Vážení,
požádali jste mne o vyjádření k textu,který jste mně zaslali.
Mohu pouze uvést, že se jedná o autentický text mého dopisu, který jsem osobně předal v dubnu minulého roku do sekretariátu předsedy ČSAV ve dvou kopiích (minulému předsedovi a současné předsedkyni) a v jedné kopii do sekretariátu ředitele nakladatelství Academia. Dopis jsem napsal v reakci na knihu Věda života. Rozhovory s profesorem Jiřím Drahošem, která v té době vyšla.
Považoval jsem tehdy za nutné, ve smyslu zásady „audiatur et altera pars, publikovat písemně své stanovisko především k těm partíím a formulacím, které se mne a mé práce přímo týkaly.
K těmto dopisům jsem neočekával a ani do dnešního dne nedostal žádnou reakci.
Nicméně Váš zájem mne potěšil, tím spíše, že Vaše listy pokládám za seriózní a objektivní zdroj informací.
Přeji Vám ve Vašem úsilí hodně zdaru.
S pozdravem Ing. Jan Čermák, DrSc.
----------------------
Pane profesore,
několik přátel a známých mne upozornilo na knihu vydanou nedávno v nakladatelství Academia: Věda života. Rozhovory s profesorem Jiřím Drahošem, autor Jiří Padevět, ředitel nakladatelství.
Některé stránky prý pojednávají i o mně a o ústavu, kde jsem v letech 1961-1993 pracoval a v letech 1980-1991 působil jako ředitel. Knihu mi dokonce zapůjčili. Když jsem jim knihu vracel, dotázali se mě – „Co tomu říkáš?“
Možná jsem je zklamal, když jsem odpověděl, že nic. Pochopitelně šlo především o předmětné partie, nikoliv o knihu jako celek. Vysvětlil jsem jim také důvod takové odpovědi. Ten jsem našel v Úvodním slovu autora. Působivě zde seznamuje čtenáře s genezí knihy i se svým přístupem, cituji:
„Během mnoha hodin na jaře a v létě loňského roku se mi potvrdilo, že jsem se rozhodl správně. Setkání s Jiřím Drahošem, která v podstatě tematicky kopírovala jednotlivé kapitoly knihy, mne utvrdila v tom, v co jsem doufal. I ve vrcholové funkci s nesmírnou odpovědností a mocí lze zůstat normálním člověkem. Normálním v tom dobrém slova smyslu, autentickým, vnímavým a lidským. Byla to veskrze příjemná setkání a doufám, že přesně taková prožijí i čtenáři prostřednictvím této knihy.“
Proto také ke knize musím přistupovat jako k „Dichtung und Wahrheit“ a autorovi přiznat i právo na „básnickou licenci“, tedy (cituji z Wikipedie): „V přeneseném významu slova, termínu pro autorskou volnost respektive tvůrčí svobodu (obecně svobodu projevu) při zacházení s původním námětem, kdy autor uměleckého díla může fakticky původní látku, námět či předlohu (např. historickou událost, reálnou osobnost apod.) vhodně přizpůsobit svému uměleckému záměru či zvolenému formálnímu provedení díla bez ohledu na skutečnost. Jinými slovy řečeno, autor uměleckého díla se nemusí vždy držet reality a skutečnosti, může s realitou a fakty nakládat podle své libosti bez ohledu na přesnost, úplnost či pravdivost díla. Licentia poetica je vlastně základem pojmu literární (či obecně umělecké) fikce, tedy zjevného a zpravidla i úmyslného zkreslení reality uměleckého díla.“
K tomu mne vedla např. i tato hodnotící formulace mé osoby. Cituji: „Nikdy nešel přes mrtvoly, na to byl příliš inteligentní.“ Měl jsem problém pochopit, že hodnoceníse se může současně vztahovat na dvě kategorie, tj. inteligenci a etiku. Profesionální psycholog mi vysvětlil, že pokud jde o umělecké dílo, je taková formulace možná, protože tak mne hodnotící subjekt/autor vnímá.
Dovedu si představit, že v době, kdy Akademie trvale zápasí s nedostatkem financí, autor jako ředitel nakladatelství Academia musel mít při koncepci knihy na mysli i ekonomické otázky.Tedy snažit se, aby kniha byla čtivá pro širší okruh čtenářů, než představuje vědecká a akademická obec, případně zohlednit i jiné faktory. Vím např., že před několika roky akademik Kubíček marně hledal nakladatele pro svou autobiografickou knihu Struktury, přechody a změny, mimořádně cennou z hlediska historie strategického oboru výzkumu, nicméně málo „čtivou“, takže ji nakonec vydal vlastním nákladem.
Ke svému působení ve vědě jsem Vám již v roce 1998 napsal, že tuto etapu své činnosti jsem pro sebe definitivně uzavřel a nechci se k ní vracet, tím méně hodnotit. Protože ale „Litera scripta manet“, po pročtení příslušných stránek Vaší knihy jsem se přinutil k napsání několika faktických doplňujících nebo vysvětlujících poznámek. V žádném případě hodnotících. Po letech psaní „komplexních hodnocení“ mám k této činnosti averzi. Po odchodu z Akademie jsem už žádná psát nemusel, sám jsem byl hodnocen výlučně podle výsledků své práce a jejího konkrétního přínosu. Nicméně, sebe jsem hodnotil a hodnotím trvale, a to ve smyslu rad Polonia Laertovi (Hamlet 1. dějství, 3. výstup) a zásady „Magis esse quam videri oportet“.
K odborné činnostI
Výzkumnou problematiku diagnostiky a řízení vícefázových CHI systemů jsem do programu ústavu prosadil v roce 1973, spolu s konstituováním výzkumné skupiny. Tu jsem vedl do listopadu 1989, kdy jsem její vedení předal na Vaši žádost Vám. K úspěšné obhajobě CSc. disertace jsem přivedl celkem 5 aspirantů a většinu výsledků s nimi publikoval v zahraničních časopisech. V předmluvě ke své DrSc. disertační práci „Experimentální analýza a diagnostika vícefázových CHI systémů“ (předseda komise akademik Hála) jsem všem spolupracovníkům poděkoval a vyslovil přesvědčení, že tuto problematiku, kterou jsem považoval za perspektivní, budou dále rozvíjet. To se vyplnilo,jak dokazují i vaše DrSc. disertace a DrSc. disertace mého aspiranta a současného ředitele ústavu M. Punčocháře. Skupina postupně obohatila program o digitální řízení CHI systemů a vyčlenily se v ní dva týmy. Další dělení skupiny jsem nepovažoval za účelné, stejně jako předání jejího vedení mj. i s ohledem na to, že jak Vy, tak A. Havlíček jste v letech 1985-1987 realizovali dlouhodobé zahraniční pobyty. V roce 1988 jsem byl navržen akademikem Hálou na člena kor. ČSAV a v tajné volbě VS Akademie zvolen.
Situace v 70. letech
Str.84 – Hodnocení pomíjí mj .i to, že v ústavu působili dále i bývalí členové KSČ, a to i na úrovni vedoucích skupin a dalších útvarů (výpočetní středisko). Nebylo to umožněno geografickou polohou ústavu, ale postoji konkrétních lidí v ústavu i mimo něj, kteří se řídili rozumem i svědomím.
Str.87 – Exces K. Hlavatého měl pro ústav vážné negativní dopady.V té době jsem působil v zahraničí, takže průběh jsem znal jen z korespondence. In absentia jsem nemohl být postižen a po mém návratu v září 1975 už to nebylo tak aktuální. Zvýšená pozornost se promítla i do nároků na nově přijímané vědecké aspiranty a vědecké pracovníky. Kromě velmi omezených možností přijímání byla jasně stanovena závaznákritéria – odborná zdatnost, třídně politická kritéria, perspektiva posílení stranické základny na ústavu.
Str.134 – V této situaci jsem navrhl v roce 1976 přijetí A. Havlíčka (dělnický původ, rodiče KSČ) a v roce 1977 na doporučení akademika Hály Vás (rodiče KSČ), kteřÍ jste naštěstí tato kritéria splňovali. Při přijímacím pohovoru jsem proto otázku členství zmínil, Vy jste se k tomu nijak nevyslovil. Vaše přijetí bylo běžným postupem schváleno. Nabízet členství v KSČ jsem Vám nemohl, mohl jsem Vás jen navrhnout, samozřejmě pouze s Vaším souhlasem. Další postup byl otázkou stranických orgánů. Je možné, že v souvislosti s různými hodnoceními (včetně hodnocení ústavu jako celku) jsem se ještě k této otázce vrátil. Pro různé návrhy cest a hodnocení jsem vystačil s „kádrovými předpoklady“, odbory „Canticorum iubilo“.
Realizace výsledků základního výzkumu a spolupráce s praxí
V tomto ohledu mne bohužel nehodnotíte, ale já tuto oblast své činnost jsem pro sebe i ústav považoval za mimořádně důležitou. Právě tu jsem jako vedoucí skupiny a později i ředitel viděl jako pozitivní a konstruktivní odpověď různým hodnotitelům. V ústavu byly předpoklady pro propojení mezi vybranými skupinami v základním výzkumu, vztahy s pracovišti aplikovaného výzkumu i podnikové sféry na základě projektového přístupu.
Úsilí v tomto směru přineslo konkrétní výsledky a prezentace inovací doma (INCHEBA, INVEX) i v zahraničí (ACHEMA) se promítla i do ekonomického přínosu (licence, podíl na zisku). Myslím, že také přispěla k etablování mne i ústavu v EFCHI a SCHP, kde jste mne později nahradil.
Za tuto aktivitu jsem byl po listopadu 1989 opakovaně kritizován.V Akademii i v ústavu byla prosazena důsledná orientace výlučně na základní výzkum.
Po odchodu z funkce ředitele do výzkumné skupiny J. Červenkyv lednu 1992 jsme sice chtěli v tomto směru pokračovat, ale vedení ústavurozhodlo o zrušení skupiny a 27. 1. mi předala personální referentka „Výpověď z pracovního poměru“ s tím, že „jste se stal nadbytečným, a proto ústav nemá možnost Vás dále zaměstnávat“. Nepřipouštím si ještě další důvody.
Je proto mou satisfakcí, že se, byť retardovaně po čtvrtstoletí, v nesrovnatelných podmínkách, při nesrovnatelných možnostech, v nesrovnatelném měřítku a s nesrovnatelně vyššími cíli tento přístup uplatňuje i ve strategii AV 21, o které hovoříte.
Končím svůj „flashback“ s tím, že život není to, co chceme, ale to, co máme.
„The rest is silence.“
Vracím se od minulosti do přítomnosti, od Vědy života k Umění žít
L.B.S.
Ing. Jan Čermák, DrSc., člen kor. ČSAV 1989-92 Praha 18.4.2017
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
