Cílem prakticky všech migrantů je totiž dostat se do klasické západní Evropy, a to nejen kvůli štědrostem sociálních systémů, lepším vyhlídkám a možnostem uplatnění, ale i právě tomu, co západní Evropu dělá Západem, tj. pořádku a toleranci, ve které se, nepopírám, je i snazší se ztratit.

Východní Evropa, Čechy nevyjímaje, je například pro naprostou většinu Orientálců standardně fakir ülke, popř. daula faqíra atp., prostě chudý stát, který kariérní migranty nemá důvod zajímat. Virtuální „tolerantní“ část naší společnosti tak zápolí s virtuálními „národovci“ o virtuální téma, protože až na pár čestných výjimek většinou ani jedna, ani druhá strana nikdy migranta naživo neviděla. Forma celé diskuse tak v globálu připomíná to, co v Čechách, na Moravě a ve Slezsku umíme nejlépe, tj.:

a) nepodařenou imitaci opravdových hodnot, které vznikly jinde, k nám byly importovány a pro příslušníky našeho fakir ülke přeměněny za využití co nejlevnějších surovin na co nejdostupnější napodobeninu (à la maďarský guláš, anglická slanina, popř. vídeňská káva), popř. hysterii přeměněnou do zábavy pro masy, nácvik, jak by to mohlo vypadat, kdyby to bylo opravdu závažné, hraní si na to, že se nás tenhle „dospělácký problém“ taky týká, či jen prostě ventilaci jiných přetlaků, jakož i b) odvěkou českou dispozici „pomáhat“ svým malým hlasem zadarmo těm, kdo se o to neprosili (v tomto případě tedy ti, kdo danou situaci skutečně řeší a pohybují se v ní – Německo, Francie, Anglie, zkrátka skutečná západní Evropa), možná i ve falešné představě, že nás naše pomoc udělá jaksi evropštějšími a na Západě – kam přeci patříme – nás o to víc budou brát.

Zajímavější spíš je, jak často se v souvisejících diskusích operuje s nelehce definovatelnými a subjektivně interpretovatelnými pojmy, mimo jiné „národem“. Klasický „moderní“ národ se kromě soustavy kulturních hodnot, tradic a jazyka atp. obvykle vyznačuje i citovým vztahem k místu, kde dlouhodobě přebývá, a představuje tak vlastně široce definovanou „statickou“ zájmovou skupinu s nepsanými pravidly, projevy a očekávatelnými reakcemi. To více či méně reflektuje ve svém rozhodování občanský stát, do něhož národ či (častěji) národy většinou patří.

Do určité míry podobně homogenní uskupení jako národ představuje i islámská komunita – jenom bez toho, že by (kromě svatých míst) byla nutně emotivně poutána k určitému území. Sociálním územím je umma, islámská obec, která umožňuje realizaci „národní“ sounáležitosti prakticky kdekoli. Pokud do hry vstoupí radikálnější faktory jako zřízení chalífátu či organizace společnosti humanitně vědeckými autoritami (ulamá), popř. nepsaný primariát (nejčastěji arabského) jazyka, může to mít za důsledek tendence k určité etatizaci. Bez nich se islámský národ stává teritoriálně poněkud „nestatickým“. Právě tato dynamika jej vyjímá z lůna národů klasických a v tomto ohledu staví spíš na roveň jakýchkoli dalších zájmových skupin nadnárodních.