Oldřich Hein: Barbaři jsou před branami! Barbarorum ante portas!

Tato situace vzdáleně připomíná situaci antického Říma před 2500-1800 léty, který při své expanzi také absorboval nejrůznější národy a kultury. Zpočátku bylo pořímštění těchto národů anebo etnik poměrné snadné, neboť se jednalo o nejbližší latinské anebo etruské sousedy (Vejany, Volsky, Samnity apod.). Horší už to bylo s Galy, Germány, Hispánci (dnešní Španělé), Lusitánci (dnešní Portugalci), Řeky, Židy, Egypťany, Syřany, Numidy, Araby apod., kteří si zachovávali své prastaré zvyklosti, římským zákonům i náboženským představám se mnohdy přizpůsobovali jen „na oko“ a v hloubi duše považovali své římské vládce za okupanty. Z některých přizpůsobivých místních obyvatel se takto stali tzv. „noví lidé“ (homo novus), infiltrovali se do římské společnosti a stali se i významnými obchodníky, vojáky anebo i politiky. Postupně si sice osvojili znalosti římského práva, vojenské strategie i vládnutí, avšak nezřídka došlo i k tomu, že tyto své znalosti a zkušenosti obrátili proti Římanům samotným. Takto se zejména smutně proslavil náčelník germánského kmene Cherusků Arminius, který byl nejprve jako chlapec z významného germánského rodu rukojmím v Římě a poté jako znalec germánských zvyklostí sloužil i v římském vojsku, kde dokonce dosáhl důstojnické hodnosti. Protože však ve starověkém Římě neexistovala žádná bezpečnostní informační služba anebo kontrarozvědka, Římanům zcela uniklo, že Arminius je ve stálém spojení se svými soukmenovci a organizuje proti Římu rozsáhlé povstání. Během římského tažení proti Germánům v r.9 n.l. pak opustil svého velitele Varra, přeběhl ke svým soukmenovcům a ti pod jeho velením přepadli v Teutoburském lese poblíž dnešního Osnabrücku římskou kolonu, sestávající ze tří legií, pomocných sborů a doprovodu žen i dětí (celkem asi 30 000 lidí). Během třídenní bitvy byli všichni Římané pobiti a kdo z nich nezahynul na bojišti, byl zajat a krutě umučen (upálen, zaživa uvařen anebo obětován germánským bohům). Zatímco Germáni po celá staletí oslavovali Arminia (Hermanna) jako národního hrdinu, Římané jej považovali za hanebného zrádce, který zneužil jejich důvěry. Je samozřejmé, že po této zkáze římského vojska velice rychle poklesla důvěra Římanů vůči svým pomocným sborům, neboť až tehdy si uvědomili, že si „na prsou hřejí hady“.

Podobné zkušenosti mají i všechny bývalé velké koloniální mocnosti, zejména Velká Británie, Francie a Španělsko. Také v jejich zámořských územích se odpor proti koloniální nadvládě postupně rozvinul v národně osvobozenecký boj, který zpravidla vedla místní elita (zejména aristokracie, oligarchie a inteligence), vzdělaní místní úředníci anebo vyškolení vojáci koloniální armády. Nejmarkantnějším příkladem jsou Indie a Alžírsko, ze kterých do jejich „mateřských“ zemí proudily tisíce imigrantů, kteří se sice asimilovali a s novým prostředím sžili, ale jejichž potomci se později stali naléhavým celonárodním problémem.

