„Texty zařazené do této knihy neodpovídají potřebám veřejnoprávních a mainstreamových médií. Upozorňujeme, že statě obsahují nevhodné názory i četná nekorektní slova (vlast, národ, pátá kolona atd.), a tudíž mohou u čtenářů vyvolat např. tyto nežádoucí reakce: zvýšení krevního tlaku, úzkostné stavy, nespavost, u žen melancholii, u mužů skepsi či naopak přechodné sklony k agresivitě, u mladších spotřebitelů může četba vyvolat bludné představy o stavu světa. Pokud vás ani toto varování neodradí od konzumace tištěného textu, učiníte tak pouze na vlastní riziko.“

My kacíři

Minulou sobotu jsem se účastnila setkání redaktorů internetového Svobodného rádia s posluchači, kteří přijeli z celé republiky a někteří dokonce z ciziny. Říkáme si rodina, neboť jsme spřízněni pohledem na svět a obavou o život budoucích lidí. Tentokrát jsme krom jiného debatovali o úpadku českého školství a devastujícím vlivu mainsteamových médií na smýšlení především mladých lidí. Nebyla to potěšující diskuze. Zazněl v ní ale i názor, že nedostatek vlastenectví u mladé generace je jenom dočasným jevem a že pokud by šlo opravdu „do tuhého“, geny děděné po předcích už od husitů se v našich dětech probudí. Rodina Svobodného rádia tuto ojedinělou povzbuzující glosu sice ocenila vděčným potleskem, ale když jsme se večer rozloučili a rozjeli se do svých blízkých i vzdálených domovů, k vychladlým televizorům a počítačům, křivka naděje temperovaná společným zážitkem znovu klesla. Ne až pod nulu, protože pak by z ní byla beznaděj, ale vrátila se k běžnému udržovacímu režimu, kdy alarm ještě nepípá, ale už se k tomu nadechuje. Jak to říkala ta vlastenka? Spoléhat se na geny a jejich náhlé hromadné probuzení? Ale vždyť to je téměř stejné jako spoléhat se na Blanické rytíře! Moje osamělé myšlenky dotíraly dál, a tak jsem si je v té probdělé noci aspoň zapsala pro širší použití.

Když tu krásnou legendu o spících záchranářích našeho národa, předávanou z pokolení na pokolení, přestaneme vnímat jako chlácholivé proroctví a zamyslíme se nad jejím skrytým významem, pochopíme, že budíček, potřebný k probuzení těch v Blaníku, držíme v rukou my sami. Umělý spánek, ve kterém pochrupují naše děti i mnozí zdětinštělí dospělí, jim sice umožňuje biologicky přežívat, ale jejich reagování na vnější podněty připomíná spíš Pavlovovy psy než odhodlané rytíře. Lidé přikurtovaní po dobrém či po zlém k jediné povolené pravdě a řádu nepatří k těm, co něco z vlastního popudu, rozmyslu a vůle zachraňují. Naopak! Fungují jako brzda v diskuzi, kterou klopotně udržujeme navzdory cenzuře. Přitom tvrdí, že jsou demokraté. Schovávají se za tu nálepku jako za štít. Ten však ochraňuje jen jejich lenost přemýšlet ve prospěch celku.

Tím celkem míním český národ. Politický národ, který existoval i v časech, kdy státní suverenita byla pouhým snem. Naši předkové ten sen změnili v realitu. Protože snili v bdělém stavu vědomí, rozpoznali tu chvíli vhodnou pro obnovení státnosti. Jejich suverénní kuráž a obětavost dnes ale zpochybňují i učebnice dějepisu. S jakými probuzenými geny tedy můžeme u našich dětí počítat? Vždyť rytířství ve vlasteneckém pojetí se pěstuje a udržuje promyšlenou výchovou. Z generace na generaci. Proč byla v době Protektorátu ve školách zrušena výuka dějepisu a české literatury? Podle hesla: Chceš-li pokořit nepřítele, vychovej jeho děti!