Skutečná parlamentní diskuze by spočívala v tom, že jeden poslanec mluví k plénu poslanců a ti mu naslouchají. On se je snaží o něčem přesvědčit. Když řekne něco opravdu chytrého nebo mu vyjde emotivní projev, může změnit výsledek hlasování. Tak tomu bylo v parlamentech starých dob.

Nic takového ale neprobíhalo. Předem se ví, že poslanci budou hlasovat podle stranických linií. Žádný projev nemá šanci to ovlivnit a ani se o to nepokouší. Je to jen rituál podobný náboženskému rituálu. Kdyby byly v jednacím řádu doslova předepsány texty projevů a poslanci je museli číst, nic by to nezměnilo. Možná i na to jednou dojde.

Byli lepší vládní poslanci nebo opoziční? To se obtížně měří. Je to hlavně otázka dojmu. A u dojmů tomu bývá tak, že ten, s kým souhlasíme, nám připadá lepší. Já nejsem volič pětikoalice, mám k ní vážné výhrady, a tudíž mi pan Fiala připadal slabý a nevýrazný, a oba opoziční vůdcové velmi zajímaví. Nicméně lidé, co pětikoalici podporují, to vnímali obráceně. Jim přišel Fiala skvělý a státnický a jen je jim líto, že mu to kazí estébáci a proruští populisté. I já ale musím uznat, že se pan Fiala nedopustil žádného vyloženého průšvihu srovnatelného třeba s předvolebními vystoupeními Jiřího Drahoše.