Narodil se jako čtvrté dítě do rodiny laického kazatele otci Jerome Clapp Jeromovi a matce Marguerite Jeromové, své prostřední, neanglicky znějící jméno Klapka dostal na počest rodinného přítele maďarského generála Györgya Klapky. Neměl lehké dětství, jak sám píše ve svém životopisu Čas mého života (My Life and Times). Vyrůstal v chudých poměrech společně se sestrami Paulinou a Blandinou a bratrem Miltonem, který brzy zemřel. Začátkem sedmdesátých let, když mu bylo patnáct, ztratil otce a z finančních důvodů byl donucen zanechat studií na střední škole a začít si vydělávat na živobytí sám. Uchytil se jako dělník u železniční společnosti London and North Western Railway, kde setrval čtyři roky, dále pak pracoval také jako učitel, balič a jako ochotnický herec pod uměleckým jménem Harold Crichton v kočovné herecké společnosti. Po třech letech společnost opustil a začal psát drobné eseje a krátké humoristické příběhy, bez většího úspěchu.
Jeho prvním větším dílem byla kniha Na jevišti a bez angažmá (On the Stage and Off, 1885), ve které čerpal ze svých zkušeností z doby, kdy putoval s kočovnou divadelní společností po Anglii. Z knihy vyplývá, že v té době byl evidentně bez větších finančních prostředků. Na skutečný úspěch na literárním poli si musel počkat do svých třiceti, kdy začal časopis Home Chimes vydávat seriál příběhů o výpravě třech vodáků po řece Temži, který pak vyšel knižně pod názvem Tři muži ve člunu (o psu nemluvě). Po deseti letech pak vydal její volné pokračování Tři muži na toulkách, kde popisoval cestování po Německu. Tyto dvě knihy patří bezesporu k tomu nejznámějšímu, co kdy napsal. V roce 1892 začal vydávat ilustrovaný měsíčník Lenivec (The Idler) a od roku 1893 redigovat společenský časopis Dnes (anglicky Today). Oběma časopisům se zpočátku dařilo, roku 1897 musel ale vydávání obou periodik ukončit. Své zkušenosti z celého podniku zúročil v knize Tommy a spol. (Tommy and Co., 1904).
Postupem času došlo v jeho tvorbě k jistému zvážnění a k posunu od komiky ke snaze čtenáře více kultivovat (například sbírka povídek Host z pokoje do dvora ve třetím poschodí nebo Láska Ulricha Nebendahla). Definitivní obrat ale nastává po vypuknutí první světové války. Přihlásil se do armády jako dobrovolník, pro svůj věk však nebyl přijat. Začal tedy jezdit jako řidič ambulance u francouzského Červeného kříže. Po návratu z první světové války přestal definitivně psát humoristické romány, zato však vydal dva romány sociální, a to Všechny cesty vedou na Kalvárii (All Roads Lead to Calvary, 1920) a Anthony John (Anthony John, 1922). Zemřel roku 1927 na následky krvácení do mozku, které bylo způsobeno těžkým úrazem při cestě z Devonu do Londýna.
Pro dnešní čtení jsme vybrali text ze souboru „Dělat věci s rozmyslem je ztráta času“, který je pro autora nepříliš typický. Zpočátku zdánlivě jen historku s ponaučením, v průběhu se měnící v málem filosofické pojednání o smyslu života a osudech nás – herců na jevištích, které jsme si nevybrali. V mnoha ohledech jsou jeho metafory aktuální neustále. A v mnoha ohledech také připomenou texty našeho klasika tohoto žánru, Karla Čapka.
O hraní pochodů na pohřbech loutek
Den pro něj nezačal dobře. Vzal mě ven na procházku a ztratil mě. Dopadlo by to mnohem lépe, kdyby to udělal tak, jak to obvykle bývá, a dovolil mi, abych ho vzal ven já. Jsem totiž mnohem schopnější a dokážu dobře vést – to říkám bez jakékoliv domýšlivosti. Jsem starší než on a nenechám se tak snadno vydláždit. Nezastavuji se s každou osobou, kterou potkám, a nehovořím s ní tak dlouho, až zapomenu, kde vlastně jsem. Také mě nic tak snadno nerozptýlí – málokdy se peru, nikdy nemám chuť honit se za kočkami a jen malou radost mám z toho, když můžu postrašit děti. Přemýšlím jenom o tom, že jsem na vycházce a že se zase vrátím domů. Jak říkám, kdyby netrval na tom, že mě vezme na vycházku a dovolil mi, ať ho vezmu na vycházku já, nebylo by obecně tolik problémů. Jenže k tomu se mi ho nikdy nepodařilo přesvědčit.
