Václav Havel - „Život v pravdě“

„Je-li základní oporou post-totalitního systému (sedmdesátá léta min.století v Československu) „život ve lži“, pak není divu, že jeho základní hrozbou se stává „život v pravdě“. Post-totalitní moc je v zajetí vlastních lží, proto musí falšovat. Falšuje minulost. Falšuje přítomnost a falšuje budoucnost. Předstírá, že nemá všemocný a všeho schopný policejní aparát. Předstírá, že respektuje lidská práva. Předstírá, že nikoho nepronásleduje. Předstírá, že se nebojí. Předstírá, že nic nepředstírá.“

To byla Havlova skvělá charakteristika 70.let minulého století u nás. Jeho esej „Moc bezmocných“ otevřela cestu, jež vyvrcholila "Sametem" v roce 1989.

Nebudeme tu rozebírat osudy disidentů a odvahu studentů na Letné. Podívejme se však, co se dělo dále v naší „pohnuté“ historii... (Naše historie byla vždycky „pohnutá“, nemám pravdu?)

V té době všichni věřili, že teď už to přijde. Václav Havel se stal prezidentem a v roce 1992 Francis Fukuyama ohlásil konec „věku ideologie“ (ve své knize Konec historie a poslední člověk – End of the history and the last man). My jsme vyrůstali v podmínkách boje dvou nesmiřitelných ideologií, a ohlášení konce jedné z nich a vítězství ideologie druhé – demokratické, to byl balzám na duše všech. Ano, dali jsme svůj hlas... 

Vítězné demokracii se pak dostalo nového přívlastku. Demokracie, po níž všichni toužili – vždyť proto jsme „zvonili klíči“ na Václaváku – dostala okřídlený přívlastek – liberální. Nezpochybnitelnou zásluhu na jejím příchodu k nám má Václav Havel. Mluvčím liberální demokracie se pak stal guru ze CNN – Fareed Zakaria.