Je proto pochopitelné, že i v současnosti je nedůvěra vůči příchozím imigrantům více než na místě. Mnozí z nich jsou zranění a nemocní a někteří trpí i nakažlivými chorobami, mezi kterými jsou TBC a žloutenka patrně ty nejlehčí. Přitom takový masivní nápor nemocných nejsou evropské nemocnice vůbec schopny zvládnout, natož nemocnice naše, které mají nezřídka vážné prostorové, personální i finanční problémy. Převážná většina těchto imigrantů je pak z válečných událostí i z průběhu útěku ze své vlasti těžce traumatizovaná a patrně by potřebovala i déletrvající hospitalizaci v psychiatrických léčebnách. Ani tu jim však nelze v takovém měřítku vůbec zajistit - tím spíše, že málokterý zdravotnický personál hovoří plynule arabsky nebo alespoň anglicky (vyjma Velké Británie a severských zemí) a je schopen s nimi náležitě komunikovat (nedostatek jazykové vybavenosti se ovšem týká i převážné většiny sociálních pracovníků, správních úředníků, policistů, státních zástupců i soudců, kteří s nimi postupně také přijdou do styku). Nelze ani přehlédnout, že mezi těmito imigranty se zcela jistě vyskytnou i sexuální maniaci, násilničtí psychopati, zločinci anebo dokonce i „spící agenti“ Islámského státu nebo nejrůznějších teroristických bojůvek, kteří v násilí a boření stávajících morálních hodnot Evropy spatřují nejen způsob seberealizace, ale vydávají je i za „bohulibou“ cestu k celosvětové nadvládě islámu a osvobození muslimů od „nátlakového“ a změkčilého křesťanského humanismu, který považují za cizí a islámu škodlivý prvek. V každém případě se však i ti relativně neškodní budou v celé Evropě stále cítit jako nevítaní a opovrhovací cizinci. Pokud vůbec naleznou práci, v naprosté většině případů na ně zbydou práce podřadné a málo placené a ani jejich děti to nebudou mít se začleněním lehké. Stejně tak existuje reálné nebezpečí, že až opustí utečenecké tábory (kterých máme jen velice málo), budou se buď nekontrolovatelně sdružovat nebo pohybovat anebo budou podobně jako Romové žít v dalších „vyloučených lokalitách“ (ghettech), které budou stálým zdrojem napětí a konfliktů. Nejprve tedy začnou svému okolí závidět, pak je začnou nenávidět a od nenávisti už bude jen krůček k takovému násilí, jaké už zažila některá francouzská, anglická, italská, německá a belgická města.

„Každý se rodí s pocity závisti a nenávisti, a pokud se jim dá volný průchod, povedou ho k násilí a zločinům a veškerý smysl pro loajálnost a dobrou víru vyprchá.“ (Konfuciánský filosof Sün-c´- asi 340-245 př.n.l.)

Těmto nízkým hnutím lidské mysli však nepodléhají pouze nerozumní a nevědomí primitivové. Závist a nenávist totiž může snadno ovládnout i vzdělané a finančně dobře situované přistěhovalce nebo jejich potomky, z nichž mnozí sice studovali anebo studují na amerických anebo západoevropských školách, ale stejně jako Arminius se s tímto prostředím se nikdy nesžili a neztotožnili. Stačí pouze připomenout účastníky teroristických leteckých útoků na USA 11.9.2001, kteří rozhodně nebyli žádní ukřivdění sociální vyvrženci, na majora americké armády Malika Hasana, který v listopadu 2009 postřílel v texaské pevnosti Fort Hood 13 amerických vojáků a 39 jich zranil, anebo na bratry Carnajevovy, kteří provedli bombový útok na bostonský maratón 15.3.2013. Často prezentovaný humanistický předpoklad, že vyšší vzdělání některých islámských imigrantů je zárukou jejich neškodnosti a perspektivní společenské prospěšnosti, je proto nejen mylný, ale i hluboce naivní.

V roce 9 n.l. stačilo Arminiovi k vítězství pouze to, že perfektně ovládal římskou válečnou strategii a naučil germánské kmeny kázni a organizovanému způsobu boje. Novodobí „Arminiové“ však postupně získají přístup k počítačům i nejrůznější technice (včetně letadel a vojenské techniky), takže jejich potencionální nebezpečnost bude mnohem vyšší než nebezpečnost primitivních násilníků, kteří dokáží jen terorizovat chodce, rabovat, vytloukat výlohy obchodů, zapalovat auta a házet na policisty kamení a „molotovovy koktejly“.

