Mojmír Grygar: Příběh o levici - Krize jako rozbuška změn (5) | ParlamentniListy.cz

Mám-li připomenout principy této ekonomické a politické doktríny, neodvolám se na žádného z levicových ideologů a politiků, stranou ponechám fantastu Žižeka i praktika Corbyna, ale ocituji z Konzervativního manifestu paní Theresy Mayové letošního roku: „Nevěříme v neomezený svobodný trh. Odmítáme kult sobeckého individualismu. Hrozíme se sociálního rozkolu, nespravedlnosti, křivdy a nerovnosti.“ Tento pozoruhodný výrok z úst šéfky Toryů překvapí jen čtenáře, kteří věří našim pravicovým komentátorům; jejich srovnávání Mayové s „železnou lady“ můžeme pominout jako klišé, ale to, že nebrali v úvahu skutečnost, že krize roku 2008 otřásla stabilitou panujícího systému, svědčí o jejich pokrytectví a ideologické zaslepenosti. O tom, že mezi pravicovými ideology a politiky se šíří nedůvěra k finančním praktikám Wall Streetu, k nenasytnosti technokratů v Sillicon Valley i k ničím nekontrolované tržní směně, svědčí Steve Bannon, Trumpův poradce, vlivný populistický nacionalista, který musel nedávno opustit místo v Bílém domě. V rozhovoru s novináři časopisu The Economist prohlásil, že odmítá radikální ideu volného trhu a že američtí politici se mají starat o dostatek pracovních míst v Americe a neplýtvat síly marnými pokusy pokračovat ve válce v Afghánistánu.

Během deseti let, kdy západní vlády léčily chřipku krize studenou sprchou škrtů, došlo v Evropě i v USA k hospodářskému i politickému zemětřesení. Naomi Kleinová, kanadská spisovatelka, po léta statečně demaskující negativní důsledky kapitalismu puštěného ze řetězu, konstatovala, že kritický rozbor katastrofálních následků krize už nebylo možno potlačit. Nápadný obrat britských konzervativců připomínající pouť do Canossy byl bezpochyby důsledkem nečekaného úspěchu Jeremy Corbyna. Osmašedesátiletý politik jako by se rozpomenul na svá mladá léta, kdy působil na levém křídle jako militantní aktivista, a vyrukoval s programem radikálních změn. Podařilo se mu neuvěřitelné – o správnosti a nutnosti politiky „pro všechny, nejen pro vybranou elitu“ přesvědčil členy své strany, ale i velkou část veřejnosti, zejména mladé lidi, včetně chronických nevoličů. Někteří naši politologové stále ještě připomínají zásluhu Tony Baira o „modernizaci“ Labour Party; dnes to zní podivně a cynicky – ambicióznímu ctiteli monarchie a militarismu šlo o změnu kurzu doprava, o podřízení dělnické strany panujícímu neoliberálnímu trendu. Labour Party v tom nebyla sama. Ani ostatní evropské sociálně demokratické strany se nedovedly vymanit z vleku pravicových stran; spíš se staraly o to získat voliče na pravé straně politického spektra, než aby hájily zájmy dělníků, zaměstnanců, nezaměstnaných, lidí závislých na sociálních dávkách.

Prohry sociálních demokratů

Levice nebyla s to podnítit širokou mezinárodní diskuzi o tom, kdo krizi způsobil, kdo má být za hrubé chyby souzen, kdo má za ně nést odpovědnost. Došlo k nehoráznostem – ředitelé bank, kteří byli spíš hazardními hráči očekávajícími vytoužené terno než zodpovědnými hospodáři svěřeného bohatství, odešli po bankrotu se zlatými padáky. Byl to průhledný záměr účastníků tržního kolotoče nevydat spravedlnosti nikoho ze svých lidí, ani z kompliců a spoluhráčů. Následky krize 2008 sice leckoho i na pravici přiměly k revizi některých dogmat (například Fukuyama, jeden z ideologů neoliberalismu, revidoval své tvrzení, že demokratický kapitalismus je konečnou, vrcholnou fází dějin), ale převládající představu o nenahraditelnosti „nejlepšího ze špatných společenských systémů“ to v zásadě neovlivnilo. Došlo k oživení zájmu o dlouhodobé prognózy společenského vývoje nezávislého od „věčného“ a „přirozeného“ kapitalismu, ale úvahy ekonomů, filozofů, historiků, publicistů, vracejících se ke kritické aktualizaci Marxova učení, zůstaly spíš uzavřeny v kabinetech univerzit a v redakcích odborných časopisů (Balibar, Badiou, Derrida, Žižek, Atkinson, Piketty aj.) – v praktické politice levicových stran v Evropě i jinde ve světě se zásadně nic podstatného nezměnilo.

