Cílem prakticky všech migrantů je totiž dostat se do klasické západní Evropy, a to nejen kvůli štědrostem sociálních systémů, lepším vyhlídkám a možnostem uplatnění, ale i právě tomu, co západní Evropu dělá Západem, tj. pořádku a toleranci, ve které se, nepopírám, je i snazší se ztratit.
Východní Evropa, Čechy nevyjímaje, je například pro naprostou většinu Orientálců standardně fakir ülke, popř. daula faqíra atp., prostě chudý stát, který kariérní migranty nemá důvod zajímat. Virtuální „tolerantní“ část naší společnosti tak zápolí s virtuálními „národovci“ o virtuální téma, protože až na pár čestných výjimek většinou ani jedna, ani druhá strana nikdy migranta naživo neviděla. Forma celé diskuse tak v globálu připomíná to, co v Čechách, na Moravě a ve Slezsku umíme nejlépe, tj.:
a) nepodařenou imitaci opravdových hodnot, které vznikly jinde, k nám byly importovány a pro příslušníky našeho fakir ülke přeměněny za využití co nejlevnějších surovin na co nejdostupnější napodobeninu (à la maďarský guláš, anglická slanina, popř. vídeňská káva), popř. hysterii přeměněnou do zábavy pro masy, nácvik, jak by to mohlo vypadat, kdyby to bylo opravdu závažné, hraní si na to, že se nás tenhle „dospělácký problém“ taky týká, či jen prostě ventilaci jiných přetlaků, jakož i b) odvěkou českou dispozici „pomáhat“ svým malým hlasem zadarmo těm, kdo se o to neprosili (v tomto případě tedy ti, kdo danou situaci skutečně řeší a pohybují se v ní – Německo, Francie, Anglie, zkrátka skutečná západní Evropa), možná i ve falešné představě, že nás naše pomoc udělá jaksi evropštějšími a na Západě – kam přeci patříme – nás o to víc budou brát.
Zajímavější spíš je, jak často se v souvisejících diskusích operuje s nelehce definovatelnými a subjektivně interpretovatelnými pojmy, mimo jiné „národem“. Klasický „moderní“ národ se kromě soustavy kulturních hodnot, tradic a jazyka atp. obvykle vyznačuje i citovým vztahem k místu, kde dlouhodobě přebývá, a představuje tak vlastně široce definovanou „statickou“ zájmovou skupinu s nepsanými pravidly, projevy a očekávatelnými reakcemi. To více či méně reflektuje ve svém rozhodování občanský stát, do něhož národ či (častěji) národy většinou patří.
Do určité míry podobně homogenní uskupení jako národ představuje i islámská komunita – jenom bez toho, že by (kromě svatých míst) byla nutně emotivně poutána k určitému území. Sociálním územím je umma, islámská obec, která umožňuje realizaci „národní“ sounáležitosti prakticky kdekoli. Pokud do hry vstoupí radikálnější faktory jako zřízení chalífátu či organizace společnosti humanitně vědeckými autoritami (ulamá), popř. nepsaný primariát (nejčastěji arabského) jazyka, může to mít za důsledek tendence k určité etatizaci. Bez nich se islámský národ stává teritoriálně poněkud „nestatickým“. Právě tato dynamika jej vyjímá z lůna národů klasických a v tomto ohledu staví spíš na roveň jakýchkoli dalších zájmových skupin nadnárodních.
Shrneme-li, pak:
a) stát (ať již národní, či mnohonárodnostní) byl či je dlouhodobě vnímán jako hlavní garant jak určité základní občanské smlouvy, tak (národního) citového pouta k pořádku, majetku a místu, ve kterém je realizován;
b) nadnárodní zájmové skupiny mají k jakýmkoli tradičním hodnotám včetně území většinou nulový vztah; význam pro ně má jen maximalizace zisku či realizace mocenských zájmů. Zatímco invaze a zhodnocování nadnárodního kapitálu v prostředí vytvořeném suverénními státy se častokrát děje na hraně parazitování (které ale prochází, protože je do značné míry neviditelné), je „invaze“ kulturní o poznání nápadnější a o to zjitřenější emoce taky budí;
c) islám se sdílením stejných hodnot jednou komunitou podobá národu a fundamentální islám voláním po chalífátu projevuje dispozice k rozvoji státu; na územní příslušnosti mu ale primárně nezáleží. Občanská společnost hájící v rámci klasického státu zájmy sekulární většiny při zachování národních specifik fundamentální islamisty většinou obtěžuje, protože představuje maximální odklon od jejich ideálu – jednotného státu sdružujícího celou ummu a vedeného chalífou.
Pro výše uvedené by mluvilo to, že svým způsobem nejostřeji se střet těchto protikladů ukazoval v Rusku (čečenská krize) na přelomu tisíciletí, popř. nyní v Sýrii (do značné míry jde o útok mezinárodních islámských žoldáků na suverénní stát), tj. v režimech, které si velmi silně svou státní, popř. národní identitu chrání.
Evropa se nicméně na jednotné národní bázi zatím vymezovat nemůže, protože nejsou-li vybudovány elementární předpoklady pro vznik sdílené evropské identity, tak zde žádná taková báze být nemůže. Atraktivita prostředí s nevyhraněnou (či nevykrystalizovanou, nově se tvořící atp.) identitou je přitom pro usídlování jakýchkoli neukotvených entit nejen snadnější, ale i logická – nehledě k tomu, že vytváření (nové, potenciálně snad i jednotné) evropské identity neprobíhá jakkoli vynuceně a budí tak zdání, že současná „pohoda“ ještě dlouho vydrží. Současné určité oslabení suverenity jednotlivých států tak optimista chápe jako sofistikovanou atomizaci předcházející obnovenému sjednocování ve vyšší celek, pesimista pak nutně jako rozklad celku, který započal od jeho součástí.
Spodní proudy a pesimisté všech evropských států by zároveň s oblibou řešily jakékoli nadnárodní invaze do „svých teritorií“ paušálně a s údernou silou velmocí; určitým chytákem ale je, že spíš než aby se skutečně velký celek typu USA, Číny nebo Ruska nejprve všeobecným kompromisem pokusily spoluvytvořit, mají tendenci přístupy velmocí imitovat jen každý po svém a za sebe: „Je přeci fuk, že budu navždy miniaturním hráčem, hlavní je, že jednám bez ústupků, patřičně hrdě a zatvrzele!“
V současné atmosféře je tak podle mě hlavní se ptát, budou-li současné demografické procesy inspirativně využity jako impulz k urychlenému dotvoření hlavních předpokladů formování evropské identity (tj. jednotné vlády, zahraniční politiky a armády), nebo povedou k rezignaci a návratům k národním, národnostním až nacistickým defaultnostem jednotlivých států (obnovení hranic, uzavření se do sebe a v konečném efektu oslabení v rozdělenosti a zakonzervování evropské integrace v momentě těsně před dovařením).
Není asi třeba mít obavy z toho, že by nedovařenou bramboračku evropské integrace přeměnily v poživatelný produkt islámští fundamentalisté – ač je téměř jisté, že by pro nutnost jednotného vedení (chalífa), armády (bojový a propagandistický džihád) i koncepci zahraniční politiky (dár al-islám versus dár al-harb) pochopení i vizi měli. Podobně by podle mě bylo manifestací slabomyslnosti vracet se zpět do stádia před integrací, tj. k Evropě rozparcelované na oplocené státy. Současný střet nadnárodního elementu, který Evropě ukázal, jak moc nestátním a nenárodním prostorem je, bych tak spíš vnímal jako požehnání otevírající oči a poskytující východisko k dalšímu, poučenému kroku – ideálně samozřejmě koordinovanému, vedoucímu dopředu a pokud možno také správným směrem.
Ondřej Krátký
Majitel firmy Dealtrade Group
Autor monografie Blízkovýchodní Internacionála
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
