Podruhé k nářkům o tom, že nejsme na Vánoce dost duchovní. A že vlastně nejsme dost duchovní nikdy, a že jsme ateistický národ, a že kdybychom všichni chodili do kostela, byli bychom na tom politicky úplně jinak a já nevím co. Tentokrát připomenu Rodneyho Starka, katolického historika a sociologa náboženství, dle mého soudu jednoznačně nejlepšího analytika v této oblasti.
Stark ukazuje, že máme na vybranou. Buď můžeme být zemí, kde se staví kostely, náboženské symboly jsou na státní vlajce, ve školách se učí náboženství, téměř každý má svatbu v kostele… ale kde lidé budou nábožensky naprosto vlažní a téměř nikoho to nebude zajímat. Nebo můžeme být zemí, kde bude mnohem více lidí přemýšlet o duchovních věcech a žít niterným náboženským životem. Pak ale nebudou ty katedrály, znaky, náboženská výuka na školách a tisíce církevních obřadů. Obě možnosti se totiž vylučují. Ty typy náboženských organizací (církví, sekt atd.), které umí ovlivnit stát a veřejnou atmosféru, ty nedokážou oslovit naprostou většinu lidí. A ty, které umí lidi osobně oslovit, ty zase neumí ovlivnit stát a veřejnou atmosféru. Buď převáží jedny nebo druhé.
Stark také ukazuje, že v dějinách se ta období střídají. Někdy se staví katedrály a jindy mají lidé zájem o duchovní věci. Mimochodem, zdá se, že ta stejná zákonitost platí jinde. Pamatujete třeba na nedávnou zprávu, že v arabských zemích, které se vrací k islámskému právu a islámským tradicím, přibývá ateistů?
(zdroj: petrhampl.com)
Psali jsme:
autor: PV
