Nejvyšším zájmem Čechů se mi jevilo a jeví: neztratit řeč a území, aby nepřestali být národem!

K takové katastrofě měli nejblíž třikrát. V sedmnáctém století, kdy byli téměř vybiti, poněmčeni a násilně katolizováni. Lví podíl na záchraně měla Bible kralická,přechovávaná protestanty vzdor nebezpečí ztráty hrdla. Přes dvě stě let v nich uchovávala víru a řeč, než je průmyslová revoluce vynesla z vesnic do poněmčených měst, kde zdeptaným Čechům k emancipaci i k většině pomohla úporná vlastenecká snaha vyrovnat se Rakušanům a Němcům hospodářsky i kulturně. Ve dvacátém století jim hrozil zánik dvakrát: bleskové vyhubení metodou Hitlera a nato plánované vymření metodou Stalina. Oboje jsem šťastně přežil dík demokratickým národům světa, hlavně americkému.

Když čtu epištoly nejplodnějšího českého spisovatele Václava Klause staršího, který počtem titulů předstihl i Viewegha, – jedna vyšla letos v druhém čísle Literárek (viz) – mám pocit, že žil jinde. Jeho úporný zápas o naši suverenitu, kterou dle něho vybojovala za normalizace jeho mlčící většina a teď nám ji chce uzmout Evropská unie, zdá se mu být nesnesitelnou těžkostí bytí. Protože jsem za brzy devadesátiletý život poznal křehkou suverenitu jen v dětství, než ji dvakrát sfoukli Hitler i Stalin, a zažívám znovu až teď, sdílenou s většinou národů Evropy, tuším, oč panu postprezidentu jde.

Moc je mocnější kouzelnice než Láska, jejíž případně ničivé následky zasáhnou jen pár lidí. Případné ničivé důsledky moci dokážou ohrozit i velké národy, natož věčně ohrožené, jako je náš. Mluvím o moci ne cizí, ale vyprodukované vlastními politiky, kteří mají ambici vtisknout společnosti jediný správný názor – svůj. Demokracii, jež má společnost ochránit, vyřadí snadno, nechrání-li ji spolehlivá pojistka. Naší je členství v Evropské unii, k níž se volbou přihlásily dvě třetiny občanů, což neustále platí. Pro ambiciózního politika napadnutého vladařským komplexem je to překážka. Touží být na svém dvorku jediný, a proto neomezován v okokrhávání tamních slípek.

V Literárkách Klaus píše: „V roce 1997, když jsem podepisoval Česko-německou deklaraci, jsme ještě byli daleko více suverénní zemí, než je tomu dnes. Naším vstupem do EU a členstvím v EU máme podstatně méně prostoru (a oprávněnosti) se nejrůznějším vnějším tlakům, které jsou pro nás evidentně nevýhodné, bránit.“ Což autor dokládá „výrazně posílenou mocí dominantní evropské země – Německa“. Německo se kvůli Benešovým dekretům stalo už palicí Miloše Zemana na Karla Schwarzenberga. Václav Klaus ji nikdy nedal z ruky.