Párkrát mě někde zapomněl, ale na náměstí Sloane Square mě ztratil úplně. Vždycky když mě ztratí, zastaví se a začne mě volat svým štěkáním. Kdyby zůstal tam, kde zaštěkal poprvé, možná bych k němu našel cestu, jenže než vůbec stačím přejít silnici, zas štěká někde uprostřed další ulice. Nejsem už tak mladý a někdy mám dojem, že mi připravuje mnohem náročnější tělocvik, než můžu vůbec snést. Viděl jsem ho z toho místa na King’s Road, kde jsem stál. Očividně byl navýsost rozhořčený. Stál jsem příliš daleko na to, abych poznal, co to vlastně štěká, ale umím si to docela dobře představit.
„Zatracený chlap. Zase někam zmizel.“
Táže se kolemjdoucího psa:
„Necítil jsi náhodou někde mého pána?“
(Pes by pochopitelně nepoužil výraz někoho nebo něco vidět,
protože jejich hlavním smyslem je čich. Když se vyšplhá na vrchol kopce, sdělí svému druhovi: „Vždycky si říkám, že odtud je cítit tak báječný pach. Mohl bych tu sedět a čenichat celé odpoledne.“ Nebo když někoho zve na procházku, pravděpodobně prohlásí: „Mám rád ulici u kanálu. Čenich si tam přijde na své za každým rohem.“)
„Ne, žádného pána jsem necítil,“ odpověděl ten druhý pes. „Jaký druh člověčího zápachu má tvůj pán?“
„No je to takový ten člověk s nádechem vejce a slaniny s mírným odérem mýdla.“
„To mi moc neříká. V tuhle ranní dobu odpovídá takovému popisu většina mužů. Kde sis ho všiml naposledy?“
Právě v tu chvíli mě zahlédl a vyrazil ke mně. Byl rád, že mě našel, ale zároveň vypadal rozmrzele, že jsem se mu ztratil.
„Tak tady jsi,“ zaštěkal. „Copak jsi neviděl, že zatáčím za roh?
Tak se mě vždycky drž. Štve mě, že polovinu času trávím tím, že tě hledám a zase ztrácím.“
Zdálo se, že ho incident zanechal ve špatné náladě. Jediné na co měl chuť, byla nějaká pranice. Na konci ulice Sloane se jeden mužně a vojácky vyhlížející pán rozběhl za omnibusem. William Smith zvolal „Vrrr“, a začal toho muže pronásledovat. Kdyby si toho ten starý pán býval nevšímal, všechno by dobře dopadlo. Řeznický učeň, který jel za nimi, by Smithe, jenž právě vběhl do ulice, pořádně praštil (viděl jsem mu to na očích), což by si Smith jenom zasloužil. Ten ctihodný stařec by býval chytil omnibus a tím by celá záležitost skončila. Bohužel to byl onen druh penzionovaného vojáka, který je samá dna a kari, ale žádný zdravý rozum. Zastavil se a začal psovi nadávat. Přesně to však Smith chtěl. Nestává se často, aby se pouštěl do křížku s dospělým mužem. „Většina z nich nemá v těle žádného ducha,“ uvažuje Smith. „Ani vám to nevrátí. Mně se zamlouvají chlapi, co mají trochu kuráže.“ Byl celý vzrušený samou radostí ze svého úspěchu. S obrovským hlukem bleskově obíhal svou oběť v různých kruzích a křivkách a to ctihodného starce zcela paralyzovalo, jako kdyby to byly mystické obrazce nějakého Merlina. Plukovník mával deštníkem a pokoušel se o obranu. Volal jsem na psa a dával dobré rady plukovníkovi (odhadl jsem ho na plukovníka, neboť čím hlasitější byl, tím méně mu bylo rozumět), ale oba byli až příliš vzrušení na to, aby mě poslouchali. Řidič omnibusu, který měl se starcem soucit, se vyklonil z okna a šeptal mu poněkud drsnou radu:
„Pane, chyťte ho za vocas. No, nebojte se ho. Jen ho pořádně chyťte za vocas.“
Mlékař, který procházel kolem, se naopak snažil povzbuzovat Smithe:
„Hodnej pejsek. Jen ho roztrhej!“
Jedno dítě udeřil deštník starého pána do hlavy a chlapeček začal plakat. Chůva sdělila starému pánovi, že je šílenec – což byla poznámka, která mi připadala vysloveně na místě. Udýchaný starý pán jí stačil odpovědět, že kočárky nesmí na chodnících jezdit, a v mezidobí svých prostocviků se dotazoval na mé. Začal se sbíhat dav a dostavil se i strážník.