Němečtí sociální demokraté podlehli křesťanským liberálům z CSU, kteří v patové chvíli učinili krůček doleva a přikryli sociální demokraty svým černým pláštěm (v koláži uveřejněné tuším ve Spieglu se Merklová sice objímá se Schrödrem v německé vlajce, ale černá barva konzervativců přece jen dominuje), a Schrödrův rozchod s Oskarem Lafontainem na dlouhá léta uvedl německou sociální demokracii do politické letargie. Ztratila schopnost formulovat aktuální potřeby státu a většiny jeho obyvatel, nebyla s to odpovědět na palčivou otázku rozděleného a obtížně se sjednocujícího Německa, nevystavila kritice hospodářské a politické změny spojené s globalizací velkokapitálu a mamutích mezinárodních společností. Ve středové pozici jí úspěšně konkurovaly starší i nově se vynořivší pravicové strany. Sociální demokraté za podíl na vládě zaplatili vysokou cenu – spokojili se s podřízenou rolí v koaliční vládě. Za minimum podílu na moci hodili původní program socialismu přes palubu. Nedokázali zmírnit drastické dopady sjednocení na hospodářskou situaci ve východním Německu, nebyli s to zabránit radikální desindustrializaci bývalé DDR, nevystupovali proti privatizačnímu tsunami spojenému s destrukci přirozených mikrospolečenských vazeb a forem, kterými si lidé v autokratickém režimu vytvářeli snesitelnější životní podmínky. (Poslední zprávy z Německa naznačují, že křesťanští demokraté se i nadále budou objímat se socialisty v černorudé vlajce a že na tuto politiku doplatí především ti slabší na nižších příčkách společenského žebříku.) Levice na levém křídle, která se snažila hájit zájmy dělníků a zaměstnanců převálcovaných překotným vývojem (co mohlo být úžasnějšího než rychlé a radikální sjednocení?), ztrácela kredit, poškozovaly ji její vazby, ať již skutečné nebo domnělé, na zdiskreditovaný východní režim.

Situace levice ve Francii nebyla jiná. Pád sociálnědemokratické strany dovršila éra prezidenta Hollanda. Zpronevěřil se tradicím francouzského socialismu, nedokázal změnit hospodářské potíže země, nedovedl chránit široké vrstvy dělníků a zaměstnanců před poklesem životní úrovně (v roce 2016 byla kupní síla průměrně o 687 eur menší než v roce 2008), nezabránil růstu nezaměstnanosti (9,5%), přizpůsoboval se hospodářské a politické realitě globalizace, nebyl s to včas řešit napětí ve společnosti způsobené přílivem přistěhovalců. Na druhé straně mu však nescházela síla odhodlat se k vojenské intervenci v Sýrii i v některých afrických zemích; cítil se vázán koloniálními tradicemi země. Další krok do propasti dějin.

Jeho nástupce Macron, odchovanec jezuitských škol a elitních zámořských bank, sází na osvědčenou formuli politického středu, která ruší přirozený antagonismus pravice a levice, zastírá skutečnost protikladných zájmů hrstky oligarchů a naprosté většiny zaměstnanců, dělníků, nezaměstnaných, odepsaných, vyloučených. Právě v těchto vodách loví pravicová populistka Le Penová; ne náhodou má ohlas právě v krajích nejvíce postižených likvidací průmyslu. Úspěchy jejího hnutí jsou daní, kterou francouzská politická sféra platí za neschopnost neoliberální politiky reagovat na palčivé společenské problémy, na nezaměstnanost, snížení životní úrovně, příliv přistěhovalců, islámský terorismus, oslabení nezávislosti země. Le Pennová oslovuje chudé, přehlížené lidové vrstvy; za to ji pravicový tisk kritizuje jako levicovou extremistku. Ona však nenavazuje na politiku tradiční levice, pouze loví ve vodách opuštěných liberály i pravými socialisty; chytře se přitom vyhranila proti svému otci, zakladateli Národní fronty, který ty zapomenuté zástupy (oubilés) oslovit nemohl a ani nechtěl.

