Jedním z jeho klíčových děl – vedle Nového Organon či nedokončeného spisu Velké obnovení věd – jsou Eseje, soubor 59 krátkých textů na nejrůznější témata, která se zabývají společenskými a politickými tématy.
Pro dnešní čtení jsme vybrali dva eseje, které nejenže jsou ukázkou Baconova způsobu myšlení a psaní, ale obsahují i nejednu myšlenku až nemile aktuální.
O ctižádosti
Ctižádost je jako žluč, tělesná šťáva, která působí, že člověk bývá aktivní, vážný, plný čilosti a vzruchů – dokud ovšem nenarazí na překážku. Postaví-li se ctižádosti něco do cesty takovým způsobem, že nemůže prosadit svou, stává se melancholickou, a tudíž zlovolnou a jedovatou. Proto ctižádostiví lidé, nalézají-li volnou cestu k svému povznesení a postupují-li po ní vpřed, bývají spíše pracovití než nebezpeční, avšak narazí-li jejich přání na překážky, propadají vnitřní nespokojenosti, pohlížejí na lidi a na věci nepřátelským pohledem a jsou nejraději, když všechno jde od desíti k pěti, což je ta nejhorší vlastnost, jakou může mít služebník panovníka nějakého státu. Proto je pro vládce prospěšné, využívají-li služeb ctižádostivých lidí, aby s nimi zacházeli takovým způsobem, že jsou na vzestupu, nikoli na poklesu, ale jelikož to nelze dělat bez potíží, je dobré, aby takové povahy vůbec nevyužívali. Poněvadž nepovznášejí-li se svými službami, postarají se, aby jejich služba padla s nimi. Avšak jelikož jsme řekli, že je dobré lidi ctižádostivé povahy, není-li to naprosto nutné, vůbec nevyužívat, je rovněž vhodné promluvit o tom, v kterých případech nastává zmíněná nezbytná nutnost. Ve válce je nutné přijímat dobré velitele, byť by byli sebectižádostivější, protože využitím jejich služeb se zbavíme všech zbývajících, a kromě toho najmout vojáka bez ctižádosti znamená vzít mu ostruhy. Značná možnost využití ambiciózních lidí se rovněž naskýtá při zajišťování ochrany panovníků v záležitostech, které provázejí nebezpečí a závist, poněvadž do těch se nepustí žádný člověk, nebude-li jako holub s klapkami na očích letící výš a výš, protože nevidí, co je kolem něho. Ctižádostivého člověka lze rovněž využít k zničení velikosti každého poddaného, který převyšuje okolí – stejným způsobem, jakým Tiberius využil Macra k svržení Seiana. Poněvadž je tedy v takových případech ctižádostivce nutno využívat, zbývá se ještě zmínit o tom, jak je udržet na uzdě, aby byli méně nebezpečnými. Bývají méně nebezpeční, jsou-li spíše nízkého rodu nežli urození, jsou-li spíše drsné povahy než uhlazení a oblíbení a jsou-li spíše teprve krátce povýšení, než když se už stačili naučit prohnanosti a upevnili si své významné postavení. Někteří sice považují to, že panovníci mají své oblíbence, za jejich slabost, avšak přesto jde o nejlepší ze všech ostatních prostředků proti ctižádostivcům, kteří se chtějí vyšvihnout. Poněvadž spočívá-li možnost zavděčit se, nebo nezavděčit v rukou oblíbence, není možné, aby se někdo jiný příliš vyšvihl. Dalším prostředkem, jak omezit jejich možnosti, je postavit proti nim jiné, stejně pyšné, jako jsou oni sami. V takovém případě však je nutné mít nějaké rádce obdařené prostředností, kteří zajistí hladké pokračování vývoje událostí, poněvadž bez této zátěže kýlu se loď příliš rozkymácí. Vládce přinejmenším může podnítit a navyknout některé prostřednější osoby, aby se staly, jak se říká, metlou ctižádostivých. Pokud jde o jejich vystavení zkáze, může k tomu dojít snadno, jsou-li bázlivého založení, jsou-li však silní a troufalí, může to naopak urychlit provedení jejich úmyslů a stát se to nebezpečným. Pokud jde o přivodění jejich pádu v případě, že je to nutné a lze to bezpečně provést náhle, naskýtá se jako jediná možnost neustálé střídání projevů milosti a nemilosti, takže postižení nevědí, co mohou očekávat, a octnou se, jak se říká, v háji. Ze všech druhů ctižádosti je méně nebezpečná ambice snažící se prosadit svou ve velkých věcech než ta druhá, totiž být u nich, poněvadž to plodí zmatek a maří uskutečňování všech možných podniků. Přesto však v sobě skrývá menší nebezpečí, činí-li se ctižádostivý člověk v nějakých podnicích než významný v různých závislostech. Kdo se snaží prosadit do popředí mezi schopnými lidmi, má před sebou velký úkol, avšak to je vždy prospěšné pro veřejné blaho. Kdo ovšem kuje pikle, aby se stal jedinou postavou mezi samými nulami, ten se stává zkázou celého věku. Čest v sobě zahrnuje tři věci: východisko k činění dobra, přístup ke králům a předním představitelům, jakož i povznesení společenského a hmotného postavení vlastního člověka. Kdo v sobě má nejlepší z těchto úmyslů, a uplatňuje pak aspirace, je čestný člověk, a onen panovník, jenž je s to rozpoznat tyto úmysly v druhém člověku, který se oddává svým choutkám, je moudrý vládce. Obecně tedy platí, že panovníci a státy si mají vybírat takové ministry, kteří mají větší smysl pro povinnost než pro vlastní vzestup, a takové, kteří mají rádi podnikání spíše ze svědomitosti než z bravury. A nechť rozlišují podnikavou povahu od ochotné duše!
O studiích
Studia jsou pro potěšení, pro ozdobu a pro rozvíjení schopností. Pro potěšení se jim lze oddávat hlavně v soukromí a ústraní, pro ozdobu v rozhovorech a pro rozvíjení schopností při zvažování a řízení různých podniků. Odborně zasvěcení lidé totiž dovedou uskutečňovat a snad i posuzovat jednu podrobnost po druhé, avšak nejlepší všeobecné rady, zápletky a řazení událostí pocházejí od těch, kdo jsou vzdělaní. Trávit příliš mnoho času studii je projevem těžkopádné lenosti, využívat je příliš pro ozdobu je afektované a dospívat k úsudkům výhradně na základě jejich pravidel prozrazuje školometskou letoru. Studia zdokonalují povahu a sama jsou zdokonalována zkušenostmi, poněvadž vrozené schopnosti jsou jako přírodní rostliny, jež vyžadují, aby byly štípeny studiem, a sama studia, nejsou-li držena v náležitých mezích zkušenostmi, vyrážejí bujně příliš mnoha směry. Prohnaní lidé studia odsuzují, prostí je obdivují a moudří využívají, poněvadž neučí, aby byla využívána samoúčelně pouze pro sebe, ale že mimo ně a nad nimi je moudrost, kterou získáváme pozorováním. Nečtěme tedy, abychom se stavěli proti a vyvraceli, ani abychom slepě věřili a brali vše za samozřejmé, a rovněž ne proto, abychom vyhledávali rozhovory a debaty, ale abychom zvažovali a uvažovali. Některé knihy se mají ochutnávat, jiné polykat a hrstku některých máme důkladně rozžvýkat a strávit, to znamená, že z některých knih se mají číst pouze jednotlivé části, další se mají přečíst, avšak bez zvědavosti, a pouze několik málo jich máme přečíst celých – pečlivě a pozorně. Některé knihy za nás také může přečíst v zastoupení někdo jiný, a ten nám z nich může udělat výpisky, to však platí pouze u méně významných argumentů a u knih méně závažného druhu, jinak totiž jsou destilované knihy podobně jako běžné destilované vody jen blýskavými lacinými cetkami. Čtením se člověk stává hotovým, jednáním připraveným a psaním přesným. A proto platí, že píše-li člověk málo, musí nutně mít značně obsažnou paměť, jedná-li málo, musí nutně být duchapřítomným, a čte-li málo, musí nutně být značně prohnaný, aby působil dojmem, že zná, co ve skutečnosti neví. Historie přináší člověku moudrost, básníci důvtip, matematika pronikavé chápání, přírodní filozofie hloubku, morálka vážnost, logika a rétorika schopnost něco tvrdit. Abeunt studia in mores (Píle se stává druhou přirozeností). Opravdu, důvtip nezná žádné zábrany ani překážky a lze se jej dopracovat vhodným studiem, podobně jako mohou být náležitá cvičení na tělesné choroby: na močové a ledvinové kameny jsou dobré kuželky, na plíce a na prsa lukostřelba, na žaludek mírná chůze, hlavě prospívá jízda na koni a tak podobně. Takže bloudí-li duch nějakého člověka, nechť studuje matematiku, poněvadž je-li jeho duch při důkazech vždy odveden od tématu jen málo, musí začínat znovu, a nebude-li jeho duch dostatečně schopný, aby rozlišoval či nacházel rozdíly, ať raději studuje školské učence, poněvadž ti jsou cymini sectores (školometští rozpitvávači). Nebude-li s to proniknout do věci a určit jednu věc, jež dokazuje a zobrazuje jinou, nechť raději studuje právní pře, aby na každý duševní nedostatek byl nalezen zvláštní náležitý recept.
(Francis Bacon – O ctižádosti, O studiích. In: Eseje o věcech veřejných. Přeložil Zdeněk Hron. Praha: MKP 2021. ISBN 978-80-274-1224-2)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