Evropu skutečně nečekají lehké časy. Hlavní vinu na tomto stavu mají naivně humanističtí evropští politici (včetně politiků našich), kteří žijí v mylné představě o přirozené rovnosti lidí a jejich přirozeném sklonu k dobru. Není tomu tak. Jak pravil již výše zmíněný Sün-c´: „Přirozenost lidská je v základě zlá. To dobré v ní je pouze vypěstované.“

Veškeré snahy o asimilaci afrických, středovýchodních a středoasijských utečenců i o jejich začlenění do jednotlivých jihoevropských, středoevropských i západoevropských společenství jsou předem odsouzeny k nezdaru. Tito lidé si totiž s sebou přivezou nejen svoji nevědomost a nevzdělanost a záporné povahové vlastnosti (zejména nepoctivost, neslušnost, závistivost, sobectví, bezohlednost, bezcitnost a krutost), ale i své zvyky, právo, náboženství a cíleně vypěstovanou nenávist k Židům, Američanům, jinověrcům, bezvěrcům i celému západnímu světu. Pokud se totiž nedokáží snést sami mezi sebou a už teď zběsile se rvou o své fantasmagorické pojetí islámu, ani v nejbujnější fantazii nelze předpokládat, že budou snášenliví či dokonce podrobiví v cizojazyčném prostředí jinověrců, bezvěrců a „odpadlíků od pravé víry“, které nenávidí a kterými i pohrdají (podle jejich věrouky se totiž všichni lidé rodí jako muslimové a pokud tedy vyznávají jinou víru anebo jsou dokonce bezvěrci, jsou odpadlíky a zasluhují smrt). Už teď je tedy zcela jisté, že se cizímu prostředí nebudou chtít přizpůsobit a jelikož nebudou okamžitě přijati jako rovnocenní občané se všemi občanskými právy a výhodami, budou se stále cítit jako vyhnanci. Jako další naivně humanistickou tézi je totiž nutno odmítnout předpoklad, že tito imigranti budou okamžitě akceptovat platné právo v těch zemích, kde se jim podaří „zakotvit“. Patrně pouze výjimečně totiž existují překlady místních právních norem do arabštiny, přičemž v některých zemích (např. i v České republice) se v tomto komplikovaném právu mnohdy obtížně orientují i místní právníci. Mnohem blíže pravdě je proto předpoklad, že tito imigranti budou chtít žít odděleně a po svém, budou chtít své školy, mešity a madrasy (náboženské školy), budou chtít své právo šári´a, mnohoženství, otrokářství i trhy s otroky, budou chtít své kněze, učitele, soudce i policisty (včetně náboženské policie) a nakonec někteří proniknou i do politiky, policie a armády.

A protože celé evropské prostředí bude pro ně stále ekonomicky i sociálně příznivější než v jejich mateřských zemích, zvýší se i porodnost jejich žen, což je zákonitý jev pro jakýkoliv živočišný druh v příznivých životních podmínkách; ostatně tento jev už velmi dobře známe u našich romských spoluobčanů. A jednou mezi těmito přistěhovalci vyrostou noví Mohammedové Attové, Malik Hasanové, Carnajevové a jiní náboženští pomatenci, kteří se nikdy nesžijí s naší kulturou, postaví proti nám armádu zmanipulovaných fanatiků a protože jich bude mnohem více než kdysi bylo Cherusků, i budoucích obětí jejich řádění bude mnohem více a budou se počítat nikoli na tisíce, ale statisíce. Jim přece na lidských životech nezáleží, protože pojem humanita je jim zcela cizí a nepochopitelný. To není nereálná chmurná vize, ale vize opřená o tisícileté historické zkušenosti s lidskou nevědomostí, nerozumností, hloupostí a náboženským fanatismem.

„Hloupost je dnes všeobecnou chorobou krajin pod nebesy.

Je největší bídou lidských tvorů.