V Británii, Německu, ve Francii u nás i jinde došlo k tomu, že ve středu politické stupnice je namačkáno – kde kdo, křesťani, pro– i protievropské strany, liberálové, socialisté různého zbarvení, se snaží držet se „zlaté střední cesty“. Aby tato politika nesla plody, musela by být silná střední třída. Ale tu silně poškodil neoliberalismus – srážel ji dolů mezi chudinu, kam se propadávají nejen zástupy přistěhovalců z cizích zemí, ale i neúspěšní domácí zaměstnanci v bílých límečcích (prekariát). Tak vznikla situace, kdy politická „pravda“ je ve středu, a nalevo i napravo jsou úchylky, extrémisté, nepřátelé rozumných kompromisů (rozuměj kompromisů pod taktovkou držitelů ekonomické moci). Místo reálného posuzování pravých i levých extrémů se používá paušální odsudek širokospektrálního nebezpečí známého jako populismus. Společnost se štěpí na dvě půlky, které nic nespojuje. Dobře je to patrné zvláště v Polsku i v USA.

Francouzský tisk věnoval pozornost pozoruhodnému aspektu Macronova intelektuálního zrání. Mluví v jeho prospěch, že jako asistent Paula Ricoeura, předního francouzského filozofa, se podílel na přípravě jeho díla La mémoire, l'histoire, l'oublie (Paměť, dějiny, zapomenutí), 2000. Autorovi článku v Le Monde (15. 5. 2017) neunikl příznačný moment, totiž Ricoeurova schopnost zahrnout do zorného pole svých výzkumů věci rozdílného řádu, aniž se snažil nacházet mezi nimi styčné body. Spojuje věci pouhou souřadnou spojkou „a“, opomíjí dialektiku souvztažnosti opozičních pólů. Nabízí se paralela s Macronovým souřadným spojováním neslučitelných věcí. Jeho záměr zrušit protiklad mezi pravicí a levicí, spojit pozitivní rysy pravice a levice v jednom centrálním bodě, v privilegované středové pozici, nemůže řešit dialektiku protikladu bohatých a chudých, kapitálu a práce. Umožňuje to ovšem balancovat na vahách středu, kdy se odchylné názory a tendence odsuzují jako periferní, extrémní – levičák Mélanchon se klade na stejnou úroveň jako populistka Le Penová.

Právě toto středové postavení charakterizuje různé variace levicových, sociálnědemokratických strategií, které signalizovaly jejich krizi, jejich záměrnou abdikaci na radikální obhajobu a obnovu životních zájmů dělnických a zaměstnaneckých mas. Macron začíná tím, že zasazuje ránu hnutí, které ho politicky postavilo na nohy. Karikaturista deníku Le Monde toto symbolické gesto vyjádřil jednoduchým obrázkem: Hollande, hýčkající na kolenou žáka Macrona, starostlivě mu uděluje rady do života; v mentorových zádech však vězí několik nožů s nápisem Macron.

Středovou politiku v Anglii prosazoval Tony Blaire. Vzpomínám na chválu, které se mu dostalo od Václava Havla; sametový prezident oceňoval jeho mládí a hledání optimální zlaté střední cesty. Uplynulo několik let a z Blaira se vyklubal politik, který prosazoval zájmy konzervativní, finanční, aristokratické menšiny o to úspěšněji, že vystupoval pod firmou dělnické strany. Kdo lépe vyšel vstříc militaristickým záměrům Geoge Bushe, kdo horlivěji podpořil jeho neokoloniální války v Afghánistánu a Iráku, než on, katolický konvertita? A kdo na tom, podobně jako Clinton, převlékač kabátu, vydělal velkou sumu peněz?

