Nepravicové formace tehdy existovaly hlavně do počtu. Obtížně sháněly základní finanční i personální zdroje, jelikož mnozí schopní komunisté střelhbitě zahazovali živnostenské, opravuji, rudé knížky a chápali se těch modrých. Do Lidového domu, o nějž se museli sociáldemokraté nápadně tvrdě soudit, tak proudily ponejvíce druho či třetiřadé persóny. Čemuž nijak zvlášť nebránil ani sebestředný Miloš Zeman, jenž v parlamentu pochopil, že bez podpůrných struktur nemá šanci – ať sebevíc nadaný – se výrazněji prosadit.

V sociální demokracii podal mimořádný vůdcovský výkon, když tempem nabíral členstvo a voliče. Či jak slíbil, šel vládě po krku, až došel hlavním vchodem do Strakovky. Avšak většina jeho následovníků – s výjimkou Jiřího Paroubka, jenž ČSSD vlastně spasil po Špidlovi s Grossem – už byli lídři poněkud chabí. Což si prezident Zeman, s nímž byl každý jeden na kordy, s rozkoší vychutnal na posledním, hradeckém sjezdu.

Expředseda Sobotka, který si jako šéfporadce přizval politicky podprůměrného Špidlu (pozoruhodného ovšem bezuzdnou „zemanofóbii"), se namísto sbírání veškerých prostředků a sil snažil zlikvidovat nepohodlné. Až bezmála zlikvidoval sociální demokracii. Léta ničím zvláštním neobtěžovaný Andrej Babiš mezitím hromsky vyrostl a s úsměvem baziliška vyluxoval témata, kádry i exekutivní úspěchy koaliční sociální demokracie. Regiment Sobotkových byrokratů a nohsledů tak nahradila (těžko říct kolikátá) liga dříve násilně upozaděných.