1. Listopadový převrat měl před sebou dva vzájemně se podporující úkoly a cíle: obnovit parlamentní demokracii a nastolit takové změny hospodářského systému, které by uvolnily skryté síly v průmyslové a zemědělské výrobě, v obchodu a službách, blokované centrálním řízením. O tom, jak a do jaké míry se podařilo provést demokratickou proměnu společnosti, můžeme dnes, po téměř čtvrt století, bez nadsázky říct, že výsledek neodpovídá očekávání. Ani na výsledky hospodářství nemůžeme být hrdi – každý krok kupředu byl zaplacen obrovskými ztrátami; výsledkem pětadvacetiletého vývoje bylo podřízení hospodářství systému, který vykupuje blahobyt hrstky lidí bídou masy. Dnešní koeficient rozdělení světového bohatství – 1% lidí vlastní majetek rovnající se majetku 99 % populace zeměkoule – nepotřebuje komentáře. Na druhé straně rovnost diktovaná ideologickými důvody a vydávající se za základ socialistického řádu stala se brzdou hospodářského i politického rozvoje země. Československo jako vyspělá průmyslová země trpěla závislostí na sovětské ekonomice, ale důraz na hospodářskou soběstačnost státu umožňoval v rámci dělby práce posilovat domácí produkci. Ilona Švihlíková v knize Jak jsme se stali kolonií dokládá, že ekonomika Československa byla na začátku 90. let, kdy ji čekaly zásadní změny, navzdory všem rušivým faktorům v lepším stavu, než jak tomu bylo v jiných státech socialistického bloku. Tento náskok byl vinou horečného přizpůsobování zahraničním vlivům promrhán. Příkazem chvíle bylo co nejrychleji přerozdělit společný majetek.

2. Naprostá většina občanů očekávala především změnu politického systému. Došlo k němu pokojnou cestou – parlament nebylo nutné okamžitě rozpustit, protože jednomyslně a bez námitek zvolil nového presidenta, a KSČ se vzdala vedoucí funkce zakotvené v ústavě. Ke změnám došlo došlo ráz na ráz a bez použití násilí – proto ve veřejnosti mohl vzniknout dojem, že nastolení parlamentní demokracie bylo snadné. Ale dnes víme, že změny formálního rázu cestu k demokracii teprve otevírají a že míru svobod nelze definovat mírou toho, co člověku není zakázáno. V tomto lohledu jsme se dočkali takové míry svobody, že by nám to kdekdo ze sousedů mohl závidět. Stali jsme se v mnoha ohledech široko daleko nejtolerantnější společností – u nás je dovoleno téměř všechno. Soudy ukazují tvrdou ruku, jde-li o malé přestupky; když jsou ve hře miliardové podvody, znejistí – co kdyby ukřivdili schopným lidem, kterým, jak známo, kdekdo závidí? Když velkým darebákům hrozilo, že jim policie a soudy prokáží vinu, přispěchá v hodině dvanácté deus ex machina – záchrana v podobě presidentské amnestie. Světových rekordů dosahujeme zejména v podnikání zaměřeném na „rychlé prachy" a nová doba obohatila češtinu žargonovým slovem „tunelování", které svědčí o tom, že vynalézavost některých podnikatelů nezná mezí, zejména právních. Václav Havel v Letním přemítání (1991) projevil dojemný zájem o drobné soukromé podnikání: „V každé ulici budou aspoň dvě pekařství, dvě cukrárny, dvě hospůdky a mnoho dalších obchůdků." Nepodařilo se to: pekárny, cukrárny a obchůdky zručná ruka trhu nahradila zahraničními velkoprodejnami, hernami, kasiny, sázkovými agenturami.

3. Zato se můžeme pochlubit mnoha příklady naší bezbřehé svobody. Nemusíme jít daleko – začneme u pana presidenta. Kde jinde by bylo možné hlavu státu napadat a urážet způsobem, který přesahuje všechny meze? Kde jinde mohou masmédia záměrně a dlouhodobě vést s presidentem válku, kde mohou zamlčovat a falšovat zpravodajství o tom, jak vykonává svou funkci, oč usiluje, o čem mluví ve svých rozhovorech s občany? Novináři dovedou z každého jeho bonmotu pohotově vytěžit dalekosáhlá obvinění – podívejte se, jak je hrubý, jak porušuje ústavu, jak ohrožuje bezpečnost státu! Kdyby někdo sebral a vydal karikatury, fotomontáže, divadelní výstupy a jiné nenávistné výlevy, kterými se ho snaží tlupa dobře organizovaných a mediálně mocných odpůrců potupit a zdiskreditovat, dostali bychom neuvěřitelné album urážek: nikdy v dějinách českého státu se nestalo, aby byla hlava státu takovým způsobem pronásledována, tupena, dehonestována. Antizemanovská publikace by se zvlášť vyjímala na pozadí mimořádně devotní knihy Zachovej nám, hospodine, ve které renomovaný historik vydává dokumenty o tom, s jakou oddaností nezkažený český lid uctíval milovaného mocnáře. Přitom sběratele dokumenů nezajímá, že to byl císař pán, jehož zásluhou se po první světové válce ve městech a vesnicích Čech, Moravy a Slezska vyrojilo tisíce pomníků se seznamy padlých vojáků. Svoboda projevu u nás již dosáhla takového stupně, že nám někteří historikové, politici a žurnalisté bez skrupulí sugerují názor, že první světová válka byla naší válkou a že statisíce českých, moravských, slezských, slovenských vojáků zemřelo za císaře pána a za Rakousko. K tomu se nám předkládají pohádky o tom, že se nám a všem Slovanům v podunajské říše vedlo dobře, a vznik samostatného státu byl vlastně omyl, který může odčinit pouze polistopadový režim. Karel Schwarzenberg tomuto výmyslu nasadil korunu, která zastiňuje i jeho pověstné předvolební číro; prohlásil totiž, že Češi a Rakušané tvoří jeden dvojjazyčný národ – část mluví německy, část česky. Vraťme se ještě k panu presidentovi. Kde jinde než u nás může pár výtržníků ukrást presidentskou standartu na Hradě a kde jinde se najdou lidé, kteří toto hulvátské počínání kryjí svobodou „uměleckého projevu"? Jeden právník, na slovo vzatý odborník, veřejnost chlácholil – nedá se nic dělat, na podobné provokace si musíme zvykat, patří to do zlatého fondu demokracie. Také jsme byli svědky, jak jednoho reklamního agenta náhle osvítí nápad, zorganizuje něco na způsob malého českého majdánku, rozdá tisícům Zemanových odpůrců červené karty a opatří několik portrétů Václava Havla s nápisem Thank You!, které se potom na náměstí seřadí tak šikovně, že fotograf prominentího amerického deníku může na jednom záběru zachytit skoro všechny zmíněné plakáty. Čtenáři New York Times (18.11.2014) jsou potom nadšeni, že čeští demokraté vyjadřují své díky prvnímu polistopadovému presidentovi – anglicky.