A převelikou pohromou jejich žití.“ (Sün-c´)

Zákonitě se naskýtá otázka, jak tedy tuto situaci řešit. Tito lidé si totiž od našich dávných i nedávných naivních humanistů nechali vštípit mylnou představu, že kolonialismus je nereformovatelným zlem, že jejich národní svrchovanost a nezávislost jsou pro ně to nejlepší a když si budou vládnout sami a bez „dozoru“ vyspělejších společností, budou na tom mnohem lépe. A když poté z jejich řad vyrostli diktátoři, tyrani, blázni i lidské zrůdy (jenom v Africe jich bylo bezpočet a někteří prosluli i jako kanibalové, kteří měli v lednicích uschovány části těl svých politických odpůrců anebo bývalých manželek), když skončily neúspěchem všechny pokusy bývalých socialistických zemí o mocenské ovládnutí Afriky (zejména Egypta, Etiopie, Somálska, Ugandy, Angoly apod.) a když se mezi nimi objevil uměle vyvolaný náboženský fanatismus a terorismus, náhle nevěděli, co si s nimi mají počít a až nyní volají bývalé koloniální mocnosti o pomoc. Pod touto pomocí si však především představují neomezený příliv peněz, které jejich politici anebo velitelé teroristických skupin okamžitě rozkradou anebo za ně nakoupí zbraně, které poté obrátí i proti jejich dárcům. Přitom je pozoruhodné, že o tuto pomoc nežádají v bohatých islámských státech anebo v bývalých sovětských republikách Ázerbájdžánu, Turkmenistánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu ani Kyrgyzstánu, přestože se jedná o země s velkou rozlohou a malou hustotou obyvatelstva, které je převážně také muslimské víry (šíité i sunnité), podobně se obléká a také má své kněze, mešity i madrasy. Ostatně ani ze strany těchto zemí s autoritářskými režimy dosud nezazněla jediná nabídka této pomoci, protože jejich vládci velice dobře „znají své pappenheimské“ a nechtějí si „zadělávat“ na problémy s cizími náboženskými extrémisty, jelikož mají dost problémů s těmi vlastními.

Lidé všech islámských zemí, které jsou postiženy běsněním občanských a náboženských válek, mají přesně to, co jejich předkové chtěli, co jim vybudovali a co jim odkázali. Mají svoji pochybnou nezávislost, své zastoupení v OSN, své vlajky, hymny, diktátory i náboženské fanatiky, kteří se zběsilým vražděním chtějí zalíbit své zvrácené představě krvelačného Boha, přesně odpovídající jejich primitivní a násilnické mentalitě starověkých kočujících a lupičských velbloudářů. Pokud si však tito lidé sami nedokáží ve svých zemích udělat pořádek, pokud schvalují anebo podporují terorismus a v jeho potírání nechtějí účinně spolupracovat s ostatními zeměmi, pokud se nedokáží sami vypořádat se svými samozvanými vládci, tyrany i pomatenými kněžími a nedokáží vytvořit vlastní příznivé sociální prostředí, nemohou čekat, že jim v tom budeme pomáhat, zvláště když z dosavadních zkušeností velice dobře víme, jakého (ne)vděku by se nám za tuto pomoc dostalo. Všechny evropské národy si totiž svoji národní nezávislost vybojovaly anebo vybudovaly samy, mnohdy jim to trvalo celá staletí a nikdo z Afriky, Středního východu anebo z Asie jim v tom nepomáhal ani vojensky, ani ekonomicky. Zkusme si jen představit iluzorní situaci, že bychom například požádali nějaký bohatý islámský stát (např. Saudskou Arábii, Bruneiský sultanát, Bahrajn, Kuvajt aj.) o finanční pomoc, a to nikoli pro sebe, ale výhradně pro jejich souvěrce, kteří nekontrolovatelně zaplavují celou Evropu. Zatím totiž z jejich strany taková iniciativa nezazněla, protože pojmy humanita a solidarita jim nic neříkají a osud těchto lidí je jim zcela lhostejný.

