Tato situace vzdáleně připomíná situaci antického Říma před 2500-1800 léty, který při své expanzi také absorboval nejrůznější národy a kultury. Zpočátku bylo pořímštění těchto národů anebo etnik poměrné snadné, neboť se jednalo o nejbližší latinské anebo etruské sousedy (Vejany, Volsky, Samnity apod.). Horší už to bylo s Galy, Germány, Hispánci (dnešní Španělé), Lusitánci (dnešní Portugalci), Řeky, Židy, Egypťany, Syřany, Numidy, Araby apod., kteří si zachovávali své prastaré zvyklosti, římským zákonům i náboženským představám se mnohdy přizpůsobovali jen „na oko“ a v hloubi duše považovali své římské vládce za okupanty. Z některých přizpůsobivých místních obyvatel se takto stali tzv. „noví lidé“ (homo novus), infiltrovali se do římské společnosti a stali se i významnými obchodníky, vojáky anebo i politiky. Postupně si sice osvojili znalosti římského práva, vojenské strategie i vládnutí, avšak nezřídka došlo i k tomu, že tyto své znalosti a zkušenosti obrátili proti Římanům samotným. Takto se zejména smutně proslavil náčelník germánského kmene Cherusků Arminius, který byl nejprve jako chlapec z významného germánského rodu rukojmím v Římě a poté jako znalec germánských zvyklostí sloužil i v římském vojsku, kde dokonce dosáhl důstojnické hodnosti. Protože však ve starověkém Římě neexistovala žádná bezpečnostní informační služba anebo kontrarozvědka, Římanům zcela uniklo, že Arminius je ve stálém spojení se svými soukmenovci a organizuje proti Římu rozsáhlé povstání. Během římského tažení proti Germánům v r.9 n.l. pak opustil svého velitele Varra, přeběhl ke svým soukmenovcům a ti pod jeho velením přepadli v Teutoburském lese poblíž dnešního Osnabrücku římskou kolonu, sestávající ze tří legií, pomocných sborů a doprovodu žen i dětí (celkem asi 30 000 lidí). Během třídenní bitvy byli všichni Římané pobiti a kdo z nich nezahynul na bojišti, byl zajat a krutě umučen (upálen, zaživa uvařen anebo obětován germánským bohům). Zatímco Germáni po celá staletí oslavovali Arminia (Hermanna) jako národního hrdinu, Římané jej považovali za hanebného zrádce, který zneužil jejich důvěry. Je samozřejmé, že po této zkáze římského vojska velice rychle poklesla důvěra Římanů vůči svým pomocným sborům, neboť až tehdy si uvědomili, že si „na prsou hřejí hady“.

Podobné zkušenosti mají i všechny bývalé velké koloniální mocnosti, zejména Velká Británie, Francie a Španělsko. Také v jejich zámořských územích se odpor proti koloniální nadvládě postupně rozvinul v národně osvobozenecký boj, který zpravidla vedla místní elita (zejména aristokracie, oligarchie a inteligence), vzdělaní místní úředníci anebo vyškolení vojáci koloniální armády. Nejmarkantnějším příkladem jsou Indie a Alžírsko, ze kterých do jejich „mateřských“ zemí proudily tisíce imigrantů, kteří se sice asimilovali a s novým prostředím sžili, ale jejichž potomci se později stali naléhavým celonárodním problémem.

Je proto pochopitelné, že i v současnosti je nedůvěra vůči příchozím imigrantům více než na místě. Mnozí z nich jsou zranění a nemocní a někteří trpí i nakažlivými chorobami, mezi kterými jsou TBC a žloutenka patrně ty nejlehčí. Přitom takový masivní nápor nemocných nejsou evropské nemocnice vůbec schopny zvládnout, natož nemocnice naše, které mají nezřídka vážné prostorové, personální i finanční problémy. Převážná většina těchto imigrantů je pak z válečných událostí i z průběhu útěku ze své vlasti těžce traumatizovaná a patrně by potřebovala i déletrvající hospitalizaci v psychiatrických léčebnách. Ani tu jim však nelze v takovém měřítku vůbec zajistit - tím spíše, že málokterý zdravotnický personál hovoří plynule arabsky nebo alespoň anglicky (vyjma Velké Británie a severských zemí) a je schopen s nimi náležitě komunikovat (nedostatek jazykové vybavenosti se ovšem týká i převážné většiny sociálních pracovníků, správních úředníků, policistů, státních zástupců i soudců, kteří s nimi postupně také přijdou do styku). Nelze ani přehlédnout, že mezi těmito imigranty se zcela jistě vyskytnou i sexuální maniaci, násilničtí psychopati, zločinci anebo dokonce i „spící agenti“ Islámského státu nebo nejrůznějších teroristických bojůvek, kteří v násilí a boření stávajících morálních hodnot Evropy spatřují nejen způsob seberealizace, ale vydávají je i za „bohulibou“ cestu k celosvětové nadvládě islámu a osvobození muslimů od „nátlakového“ a změkčilého křesťanského humanismu, který považují za cizí a islámu škodlivý prvek. V každém případě se však i ti relativně neškodní budou v celé Evropě stále cítit jako nevítaní a opovrhovací cizinci. Pokud vůbec naleznou práci, v naprosté většině případů na ně zbydou práce podřadné a málo placené a ani jejich děti to nebudou mít se začleněním lehké. Stejně tak existuje reálné nebezpečí, že až opustí utečenecké tábory (kterých máme jen velice málo), budou se buď nekontrolovatelně sdružovat nebo pohybovat anebo budou podobně jako Romové žít v dalších „vyloučených lokalitách“ (ghettech), které budou stálým zdrojem napětí a konfliktů. Nejprve tedy začnou svému okolí závidět, pak je začnou nenávidět a od nenávisti už bude jen krůček k takovému násilí, jaké už zažila některá francouzská, anglická, italská, německá a belgická města.

„Každý se rodí s pocity závisti a nenávisti, a pokud se jim dá volný průchod, povedou ho k násilí a zločinům a veškerý smysl pro loajálnost a dobrou víru vyprchá.“ (Konfuciánský filosof Sün-c´- asi 340-245 př.n.l.)

Těmto nízkým hnutím lidské mysli však nepodléhají pouze nerozumní a nevědomí primitivové. Závist a nenávist totiž může snadno ovládnout i vzdělané a finančně dobře situované přistěhovalce nebo jejich potomky, z nichž mnozí sice studovali anebo studují na amerických anebo západoevropských školách, ale stejně jako Arminius se s tímto prostředím se nikdy nesžili a neztotožnili. Stačí pouze připomenout účastníky teroristických leteckých útoků na USA 11.9.2001, kteří rozhodně nebyli žádní ukřivdění sociální vyvrženci, na majora americké armády Malika Hasana, který v listopadu 2009 postřílel v texaské pevnosti Fort Hood 13 amerických vojáků a 39 jich zranil, anebo na bratry Carnajevovy, kteří provedli bombový útok na bostonský maratón 15.3.2013. Často prezentovaný humanistický předpoklad, že vyšší vzdělání některých islámských imigrantů je zárukou jejich neškodnosti a perspektivní společenské prospěšnosti, je proto nejen mylný, ale i hluboce naivní.