Právo na bydlení obsahuje řada mezinárodních úmluv. Všeobecná deklarace lidských práv upravuje v čl. 25 tzv. právo na přiměřenou životní úroveň jako právo každého „na takovou životní úroveň, která zajistí jeho zdraví a blaho i zdraví a blaho jeho rodiny, včetně potravy, ošacení, bydlení, lékařské péče a nezbytných sociálních služeb.“ Veřejný ochránce práv v České republice již několik let pravidelně upozorňuje na absenci systémového řešení dostupnosti bydlení a doporučuje přijetí zákona o sociálním bydlení jako jeden z kroků prevence sociálního vyloučení a nárůstu chudoby v České republice. Systém dostupného a sociálního bydlení by také mohl efektivně bojovat s diskriminací na trhu s bydlením, která je často spojená  nejen s etnicitou a národností, ale také s rodinným stavem (např. diskriminace matek samoživitelek a to i například v přístupu k obecním bytům).

Ohrožení ztrátou bydlení se v České republice týká asi 1,5 milionu lidí[1]. Odhady počtu lidí bez domova, žijících v nějaké formě nouzového bydlení se pak podle sčítání v rámci Sčítání lidí, domů a bytů v roce 2011 pohybují kolem 11 tisíc. Nezahrnují ale lidi, kteří pobývají mimo tato zařízení např. venku, případně lidi postižené tzv. skrytým bezdomovectvím, tedy těch, kdo například dlouhodobě „nouzově“ bydlí u svých známých či rodiny, takže výsledná čísla lidí bez domova mohou být několikanásobně vyšší.

Ze statistických šetření vyplývá, že pro domácnosti jednotlivců, ať už s dětmi nebo bez nich, mohou náklady na bydlení nezřídka představovat i více než 40 % všech výdajů[2]. To přispívá k většímu ohrožení chudobou, které je značné zejména u domácnosti osamělých seniorek nebo sólo rodičů (průměrné ohrožení chudobou u domácností s dětmi je 31,7 %, v případě 2 dětí ale už 43,8 %[3]). V jejich případě se totiž jedná o kombinaci obecně poměrně vysokých nákladů na bydlení (medián 20,7 % je v rámci Evropské unie pátý nejvyšší, větší zátěž mají jen v Řecku, Nizozemsku, Dánsku a Německu) a genderově podmíněných rozdílů v platech i důchodech. Jsou to právě tyto dvě skupiny, kterým by zákon o dostupném a sociálním bydlení zvedl v současné době poměrně špatnou životní úroveň, a to z dlouhodobého hlediska.

Lidé ohrožení domácím násilím (muži, ženy i děti) jsou další významnou skupinou, pro niž by systém dostupného a sociálního bydlení, zejména toho krátkodobého, představoval až životně důležité opatření. Odchod od násilného partnera či partnerky je vedle psychické zátěže spojený i s obavami o budoucí ekonomické zajištění. Pokud oběť nenalezne „azyl“ u svého bezprostředního okolí, často se musí spolehnout na poměrně drahý pobyt v azylovém domě v jeho limitovaných podmínkách a to jak z hlediska časového – azylové domy mají obvykle stanovenou maximální dobu pobytu, tak z hlediska zajištění soukromí. Pro mužské oběti domácího násilí je pak výrazně omezena i tato možnost. Krátkodobé nebo přechodné sociální bydlení by situaci právě těchto ohrožených lidí výrazně ulehčilo.

Do problémů s vyššími náklady na bydlení se dostávají i lidé v předdůchodovém věku, kteří přišli o práci a vzhledem k přetrvávajícímu znevýhodnění na základě věku si těžko hledají nové zaměstnání. Ti se často dostávají do problémů s úhradou nájmů a dalších nákladů na bydlení a mohou se dostat do svízelné životní situace.

Tento článek je uzamčen

Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PL

odemknout

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

Líbil se Vám tento článek?

---

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

131-981500247/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.

 Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.

 Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

Článek obsahuje štítky

bydlení , ekonomika , Sobotka