Jistě by bylo mravné, kdybychom do islámských zemí zasažených terorismem a občanskými válkami vyslali speciální jednotky rychlého nasazení (Francie už to činí v Mali), odstranili jejich vládce, velitele teroristických skupin i pomatené náboženské vůdce, nastolili tam civilizovaný právní řád, zavedli evropskou lékařskou péči, oprostili školství od cíleně vyučované národnostní a náboženské nenávisti a zkonsolidovali řízení tamních společností. Už jsme se ale o to pokoušeli v Iráku, v Libyi i v Afghánistánu a dopadlo to špatně, protože „poučovat hlupáky je nejen zbytečné, ale i nebezpečné“ (Paňčatantra). Tamní nerozumní, nevědomí a hloupí lidé totiž vůbec nechápou principy mravnosti a humanity, zejména pokud pro tyto pojmy nemají adekvátní výraz ve svém vlastním jazyce; kromě toho mnohdy nechápou ani zásady zdravotnické péče, odmítají očkování proti nakažlivým chorobám, zastávají pomatenou zásadu nerovnosti mužů a žen, brání ženám ve vzdělání a za jedinou čtivou knihu považují korán. Lze proto předpokládat, že místní mocichtiví náboženští vůdci by všechny ty, kteří by chtěli měnit jejich zvyky, okamžitě označili za neokolonialisty a „křižáky“ a poštvali by proti nám i ty, kterým bychom chtěli pomoci (což se ostatně už mnohokrát stalo). A protože i uměle vyvolaný pocit ohrožení vede k soudržnosti, nakonec by se i ti ukřivdění a strádající spolčili se svými bývalými nepřáteli ke „svaté válce“ proti těm, kteří jim v dobré vůli chtěli pomáhat. Stovky povražděných lékařů, zdravotních sester a humanitárních pracovníků jsou toho varujícím příkladem.

„Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění!“

„Kdo nehodnému dobře činí, činí zlo!“

(Římský básník Quintus Ennius – 239-169 př.n.l.)

Nejsme povinni pomáhat tomu, kdo si myslí, že má na tuto pomoc nárok, kdo nás nenávidí, chce nás pouze využívat a čeká na první příležitost, jak nám „vrazit nůž do zad“. Se lstivostí a zákeřností mnohých přistěhovalců proto počítejme – v mnohých tamních národech totiž patří tyto vlastnosti k tradiční místní morálce a prastarým zvyklostem. Jen si vzpomeňme na smutně proslulé středověké islámské teroristy „haššašíny“, kteří ve 12.-13.století terorizovali celý Střední východ a od jejichž označení se vyvinulo francouzské slovo „assassin“, tj. zákeřný vrah. Známé jsou také případy afghánských vojáků, kteří zákeřně zaútočili na své instruktory anebo spolubojovníky, a varující je i nedávný případ tádžického plukovníka Chalimova, který byl sice vyškolen Rusy i Američany, ale přesto zběhl od své policejní jednotky a přidal se na stranu Islámského státu.

Když se v roce 216 př.n.l. dostalo kartháginské vojsko na dohled od Říma, Římané volali „Hannibal ante portas!“ (Hannibal je před branami!). Dnes už máme Hannibaly nejen před branami, ale i uvnitř našich měst. Jejich počet narůstá, přinášejí k nám cizí kulturu, nemoci i problémy a představují vážná ekonomická, sociální, politická i bezpečnostní rizika. Nezbavíme se jich, se skřípajícími zuby s nimi budeme muset žít a budeme je živit a podporovat s vědomím, že se od nich nikdy nedočkáme vděku. Jen málokteří z nich se totiž s námi sžijí, osvojí si naše mravní i právní hodnoty a budou k tomu vychovávat i své děti. Většina však bude stále potencionální hrozbou a pátou kolonou fanatických islamistů, kteří k nám posílají své pomatené věrozvěsty i učitele terorismu. Vždyť samotný představitel tzv. Islámského státu Abú Bakr Bagdádí takto veřejně propaguje svatou válku proti nám, tj. proti všem, kteří prchajícím muslimům nezištně pomáhají:

