Sice jsem cinkal klíči jak na Václaváku, tak na Letné, držel jsem mu palce při první volbě prezidentem, ale postupně moje přízeň slábla. Jeho způsob politikaření a vytváření neustálých oponentních seskupení, jen namátkou Děkujeme, odejděte, Lípa, Dřevíčská výzva, Unie svobody a co já vím ještě, neustálé pokusy marginalizovat či vytěsnit Václava Klause a standardní politiku měnit na vládu osvícených elit, mne postupně přivedla k tomu, že původní obdiv se změnil v jeden velký otazník.

Dnes, kdy Václav Havel zemřel, říkal jsem si, při známé polarizaci anonymních hrdinů z internetových diskuzí, copak asi napíší tajemné nicky, které by se veřejně styděly vystoupit.

A nemýlil jsem se. Nenávist, špína, jedovaté sliny, duševní odpad, který tak dobře znám a pro který jsem svého času zrušil diskuze. A nyní jsou tu znovu. Hnůj všech hnojů. Vylitá žluč.

Myslím, že když zemřel člověk, musí normální člověk sklapnout a věnovat tichou vzpomínku. A je vedlejší, jestli zemřelého měl či neměl rád. Na hodnocení jeho kroků bude času dost. Teď je čas na pietu.

Pane Václave Havle. Ač jsem názorově zcela jinde než jste byl Vy, je mi trochu smutno. Zejména když vidím to nedůstojné křepčení davu ve stylu "kdo nepláče, není Čech". Vůbec se mi to mediální šílenství nelíbí a je to  bezohledné vůči pozůstalým i vůči Vaší duši.

Myslím, že naše  politická scéna bude bez Vás neúplná.

A na ty debilní diskutéry platí hezká báseň Pepy Fouska: