Americká města hoří. Základní otázka zní, co z toho vyplývá pro vývoj ve zbytku světa, včetně České republiky. Tomu je věnován dostatek textů. Ale vyplývá z toho řada fascinujících otázek pro psychology, sociology a všechny ostatní, kdo se zabývají zkoumání lidské povahy. Jen málokdy se nám odkryje tolik věcí, a tak zvláštních.

Některé z nejzajímavějších problémů se pokusím probrat v sérii článků, z nichž tento je první. Média i sociální sítě jsou plné fotografií a videí, kde aktivisté klečí, omlouvají se nebo dokonce líbají boty. Možnost, že by si nechali načůrat na hlavu, už nezní nijak absurdně. Že k tomu ještě nedošlo, to je dáno primárně tím. že se černé „oběti“ zdráhají něco takového dělat. Bílí aktivisté by si to líbit nechali.

Částečné vysvětlení, na které můžeme narazit, toto chování spojuje se sexuálními zálibami. To spojení nelze vyloučit. A logicky můžeme očekávat, že takové situace budou nadprůměrně přitahovat lidi určitého zaměřené (vědomě i nevědomě).

Rozhodně to však není vysvětlení celé. Základy lidské sexuality by se v průběhu věků neměly příliš měnit, a tentokrát narážíme na něco naprosto unikátního.

• Že se drancuje a krade, a k tomu občas i zabíjí či znásilňuje, to je historicky poměrně častá zkušenost.
• Že si lidé sami působí utrpení, protože doufají, že si tím nakloní Boha, božstvo či dosáhnou jiného duchovního či filosofického cíle, to se děje vzácněji, ale není to zcela výjimečné.
• Ale aby se aktéři dobrovolně ponižovali před cizími lidmi, to historie nezná. To je naprosto unikátní. O tom nevíme ani z těch nejvíce dekadentních dob.

Je představitelné, že třeba po vítězné bitvě se poražení plazí před vítězi (i fyzicky), ale to neobsahuje okázalou dobrovolnost. Dokonce ani „sebekritika“, kterou musely provádět některé oběti komunistických režimů, nebyla zcela dobrovolná. Z buržoazního myšlení se veřejně nevyznával nikdo, kdo nemusel.