Tempora mutantur, nos et mutamur in illis, časy se mění a my s nimi. Davida Camerona, premiéra Konzervativní strany, přiměla krize revidovat dědictví „železné lady“, zatímco jeho nástupkyně Theresa Mayová se snaží, aby její reformy vrátily Anglii starý dobrý konzervativní pořádek, založený na podpoře středního a malého podnikání. Jak ukázal nezávislý výzkum veřejného mínění, v britské společnosti probíhá zřetelný pohyb od podpory nerušené honby za majetkem k podpoře programů ve prospěch sociálně znevýhodněných lidí. Stále více obyvatel si uvědomuje, jak vládní politika úspor a škrtů dopadla právě na ty nejchudší a nejvíce postižené nezaměstnaností. (Horor požáru ve výškové ubytovně ukázal, jakému nebezpečí jsou vystaveni lidé na nižších stupních společenského žebříku.) Výsledek výrazného posunu veřejného mínění se projevil Corbynovým volebním úspěchem. Konstatuje se, že takové volební vítězství nemá v Anglii v moderní době obdobu. Dodejme: je to odezva na nebezpečně se rozevírající nůžky v sociálních vztazích – něco podobného západní země nepoznaly od dob prvotní akumulace kapitálu a průmyslové revoluce. Nedejme se však předčasně uspokojit; Corbyna a politiky, kteří chtějí promítnout principy demokracie do ekonomiky, čeká dlouhá a namáhavá cesta; jeho bohatí a mocní odpůrci si již najdou prostředky, jak mu ztrpčit jeho dílo. Mají v tom dost zkušeností.

O populistech a zkoušce času

V Maďarsku nebo Polsku, kde převážil populistický nacionalismus a náboženský fanatismus, liberální demokracie ztrácí půdu pod nohama. Hlavní argumenty arogantní většiny se netýkaly složitých ekonomických, mocenských a kulturních otázek, ale dvou věcí, které se dají dlouhodobě tutlat – korupce předchozích vlád a zanedbávání sociálních a národních zájmů širokých vrstev. Když se populisté vytasili s obžalobou porušování zákonů i dobrých mravů předáky liberálních i levicových stran, nebylo možno jejich kritiku pominout. Ferenc Gyurcsány, předák maďarských socialistů, svým nehorázným vystupováním jakoby přinesl Orbánovi svou hlavu na stříbrné míse. U nás nedošlo k podobným přešlapům vedoucím k propadu důvěry v demokratický parlamentarismus, ale populistická hnutí získávají důvěru voličů tím, že poukazují na porušování zákonů u pravicových i levicových politiků, u Sobotky i Kalouska. Ať již bude Andreji Babišovi jeho finanční přestupek uznán, nebo ne, jeho zásluhou je, že kritizoval podivné praktiky u politiků, od nichž veřejnost očekávala, že budou hájit společenské a státní zájmy vůči zlatokopům, třímajícím v rukavičkách privatizační dekrety, tajná doporučení, tučné bonusy, dobrozdání znalců. Přitom nešlo o 50 miliónů, ale o desítky miliard – a ticho po pěšině. (Bakala prý vyždímal z ostravských dolů 100 miliard. Občan se zděšeně ptá – kde to vlastně jsme?)

Ze zkoušky času sociální demokraté nevyšli bez poskvrny. Ve své privatizační euforii nezaostávali za pravicovými stranami. Zatímco od ODA, ODS, US a dalších efemér na pravici se nedalo nic čekat – proč by nevyužily vzácné dějinné příležitosti a nerozvinuly naplno ideál svobodného trhu, zisku, privatizací, deregulací, restitucí, rehabilitací? Ale kdo jiný než sociální demokraté měl vystupovat v zájmu převálcované většiny? (Komunisté se octli na slepé koleji, jejich hlas neměl váhu.)

Zkrotit koně

Slyším-li, jak se někteří sociálně demokratičtí politici dovolávají historických tradic první české dělnické strany, vybavuje se mi Alšova karikatura z dob, kdy se sociální demokracie vyhranila jako vůdčí dělnická strana: dva představitelé vládnoucích tříd – továrník v žaketu a velkokapitalista v černém fraku se marně pokoušejí silnému vzpouzejícím se oři nasadit ohlávku. Po převratu to trvalo dlouho, než se na politické scéně znovu objevil zotavený kůň, ale naneštěstí zapomněl na svou původní stáj, a tak továrníci, bankéři, podnikatelé, spekulanti – zejména, pokud přicházeli z bohatších krajů – neměli potíže s ovládnutím krotkého koníka. A tak v posledních čtyřech letech – nastojte! – sociálním demokratům čte levity politik, který patří spíš k těm pánům ve fraku. A naši socialisté, neschopni předložit široké veřejnosti program hodný tradicím dělnické strany, snaží se kritika diskreditovat – ne v politickém ringu zaměřeném k budoucnosti, ne v oblasti programu, strategie a taktiky, ale v aréně trestního práva vyšetřujícího kauzu starou deset let.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami