obrazem moderního života vůbec a nejsme vlastně – byť vnějšími civilizačními parametry tak hluboko za ním – ve skutečnosti jakýmsi mementem Západu, odkrývajícím mu jeho latentní směřování?“

Tolik Václav Havel a jeho poselství dnešním dnům, dnešním mladým lidem.

***

Havel už tehdy identifikoval tyto závažné politické otázky a mladí lidé by si dnes sami měli ověřit, zda na ně nacházejí odpovědi. My jsme udělali revoluci, ale nedokázali jsme si v tomto globalizovaném světě poradit s důsledky a nebezpečím, jež sebou „Samet“ přinesl.

Zpackali jsme to! Je to však znamením naší neschopnosti nebo je to důsledkem toho, že moc, jež údajně z lidu pochází, byla zase - jako už tolikrát v minulosti – bezmocná?

Přejmě mladým, aby i oni jednou „zazvonili klíči na Václaváku“, aby konečně aspoň oni mohli žít své životy „v pravdě“, aby jejich „moc“ konečně přestala být „bezmocí“.

Je to na nich. Vždyť – oni jsou tak „cool“, ale co jim Václav Havel nestačil říci - času už není příliš nazbyt.