Nebylo to sice ode mě správné – nechci se nikterak obhajovat, ale v tu chvíli jsem pocítil obrovské pokušení Williama Smithe opustit. On má prostě rád pouliční rvačky a já ne. To je vždycky záležitost jistého temperamentu. Rovněž jsem si často všiml, že se u něj projevuje velmi šťastný instinkt, který mu napoví, kdy má z dané krizové situace prostě zmizet, a vždycky to i udělá. Záhadně se potom znovu objeví asi tak čtvrt míle od místa činu – bývá zamyšlený a obklopený zcela mírumilovnou atmosférou, a podle všeho se z něj vždycky stane jiný lepší pes.
Zatímco jsem se utěšoval tím, že mu vlastně nemohu prakticky nikterak pomoci, a uvědomoval si s jistým zadostiučiněním, že shodou šťastných náhod na sobě nemá obojek, na němž je moje jméno a adresa, proklouzl jsem pomalu kolem vnější strany vauxhallského omnibusu a snažil jsem se, aby si mě nikdo nevšiml. Potom jsem si to namířil domů přes náměstí Lowndes Square a park.
Asi pět minut poté, co jsem usedl k obědu, rozrazil dveře do jídelny a vkráčel dovnitř. Takhle vypadá jeho obvyklý příchod na scénu. Během své předchozí existence jeho duše zřejmě přebývala v nějakém divadelním manažerovi.
Vypadal navýsost spokojeně a mě okamžitě napadlo, že se mu přání toho mlékaře možná podařilo splnit. Ať už to dopadlo jakkoliv, od té doby jsem toho plukovníka neviděl. Smithova špatná nálada byla tatam, ale jeho „domýšlivost“ ještě o něco vzrostla – pokud to ovšem bylo ještě vůbec možné. Ještě předtím než se vrátil, jsem dal The O’Shannonovi sušenku. The O’Shannon se urazil, protože sušenku pro psy jednoduše nechtěl – pokud nemohl dostat grilovanou ledvinku, nechtěl nic. Sušenku hodil na podlahu. Smith ji zahlédl a vyrazil k ní. Nikdy sušenky nejí. Občas mu jednu dám a on ji okamžitě někde schová. Je to šetrný pes – myslí na budoucnost. „Nikdy nevíte, co se může přihodit,“ prohlašuje. „Může se třeba stát, že pán umře, zešílí nebo zbankrotuje a já budu rád i za tu sušenku. Schovám ji pod rohožku. Ne, někdo ji tam objeví. Radši udělám díru na tenisovém kurtu a zahrabu ji tam. To je dobrý nápad. Možná z ní něco vyroste.“ Jednou jsem ho načapal, jak ji schovává v mé pracovně za polici, která byla určena pro mé vlastní knihy. Velmi se mě to dotklo, protože důvod byl jasný. Bývá pravidlem, že ať už ji schová kamkoliv, vždycky ji někdo najde – žádné místo se nezdá být dost bezpečné. Tentokrát si ale řekl: „U Joviše! Celá řada pánových knížek. Ty nikdo nikdy nebude chtít z té police sundat. Tady tu sušenku schovám.“ Tak toho se člověk dočká od svého vlastního psa.
Jenže The O’Shannonova sušenka, to bylo úplně něco jiného. S poctivostí nejdál dojdeš, ale nepoctivost je zase větší legrace. Vrhl se po ní a hltavěji začal žrát. Vypadalo to, jako by neměl týden nic v žaludku.
Pobouření, které tento čin vyvolal v The O’Shannonovi, se nedá slovy vůbec popsat. Má dobrou povahu, která je pro jeho rasu typická. Kdyby ho Smith požádal o sušenku, pravděpodobně by mu ji dal. Jenže tohle byla urážka. A nemorálnost tohoto činu dohnala The O’Shannona k zuřivosti.
Chvilku stál jako opařený.
