Jen se rozpomeňte třeba na F. L. Věka. Copak Věk či TyI, ale i ta panna Paula! Sice nemluvila, ale vlastenka to byla příkladná. Dnes už je všechno jinak. Stále sice ještě existují zpozdilci, kteří se k lásce k vlasti či vlastenectví hlásí, ale pokrokový, opravdu progresivní svět dávno zamířil jinam.

Dokonale popletené to měl i Tomáš Garrigue Masaryk. Že prý „vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným“. Takový nesmysl! Jakápak láska k vlastnímu národu, správný Evropan žádnou vlast nemá, miluje všechno cizí, a jestli někoho nenávidí, tak především vlastenecké zpozdilce. Že přeháním? Ale vůbec ne. Jen si přečtěte, co naši eurofilové trousí po sociálních sítích.   

Vlastenectví je už dávno přežité, nosí se evropanství

Co si pod tím máme představit? Všechno je prostě jinak. Na věčné časy budujeme Evropskou unii. Je to taková nevlast. Má to vlajku, ale vlajka to není. Má to hymnu, ale hymna to není. Má to parlament, ale parlament to není. Má to vládu, ale vláda to není. Hlásí se to k liberální demokracii, ale není to ani liberální ani demokracie. Už tomu rozumíte?

Suma sumárum: Tahle nevlast se sice mýlí prakticky ve všem, ale má vždycky Pravdu. Takovou tu s velkým P na začátku. Jedinou Pravdu. Jedinou možnou Pravdu. A když se náhodou něco špatně ošetří a popletený lid si, nedejbože, odhlasuje něco nesprávně, musí se hlasování opakovat tak dlouho, až Pravda zvítězí. Proč? Protože pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.