„Islám nikdy nebyl náboženstvím míru. Islám je náboženstvím boje. Ať si nikdo nemyslí, že válka, kterou vedeme, je válkou Islámského státu. Je to válka všech muslimů, ale Islámský stát stojí v jejím čele. Je to válka muslimů proti bezvěrcům. Ó, muslimové, veďte válku všude. Je to povinnost každého muslima.“

Nemůžeme důvěřovat ani mnohým našim spoluobčanům, o jejichž duševním stavu nevíme vůbec nic, ačkoliv mnozí z nich jsou psychopaté, alkoholici nebo toxikomané a jejichž chování vzbuzuje obavy. Opakované případy vražd páchaných takovými osobami přitom svědčí o nutnosti zvýšené opatrnosti a bdělosti. Mnohem méně proto můžeme věřit imigrantům, o kterých nevíme ani jak se jmenují, kdy se narodili, jaké jsou národnosti, odkud opravdu pocházejí a jaké mají záměry. Přitom jak již bylo řečeno, značná z nich mohou být nejen duševně nemocní lidé anebo těžcí psychopati, ale i zločinci a potencionální nepřátelé, kteří musí být buď internováni anebo musí být pod stálým a pečlivým dozorem. A protože nelze stále internovat anebo sledovat všechny, postupně se tito imigranti rozptýlí mezi ostatní obyvatelstvo, což nutně povede k posílení dozorové činnosti všech úřadů i bezpečnostních složek. Všechna tato opatření by nakonec nejen u nás, ale i v celé Evropě vedla k omezení demokratických prvků a návratu k sebezáchovné totalitě, o desítky let zpátky. Imigrantům by to možná vyhovovalo, protože jsou na podobné poměry zvyklí, demokracii nerozumí a i evropskou totalitu by snáze snesli než totalitu islámskou, ale proč bychom my za svoji pomoc museli sklízet takové ovoce?

Veškerá vzletná slova některých našich politiků anebo humanizujících intelektuálů o nutnosti či dokonce morální povinnosti pomáhat těmto imigrantům jsou až příliš často pokrytecká (farizejská). Tito moralisté a nepříliš upřímní manipulátoři veřejným míněním se totiž neodváží nenabídnout jim vlastní nezištnou pomoc, ale očekávají, že to někdo někde za ně vyřeší a tuto tíhu za ně převezme na svá bedra (pokud možno hodně daleko od jejich bydliště), zatímco oni budou mimo veškeré obtíže a nebezpečí sklízet „politické body“, obdiv nebo chválu anebo se alespoň budou sami opájet pocitem vlastní výjimečnosti. Nikdo z těchto moralistů by totiž zcela jistě nechtěl mít na vlastní zahradě anebo ve vlastním domě početnou rodinu imigrantů, která by se k němu bez pozvání nastěhovala a neomaleně by od něho požadovala ubytování, stravu a všestranné respektování jejich zvyklostí a potřeb. Podobným chováním se v nedávné minulosti (smutně) proslavil i jeden z našich bývalých ministrů pro lidská práva, který se sice plamennými slovy zastával práv Romů v tzv. vyloučených lokalitách, ale nikdy neprojevil tolik odvahy, aby s nimi bydlel v jednom domě, ačkoliv k tomu byl opakovaně vybízen.

Snažme se proto o to, aby tato imigrace byla zaměřena jiným směrem – zejména do islámských zemí anebo postsovětských středoasijských republik (Ázerbajdžánu, Turkmenistánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu a Kyrkyzstánu), kterým můžeme pomoci postavit města i vesnice, rozvinout infrastrukturu a vytvořit podmínky pro přijetí jakéhokoliv počtu utečenců. Vždyť místa je u nich dost a nejenže jsou si nábožensky blízcí, ale pochopitelný je pro ně i tamní autoritářský způsob vlády. Nejenže by se vytvořily nové pracovní příležitosti, ale mnohé by se vyřešilo a mnohým by to pomohlo. Neberme si proto sami na svá bedra břímě, které nemůžeme unést – mohlo by to zlomit vaz buď nám anebo našim potomkům. A takový odkaz si naši potomci jistě nezaslouží.