4. Náš tisk, i odborný, je zřídlem mnoha nových, překvapivých pravd: Bílá hora vrátila český národ k víře předků a zabránila jeho germanizaci; Josefa II., který tolerančním patentem 1781 vyhlásil náboženskou svobodu, náš přední teolog přirovnal ke Stalinovi; v pražském deníku se dočteme, že 15. březen 1939, kdy německá vojska obsadila Československo, je „vlastně šťastné datum"; v přehledu významných dat naší historie, uváděném v Encyklopedickém slovníku (1993), toto datum, ani jiná spojená s okupací, nenajdeme – proč asi? Učitelka základní školy ve veřejné debatě prohlásí, že nás osvobodila Amerika a komunisté by měli být souzeni po vzoru Norimberského procesu; diváci takový primitivní antikomunismus odmítnou, ale najde se i poslanec, který takové počínání považuje za legitimní varování před nebezpečím bolševismu. Buď jak buď, naše země se po Listopadu změnila v jeden veliký Hyde Park – každý si může na své bedničce hlásat, co chce; každý má svou pravdu, čím je jich víc, tím je víc svobody; slova, věty, tvrzení se zběsile rojí, narážejí do sebe, ruší se a postupně ztrácejí význam; společnost se začíná podobat zástupu hluchoněmých a slepých, kteří se někam řítí; kromě peněz a okamžitého osobního prospěchu neexistuje žádná autorita. Dokonce i církvi se bude lépe hlásat její pravda, stane-li se nejbohatším velkostatkářem v zemi, dědicem pobělohorských konfiskací, stanou-li se duchovní, jak napsal Komenský, důchodními – dnes také lesníky, staviteli, podnikateli, bankéři, překupníky. Může-li každý říct, co vyhovuje jeho zájmu bez ohledu na to, zda je to nebo není v rozporu se vztahem slova ke skutečnosti, bez ohledu na fakta, pak svoboda se stává svévolí, veřejnou holkou, která poslouží každému, kdo zaplatí. Jako každá věc má líc a rub, tak i naše bezbřehá svoboda má své mantinely: některé pravdy jsou přece jen nebezpečné, a ani v Hyde Parku je neuslyšíš. Dostali odpůrci zákona o církevních resitucích možnost vysvětlit veřejnosti své stanovisko? Proč televize nepozvala profesora Františka Pavlíčka, odborníka na ústavní právo, aby vysvětlil své námitky proti tomuto zákonu, jehož nejednoznačnost jde na ruku církvím a řádům? Proč Tereza Spencerová není pravidelně zvána na diskuse týkající se válek v arabském světě, když je to často pouze ona, kdo ukazuje na příčiny konfliktů, o nichž jinak naše média taktně mlčí? Proč se ve zpravodajství z Ruska zamlčují fakta, která by čelila neuvěřitelnému náporu antiputinovské propagandy? Proč se drtivá podpora ruské veřejnosti Putinovi vykládá jako důkaz jeho nedemokratičnosti? Proč naše veřejnost nebyla dostatečně informována o tom, že významní politikové z dob studené války, Kissinger, Schmidt nebo Kohl, nepovažovali obsazení Krymu ruskými vojáky za anexi, ale za návrat poloostrova do Ruska, kam patřil od dob Kateřiny II., která jej dobyla na Osmanské říši? Proč nedostali v médiích dostatečný prostor odborníci, kteří by řekli pravdu o Banderovi a účasti západních vlád při přípravě Majdanu? O tom, jak je možné nepohodlné hlasy přezírat, eliminovat, vytlačovat z arény, se přesvědčil dokonce i sám Václav Klaus, když ztratil důvěru šéfů amerického neokonzervativního ústavu Cato, placeného bratry Kochovými, magnáty a podporovateli všeho, co chrání společenskou nerovnost (inequality). Bývalý pan president nad těmto divnými metodami umlčování nepohodlných pravd kroutil hlavou. Proč ho dnes nevolají na diskuse v televizi, proč ho tisk přezírá, proč už není v kurzu? Říká se: teprve když poznáš hlad, hladového pochopíš.