„No to snad… No, viděl’s to?“ řekl mi svýma očima. Pak okamžitě vyrazil a vyrval sušenku Smithovi přímo z tlamy. „Ty černej saskej bezzásadovej lupiči,“ zavrčel The O’Shannon. „Jak se vůbec opovažuješ mi brát sušenku?“
„Ty ubohá irská psí tlamo,“ zavrčel Smith. „Jak mám asi vědět, že ta sušenka je tvoje? Ty si asi myslíš, že všechno, co je na podlaze, patří tobě. A možná máš dojem, že ti patřím i já. Nevěřím ti, že je to tvoje sušenka, ty bahnošlape s dlouhýma ušima a tupým nosem.“
„Nehodlám se tady s tebou dohadovat, ty vořechu s plácavýma ušima a polovičním vocasem,“ odvětil The O’Shannon. „Pojď a vem si ji, jestli si vůbec pes.“
Opravdu si o sobě myslel, že je velký a statečný pes. Je o polovinu menší než The O’Shannon, ale tomu nepřikládá vůbec žádnou váhu. Uvažuje asi takhle: Pokud je pes příliš velký na to, aby se s ním dalo bojovat, je třeba si z něho vybrat některou část a bojovat s ní. Obvykle dostane co proto, ale to, co z něj zbude, se potom neuvěřitelně naparuje, protože to má dojem, že to zvítězilo. Až jednou bude po smrti, tak si zřejmě bude říkat v hrobě: „No, mám pocit, že jsem ten starej svět konečně vyřídil. Myslím, že mně už nebude dělat potíže.“
Tentokrát jsem se ale do té rvačky vložil já. Je nutné občas připomenout mému drahému panu Smithovi, že člověk jako užitečný a věrný přítel psa má také jistá práva. Usoudil jsem, že právě takový okamžik nastal. Mrštil sebou na pohovku a cosi si pro sebe mručel. Bylo to něco jako: „Dneska jsem vůbec neměl vstávat. Nikdo mě nechápe.“
Nic ho však nedonutí k tomu, aby se choval střízlivě delší dobu. O půl hodiny později už vraždil sousedovu kočku. Ten pes snad nikdy nepřijde ke zdravému rozumu. Tu kočku už vraždí tři měsíce. Jeho čumák je druhý den ráno pravidelně dvakrát tak velký, než by měl být, a po zbytek týdne vidí předměty jen u jedné strany hlavy – nikdy mu však nedojde, proč tomu tak je. Předpokládám, že to přičítá změně počasí.
Jednoho odpoledne se mu konečně podařil kousek, který bezpochyby považoval za naprostý a nezpochybnitelný úspěch. Dorothea si pozvala jednu mladou dámu na svačinu. Zaslechl jsem smích, a protože jsem byl zrovna poblíž dětského pokoje, podíval jsem se, co legračního se tam odehrává. Smith trhal nějakou panenku. Snad nikdy jsem neviděl panenku v tak zuboženém stavu. Byla bez hlavy a piliny se válely všude po podlaze. Obě děti výskaly radostí. Zvlášť Dorothea zažívala přímo extázi.
„Čí je to panenka?“ zeptal jsem se.
„Ta patří Evě,“ sdělila mi Dorothea mezi výbuchy smíchu.
„Není moje,“ prohlásila Eva sladkým vítězným hláskem, „moje panenka je tady.“ Celou dobu na ní seděla a teď ji vytáhla. Byla celá horká, ale celá. „To je Dořina panenka.“
Proměna radosti v žal, která u Dorothey nastala, byla výrazně dramatická. Dokonce i Smithe, který byl zvyklý na bouřlivé rvačky, uvedl náhlý útok na jeho maličkost do značných rozpaků.
Žal Dorothey trval déle, než jsem očekával. Slíbil jsem jí jinou panenku. Zdálo se však, že jinou nechce. Byla to jediná panenka, kterou bude milovat až do konce svého života. Žádná jiná panenka ji už nikdy nedokáže nahradit. Už žádná jiná panenka pro ni nebude znamenat tolik, co tahle. Tihle malí človíčkové jsou tak legrační. Jako kdyby záleželo na tom, jestli máte rádi tuhle panenku, nebo tamtu. Vždyť jsou si tak podobné! Mají kudrnaté vlasy, bílou a růžovou tvář, velké oči, které se otevírají a zavírají, malá rudá ústa a dvě malé ručičky. Přesto tihle posedlí malí človíčkové milují jenom tu jednu a na jinou se ani nepodívají. Připadá mi, že není rozumné je přesvědčovat, ale prostě s nimi cítit. Později – avšak ne příliš brzy – jim člověk představí jinou panenku. Nejdříve si jí nebudou vůbec všímat, ale časem o ni začnou jevit zájem. Pochopitelně kvůli ní na tu první panenku nezapomenou – žádná panenka už prostě nemůže být taková, ale přesto… Trvá to mnoho týdnů, než na svou první lásku úplně zapomenou.
Dolly jsme pochovali na venkově pod naším tisem. Jeden můj přítel, který hraje na housle, se toho na přání zúčastnil. Když jsme ji pohřbívali, zářilo horké jarní slunce a ptáci ve svých stinných skrýších radostně zpívali o životě a o lásce. A Dorothea jako nejdůležitější pozůstalý ronila opravdové slzy, jako kdyby plakala pro celý svět. Jako kdyby nebylo osudem panenek, že se dříve nebo později rozbijí – ty malé křehké věci, které jsou vyrobeny jen na určitou chvilku, které někdo obléká a líbá a potom je s oprýskanou barvou a bez šatiček odhodí na podlahu dětského pokoje. Ubohé panenky! Jestlipak se berou vážně, když nevědí, že péra, která hýbají jejich hrudníčky naplněnými pilinami, jsou pouhými mechanickými strojky; když nevidí drátky, podle kterých tančí? Ubohé marionetky.
Ty, malá loutko, jsi byla skutečná hrdinka. Žila jsi v nabíleném domku obrostlém zimolezem a plaménkem – uvnitř možná bylo vlhko a hemžilo se to tam škvory. Jak pěkně jsi vždycky vypadala ve svých jednoduchých, úhledných, potištěných šatech! Jak jsi byla hodná! S jakou vznešeností jsi snášela svou chudobu! Jak trpělivější nesla tolik křivd! Opravdu tě nikdy nenapadla žádná zlá myšlenka – vážně nikdy? Nikdy nenastala chvíle, kdy jsi toužila hrát roli zlé ženy, která by žila v pokoji s mnoha dveřmi, byla by ověšena šperky a kožešinami a u nohou by jí ležela spousta milenců? Třeba během těch dlouhých zimních večerů? Své domácí práce jsi už udělala. Umyla jsi mastné nádobí a vydrhla podlahu. Ta skvělá dívenka už spí v rohu pokoje a levná lampa vrhá své pochmurné světlo na ubrus. Sedíš, věnuješ se šití a čekáš na Honzu, svého hrdinu – víš, nebo alespoň tušíš, kde je…! Ano, pamatuji si na tvůj skvělý plamenný proslov, kdy jsi jí za nadšených ovací diváků na galeriích řekla, co si myslíš o ženách, jako je ona. Pak jsi zvedla ruku k nebesům a prohlásila, že jsi mnohem šťastnější v podkrovním pokoji, kde pracuješ, až máš prsty sedřené do krve, než ona v tom salonu naplněném hříchem, v salonu, jenž je pouhým přepychovým pozlátkem – užila jsi, myslím, spojení „přepychové pozlátko“. Ale mluvme o tobě, ty moje křehká sestřičko, a ne o krásných proslovech, které poslouchají diváci na galeriích – copak jsi jí opravdu nikdy tajně nezáviděla? Copak ses nikdy předtím, než jsi zhasla svou jedinou svíčku, nepodívala na chvilku do prasklého zrcadla a nepomyslela sis, že i ty bys dobře vypadala v pařížských šatech s dekolty a s diamanty, jež by se třpytily na tvé jemné bílé pokožce? Copak jsi nikdy nepocítila hořkost z toho, jak málo se platí za ctnost, když ses s balíčkem šatů určených k zašívání trmácela domů skrz kaluže a bahno, zatímco ona kolem projela ve svém kočáře, který tě pocákal blátem? A když jsi seděla sama nad šálkem slabého čaje – nikdy tě nelákalo platit za večeře se šampaňským, za radovánky a trochu obdivu? Jistě, pro ty, kteří si něco užili, je snadné vytisknout sešity s připravenou rolí a vložit je do těch unavených prstů potřísněných inkoustem, které si touží zahrát. Ty krásné sentence znějí dost pokrytecky, když se člověk ocitne v jistém rozpoložení, není-liž pravda? I ty jsi byla mladá a krásná. Copak si autor té hry myslel, že jsi nikdy nezatoužila po příjemném a dobrém životě? Copak se domníval, že čtení traktátů, jemuž se věnují staré podivínky, přináší stejné potěšení i dvacetileté dívce, která je krev a mlíko? Proč právě ona by měla dostat do vínku všechnu lásku a všechen ten smích? Jaké štěstí, že ten zlosyn, prostopášný baronet, nikdy neotevřel dveře domku, když jsi měla takovou náladu! Vždycky přišel, když jsi byla silná, když jsi cítila, že ho můžeš odsoudit a vysmát se jeho svodům. Kdyby ten zlosyn přišel v takové chvíli ke komukoliv z nás, pak by se možná hrdinové a hrdinky stali z nás všech.
Ach ano, byla to jenom hra a teď už spadla opona. Ty i já jsme teď jen malé unavené loutky. Ležíme tu vedle sebe a čekáme, jaká bude naše další role. Můžeme se ohlédnout nazpět a všemu se zasmát. Kde je ta zkažená panenka, která dělala takový rozruch na tom našem malinkém jevišti? Á, tady jste, madam. Věděl jsem, že nebudete daleko. Všechny nás přece společně hodili do jednoho rohu. Ale jak ses změnila, Dolly! Tvoje barva je poněkud oprýskaná a z tvých zlatých kadeří je jen pouhý zcuchaný chomáč. Není divu, hrála jsi velmi namáhavou roli. Jak unavená teď musíš být ze všeho toho lesku a třpytu! A odepřeli ti dokonce i jakoukoliv naději. Věděla jsi, že klid, po němž jsi tak toužila, už si nebudeš moci užít. Byla jsi jako očarovaná dívka z pohádky – věděla jsi, že musíš tančit stále rychleji a rychleji, až tvé nohy budou celé ochrnuté, tvář získá popelavou barvu a vlasy ti zešednou. Teprve smrt tě může osvobodit. Jen ses modlila, aby přišla dřív, než ten tanec začne být směšný.
Dusnou atmosféru lásky jsi cítila stejně jako květinářka Nancy své růže, které musí prodávat na rozpálených městských ulicích. Jak monotónně ti musela znít ta píseň vášně, kterou ti jednou zpíval mladý muž a jindy zase stařec – doprovázel ji jednou křik, podruhé fňukání a jindy zase vřískot, ale vždycky to byla tatáž pronikavá melodie. Vzpomínáš si ještě, kdy jsi ji slyšela poprvé? Tehdy se ti zdálo, že je to samotný chorál nebes. Nakonec jsi měla dojem, že je to taneční hudba samotného pekla, kterou neustále omílá dokola rozbitý kolovrátek pronajatý samotným ďáblem.
My lidé jsme ti, Dolly Faustinová, museli připadat zlí, stejně jako připadáme zlí právníkovi z trestního soudu. Viděla jsi jenom naše horší já. Žila jsi ve světě, který byl vzhůru nohama – ve světě, kde člověk nevidí listy a květy, ale pouze shnilé kořeny. Rostliny byly v tvých představách plné červů a slizu a všechny krásné věci jsi měla za pouhé pokrytectví. Dvoření, láska, čest! – těm lživým slovům ses jenom vysmívala. Myslela sis, že znáš pravdu – ale byla to jen polovina pravdy. Byli jsme, dcero Kirké, opravdovými čuníky, když na nás spočinulo tvé kouzlo, a protože jsi neznala své ostrovní tajemství, domnívala ses, že je to naše přirozenost.
Není divu, Dolly, že tvoji otlučenou voskově bílou tvář poznamenal rozzlobený úšklebek. Ten hrdina nakonec dospěl v muže za hlasitého potlesku diváků v přízemí, zatímco tebe nechali umírat na ulici. Ty sis pamatovala ty dřívější scény z věčně zkažené Paříže, ale diváci již zapomněli. A ten dobrý rodinný přítel, ten žoviální muž velkého světa, který ve hře působil jako Deus ex Machina! Byl ke každému tak hodný a všichni ho milovali. Ano, i tys ho kdysi milovala – ale to bylo ještě v prologu. Ve vlastní hře byl z něho úctyhodný pán. (Jak jsi nesnášela to slovo úctyhodný, protože pro tebe znamenalo všechno, po čem jsi toužila!) Pro něj byl prolog mrtvou minulostí. Byl jen vzpomínkou, která dávala špetku koření jeho životu. Pro tebe to však bylo první jednání hry, které ovlivnilo všechny ostatní. Na jeho hříchy obecenstvo zapomnělo; na tvé hříchy ze strachu hrozí pěstí. Není divu, že na tvých voskových rtech člověk vidí úšklebek.
Nevadí, Dolly. Bylo to hloupé obecenstvo. Příště si možná zahraješ lepší roli a pak nebudou pískat a syčet, ale provolávat ti slávu. Mám dojem, že tě bylo pro moderní komedii škoda. Mělas dostat roli v nějaké starosvětské tragédii. Mělas sílu charakteru, odvahu, nadšení a bylas nezištná – jenže taková role tam chyběla. Možná jsi mohla mít na sobě kostým Judity, Boadicey nebo Johanky z Arku, kdyby v tvé době byly takové hry populární. Kdyby se takové hry v té době hrály, museli by být vděční za tvou roli. Nemohli by zaměstnat nějakou poddajnou hrdinku a žádnou jinou by v moderním dramatu prostě nenašli. Například taková Kateřina Veliká – myslíte, že bychom ji nazývali „velikou“, kdyby byla dcerou hospodského v době druhého císařství? A co Máří Magdaléna – domníváte se, že bychom její jméno zmiňovali v kostelích, kdyby nebydlela v Jeruzalémě, ale v nějaké zastrčené římské uličce?
Víš, Dolly, ty jsi byla v té hře velmi důležitá. Nemůžeme všichni hrát hrdiny a hrdinky. V dramatu musí být i záporné postavy, protože jinak by nás to nebavilo. Představ si hru, v níž by byly všechny ženy cudné a muži čestní. To bychom to divadlo mohli rovnou zavřít. Svět by byl nudný jako prázdná škeble. Bez vás, záporných hrdinů, by to vůbec nemělo smysl. Jak můžeme ocenit velikost hrdinky – no přece jenom tak, že ji srovnáme s vaší malostí. K čemu by byly její nádherné proslovy, kdybys je neposlouchala ty? V čem jiném tkví hrdinova síla, než v tom, že odolává tvému pokušení? Kdybyste ho s tím prostopášným baronem nepřipravili o majetek, žil by až do konce hry zahálčivý, nehrdinský a neúplný život. Kvůli tobě přišel na mizinu a musel si začít vydělávat na živobytí – to mu ale jenom prospělo a tys mu vlastně poskytla příležitost zachovat se jako muž. Kdyby ses nechovala v prologu tak, jak ses chovala – jaký význam by měla ta scéna na konci třetího jednání, která vyvolala u obecenstva tolik smíchu a slz? Díky tobě a tomu tvému komplicovi – prostopášnému baronovi – se ta hra vůbec dala hrát. Jak by se diváci na galerii vůbec dozvěděli, že jsou ctnostní, kdybys je nepobouřila svými nekalými činy? Lítost, soucit, vzrušení – s tím vším se ve hře počítá a ty jsi k tomu všemu velmi důležitá. Bylo to od diváků velmi nevděčné, že na tebe pískali.
A co vy, pane Šprýmaři? Z vašich bledých rtů zmizel ten namalovaný úsměv. Pokud si dobře pamatuji, ani vy jste nebyl se svou rolí spokojen. Chtěl jste spíš lidi rozplakávat, a ne vyvolávat smích. Byla to snad nějaká vyšší ctižádost? Ach ti ubozí unavení lidé. Tolik je toho v životě rozpláče. Copak není lepší je alespoň na chvíli rozveselit? Vzpomínáte si na tu stařenku, která si koupila levný lístek do přízemí? Ta se ale smála, když jste si sedl na dort! Myslel jsem, že ji budou muset odnést. Když odcházela z divadla, slyšel jsem, jak se slzami smíchu v očích říká své společnici: „Od té doby, co zemřela Sally, jsem se nesmála. Až dneska večer.“ Za to snad stojí ty staré triky, které tak nenávidíte! Ty vaše šaškoviny, kterými jste nás rozesmával, byly opravdu otřepané a banální. Jenže co triky, které nás mají rozplakat – nejsou náhodou taky otřepané a banální? Nejsou náhodou všechny hry, které se od počátku divadla hrály, stále stejné? Copak v nich nejsou pořád stejné staromódní zápletky a banální scény? Mají snad hrdinové, cynici a zlosyni úplně nové role? A co nového je na milostných duelech? A co lakové scény na smrtelné posteli – máte dojem, že jsou neotřepané? Nenávist, Zlo a Nemravnost – myslíte, že jejich hlasy jsou pro diváky něčím novým? Na co vlastně všichni čekáte? Na hru s neokoukanou zápletkou a s postavami, které si ještě nikdy po jevišti nevykračovaly? Možná že taková hra přijde, ale až na to budete připraveni a budete schopni nových slz a nového smíchu.
Vy jste byl, pane Šprýmaři, skutečným filozofem. Pomohl jste nám nezapomenout na skutečnost, když fikce začínala být poněkud vyčerpávající. Jak jsme vám všichni tleskali za tu vaši odpověď hrdinovi, který naříkal nad svým smutným osudem a tázal se nebes, jak dlouho bude muset ještě trpět: „Myslím, že už to nebude tak dlouho trvat. Blíží se devátá hodina a představení končí v deset.“ Přesně v době, kterou vaše proroctví určilo, opona skutečně spadla a jeho trápení bylo u konce. Ukázal jste nám pravdu skrytou za divadelní maskou. Když se měl ten nabubřelý lord Plytký v paruce a hermelínu posadit mezi dav svých patolízalů, podtrhl jste mu židli a on se skácel na podlahu. Rozepnul se mu talár, upadla mu paruka a už jsme k němu nechovali takovou posvátnou bázeň jako dřív. Jeho falešná důstojnost byla ta tam. Viděli jsme, že je to plešatý skrček s přitroublým pohledem. Už nás nikdy nemohl oklamat. Právě takoví blázni, jako jste vy, bývají opravdovými mudrci.
Ta vaše role byla vůbec nejlepší ze všech, bratře Šprýmaři, jenže ani vy, ani obecenstvo to vůbec netušilo. Snil jste o efektnějších rolích, v nichž byste miloval a bojoval. Občas, když jste nevěděl, že stojím poblíž, jsem vás slyšel, jak hulákáte před zrcadlem s mečem v ruce. Odhodil jste svůj strakatý kabát, abyste si oblékl jakýsi omšelý rudý plášť. Náhle jste byl hrdinou hry, prováděl jste statečné kousky a dělal vznešené proslovy. Napadá mě, jak by ta hra asi vypadala, kdybychom si všichni mohli napsat své vlastní role. Nebyli by v ní žádní šašci ani zpívající služky. Všichni bychom hráli hlavní roli uprostřed jeviště a světla ramp by svítila pouze na nás. Nebo by to tak nebylo?
Jsou to ale velké role, které si pro sebe píšeme v divadelních šatnách! Jsme v nich vždycky stateční a vznešení – občas i zlí, ale pokud tomu tak je, vždycky jde o zlo veliké a hrdé. Nikdy nejsme podlí nebo bezvýznamní padouši. Jakých podivuhodných činů jsme schopni, když se obecenstvo dívá a obdivuje nás! Někdy jsme vojáci, kteří vedou armády k slavnému vítězství. Pokud padneme, stane se tak vždycky v okamžiku triumfu a celý národ nás oplakává. Nikdy se neúčastníme žádných zapomenutých šarvátek, nikdy neprolijeme svou krev v nějakých bezvýznamných bojích předsunutých hlídek, aniž by domů přišla zpráva o našem úmrtí. Jindy jsme zase vášnivými milenci, kteří jsou schopni všechno obětovat ve jménu lásky – což je jiná role, než být žalovanou osobou ve špinavém soudním rozvodovém řízení, které se všichni jen smějí.
A když hrajeme svou roli, vždycky je v hledišti obrovská spousta diváků. Naše proslovy vždycky dolehnou k chápajícímu publiku. Všichni pozorně sledují naše statečné činy a tleskají jim. Jenže při skutečném představení je to úplně jiné. Tak často hrajeme své role před prázdným hledištěm! A pokud se dostaví alespoň několik diváků, nechápou nás a smějí se dojemným pasážím. A když přijde naše největší šance, královská lóže, v níž by měl sedět on nebo ona, zeje prázdnotou.
Jsme jen ubohé malé loutky. Bereme se příliš vážně a nevíme, že péra, která hýbají našimi hrudníčky, jsou pouhými mechanickými strojky – nevidíme drátky, podle kterých tančíme. Jsme jen pouhé marionetky. Jestlipak si vůbec máme co říct, když světla v divadelním sále zhasnou?
Každý z nás je jen malou voskovou panenkou, která má srdce. Malým cínovým vojáčkem s duší. Ach, králi hraček, cožpak si s námi jenom pohráváš? Cožpak ta věc, která v nás pulzuje a často nás i bolí, je opravdu jen hodinový strojek? Natáhl jsi nás jenom proto, aby se mechanismus zase zastavil? Natáhneš nás zase zítra, nebo nás prostě necháš zrezivět? Opravdu jsou naše pohyby a reakce ovlivněny jen tím hodinovým strojkem? Chvíli se smějeme, chvíli pláčeme a hned zase tančíme. Naše ručičky šmátrají, aby našly jinou ruku, naše malé rtíky líbají a pak řeknou sbohem. Snažíme se, plahočíme a zápasíme. Jednou saháme po zlatě, jindy po vavřínech. Říkáme tomu touha a ctižádost. Jsou to snad pouhé drátky, s kterými si hraješ? Ach pane, zahodíš ten hodinový strojek, nebo jej použiješ znovu?
Světla v divadelním sále zhasínají. Péra, která držela naše oči, se rozbila, a my spíme. Drátek, díky kterému jsme stáli celí vzpřímení, praskl, a my se sesouváme na jeviště jako bezmocná hromádka. Ach, loutky, které jste s námi hrály, bratři a sestry kde jste? Proč je tady taková tma a ticho? Proč nás dali do téhle černé krabice? A hele! orchestr loutek. Ta hudba se ozývá z pěkné dálky…
(Jerome Klapka Jerome - Dělat věci s rozmyslem je ztráta času.Překlad Petr Fantys. Praha: MKP 2019. ISBN 978-80-7602-702-2)
Psali jsme:
autor: PV
