NATO vzniklo v roce 1949 jako vojenský pakt na kolektivní obranu svých členů proti vnějšímu nepříteli, kterým byl během studené války Sovětský svaz. Po pádu socialismu ve střední a východní Evropě a rozpadu samotného SSSR ztratilo NATO hlavní hrozbu a hledalo nový smysl existence, který dodnes nenašlo. Zemím paktu totiž žádný útok zvnějšku nehrozí, a tak se NATO zaměřuje na vojenské intervence v zemích mimo alianci. Tímto svým počínáním se změnilo z obranného v útočný pakt a většinou přispělo ke zhoršení bezpečnostní situace ve světě. Terorismus, který je hlavní hrozbou současnosti, nelze porazit pravidelnou armádou. A Rusko, domnělý staronový nepřítel, nepředstavuje pro NATO žádné ohrožení – naopak je východní expanzí paktu samo tlačeno do kouta.

Příkladem totálního debaklu NATO je intervence v Libyi z roku 2011. Svržení sekulárního režimu v čele s „ochočeným“ diktátorem, který spolupracoval s EU i USA a pro Západ již nepředstavoval žádné bezpečnostní riziko, bylo fatální chybou. Kdyby se totiž NATO do interního konfliktu nevměšovalo, libyjská armáda by pravděpodobně islamistické rebely porazila. Sedmiměsíční nepřetržité bombardování přivodilo pád režimu a po smrti Kaddáfího země upadla do chaosu a anarchie trvající dodnes. To má zásadní vliv i na příliv afrických imigrantů do Evropy, pro něž je Libye hlavní tranzitní zemí.