Mám-li připomenout principy této ekonomické a politické doktríny, neodvolám se na žádného z levicových ideologů a politiků, stranou ponechám fantastu Žižeka i praktika Corbyna, ale ocituji z Konzervativního manifestu paní Theresy Mayové letošního roku: „Nevěříme v neomezený svobodný trh. Odmítáme kult sobeckého individualismu. Hrozíme se sociálního rozkolu, nespravedlnosti, křivdy a nerovnosti.“ Tento pozoruhodný výrok z úst šéfky Toryů překvapí jen čtenáře, kteří věří našim pravicovým komentátorům; jejich srovnávání Mayové s „železnou lady“ můžeme pominout jako klišé, ale to, že nebrali v úvahu skutečnost, že krize roku 2008 otřásla stabilitou panujícího systému, svědčí o jejich pokrytectví a ideologické zaslepenosti. O tom, že mezi pravicovými ideology a politiky se šíří nedůvěra k finančním praktikám Wall Streetu, k nenasytnosti technokratů v Sillicon Valley i k ničím nekontrolované tržní směně, svědčí Steve Bannon, Trumpův poradce, vlivný populistický nacionalista, který musel nedávno opustit místo v Bílém domě. V rozhovoru s novináři časopisu The Economist prohlásil, že odmítá radikální ideu volného trhu a že američtí politici se mají starat o dostatek pracovních míst v Americe a neplýtvat síly marnými pokusy pokračovat ve válce v Afghánistánu.

Během deseti let, kdy západní vlády léčily chřipku krize studenou sprchou škrtů, došlo v Evropě i v USA k hospodářskému i politickému zemětřesení. Naomi Kleinová, kanadská spisovatelka, po léta statečně demaskující negativní důsledky kapitalismu puštěného ze řetězu, konstatovala, že kritický rozbor katastrofálních následků krize už nebylo možno potlačit. Nápadný obrat britských konzervativců připomínající pouť do Canossy byl bezpochyby důsledkem nečekaného úspěchu Jeremy Corbyna. Osmašedesátiletý politik jako by se rozpomenul na svá mladá léta, kdy působil na levém křídle jako militantní aktivista, a vyrukoval s programem radikálních změn. Podařilo se mu neuvěřitelné – o správnosti a nutnosti politiky „pro všechny, nejen pro vybranou elitu“ přesvědčil členy své strany, ale i velkou část veřejnosti, zejména mladé lidi, včetně chronických nevoličů. Někteří naši politologové stále ještě připomínají zásluhu Tony Baira o „modernizaci“ Labour Party; dnes to zní podivně a cynicky – ambicióznímu ctiteli monarchie a militarismu šlo o změnu kurzu doprava, o podřízení dělnické strany panujícímu neoliberálnímu trendu. Labour Party v tom nebyla sama. Ani ostatní evropské sociálně demokratické strany se nedovedly vymanit z vleku pravicových stran; spíš se staraly o to získat voliče na pravé straně politického spektra, než aby hájily zájmy dělníků, zaměstnanců, nezaměstnaných, lidí závislých na sociálních dávkách.

Prohry sociálních demokratů

Levice nebyla s to podnítit širokou mezinárodní diskuzi o tom, kdo krizi způsobil, kdo má být za hrubé chyby souzen, kdo má za ně nést odpovědnost. Došlo k nehoráznostem – ředitelé bank, kteří byli spíš hazardními hráči očekávajícími vytoužené terno než zodpovědnými hospodáři svěřeného bohatství, odešli po bankrotu se zlatými padáky. Byl to průhledný záměr účastníků tržního kolotoče nevydat spravedlnosti nikoho ze svých lidí, ani z kompliců a spoluhráčů. Následky krize 2008 sice leckoho i na pravici přiměly k revizi některých dogmat (například Fukuyama, jeden z ideologů neoliberalismu, revidoval své tvrzení, že demokratický kapitalismus je konečnou, vrcholnou fází dějin), ale převládající představu o nenahraditelnosti „nejlepšího ze špatných společenských systémů“ to v zásadě neovlivnilo. Došlo k oživení zájmu o dlouhodobé prognózy společenského vývoje nezávislého od „věčného“ a „přirozeného“ kapitalismu, ale úvahy ekonomů, filozofů, historiků, publicistů, vracejících se ke kritické aktualizaci Marxova učení, zůstaly spíš uzavřeny v kabinetech univerzit a v redakcích odborných časopisů (Balibar, Badiou, Derrida, Žižek, Atkinson, Piketty aj.) – v praktické politice levicových stran v Evropě i jinde ve světě se zásadně nic podstatného nezměnilo.

Němečtí sociální demokraté podlehli křesťanským liberálům z CSU, kteří v patové chvíli učinili krůček doleva a přikryli sociální demokraty svým černým pláštěm (v koláži uveřejněné tuším ve Spieglu se Merklová sice objímá se Schrödrem v německé vlajce, ale černá barva konzervativců přece jen dominuje), a Schrödrův rozchod s Oskarem Lafontainem na dlouhá léta uvedl německou sociální demokracii do politické letargie. Ztratila schopnost formulovat aktuální potřeby státu a většiny jeho obyvatel, nebyla s to odpovědět na palčivou otázku rozděleného a obtížně se sjednocujícího Německa, nevystavila kritice hospodářské a politické změny spojené s globalizací velkokapitálu a mamutích mezinárodních společností. Ve středové pozici jí úspěšně konkurovaly starší i nově se vynořivší pravicové strany. Sociální demokraté za podíl na vládě zaplatili vysokou cenu – spokojili se s podřízenou rolí v koaliční vládě. Za minimum podílu na moci hodili původní program socialismu přes palubu. Nedokázali zmírnit drastické dopady sjednocení na hospodářskou situaci ve východním Německu, nebyli s to zabránit radikální desindustrializaci bývalé DDR, nevystupovali proti privatizačnímu tsunami spojenému s destrukci přirozených mikrospolečenských vazeb a forem, kterými si lidé v autokratickém režimu vytvářeli snesitelnější životní podmínky. (Poslední zprávy z Německa naznačují, že křesťanští demokraté se i nadále budou objímat se socialisty v černorudé vlajce a že na tuto politiku doplatí především ti slabší na nižších příčkách společenského žebříku.) Levice na levém křídle, která se snažila hájit zájmy dělníků a zaměstnanců převálcovaných překotným vývojem (co mohlo být úžasnějšího než rychlé a radikální sjednocení?), ztrácela kredit, poškozovaly ji její vazby, ať již skutečné nebo domnělé, na zdiskreditovaný východní režim.

Situace levice ve Francii nebyla jiná. Pád sociálnědemokratické strany dovršila éra prezidenta Hollanda. Zpronevěřil se tradicím francouzského socialismu, nedokázal změnit hospodářské potíže země, nedovedl chránit široké vrstvy dělníků a zaměstnanců před poklesem životní úrovně (v roce 2016 byla kupní síla průměrně o 687 eur menší než v roce 2008), nezabránil růstu nezaměstnanosti (9,5%), přizpůsoboval se hospodářské a politické realitě globalizace, nebyl s to včas řešit napětí ve společnosti způsobené přílivem přistěhovalců. Na druhé straně mu však nescházela síla odhodlat se k vojenské intervenci v Sýrii i v některých afrických zemích; cítil se vázán koloniálními tradicemi země. Další krok do propasti dějin.