„Ty novomluv nedokážeš doopravdy docenit, Winstone,“ prohlásil zachmuřeně. „I když v něm něco píšeš, pořád uvažuješ ve staromluvu. (...) Srdce tě¨vede držet se staromluvu, s celou tou jeho neurčitostí a kupou nadbytečných významových odstínů. Uniká ti, jaká je to krása, ničit slova. Víš, že novomluv je jediný jazyk na světě, jehož slovní zásoba se rok od roku zmenšuje?“ (George Orwell: 1984, přeložil Jan Kalandra)
Těmito dvěma citáty začíná vstupní text knihy Otevřený deník z pera majitele nakladatelství LEDA Rudolfa Červenky. Nedávno jsme z jeho produkce představili knihu Megahrozby, dnes jsme sáhli přímo po knize pana nakladatele. Minule jsem psal, že LEDA je nakladatelství výběrové a vybíravé, nevydává jen tak leccos a leckoho. Sám majitel k tomu říká: „Knihy vybírám především srdcem“. Rudolfa Červenku zavedl život od matematiky k vydávání knih. Ale jak říká, matematické myšlení mu zůstalo. I to, že v nakladatelství LEDA nevydává knihy, které by jen klouzaly po povrchu. „Snažíme se nabídnout našim čtenářům tituly, jež plní roli spolehlivého průvodce nejrůznějšími oblastmi života a které jako celek postupně ukazují celistvý obraz světa. Myslím, že v tomhle se nám na současném českém knižním trhu nevyrovná prakticky nikdo,“ říká.
Jeho kniha Otevřený deník je souborem článků, komentářů, glos, otevřených dopisů, dokonce i básní, které reflektují naše současné dění a jsou jakýmsi soukromým zrcadlem naší doby. Stojí za to se do něj pořádně podívat, leccos se dovíme a lecčím se můžeme inspirovat.
Pro dnešní čtení jsme vybrali tři žánrově různé texty – komentář, fiktivní rozhovor a závěrečnou perzifláž.
Kvůli vojně s hloupostí a zlobou místo šavel...
V závěrečných letech komunistického režimu jsem cítil velmi úkorně to, jak nekvalitní lidé nám vládli. Proto jsem nikdy nebyl členem komunistické ani žádné jiné strany a odmítl jsem hlavní způsoby, kterými si režim zavazoval své poddané: odmítl jsem žádat o to, čemu se říkalo výjezdní doložka, prostě jsem zůstával u nás doma. Dnes bohužel cítím návrat tehdejší úkornosti.
Před časem jsem se zabýval deníkovými záznamy a dopisy prostých, většinou venkovských lidí z doby před koncem 19. století. Připomeňme, že v městské kultuře tehdy vládla dekadence. Víte, které osobnosti ale čněly před očima autorů zmíněných textů? Byly to osobnosti revolučně naladěné: Karel Havlíček Borovský a z cizinců Giuseppe Garibaldi.
Od Havlíčka asi i dnes znáte: „Jehly, špičky, sochory a kůly stesal, zkoval, zostřil, sebral kvůli vojně s hloupostí a zlobou místo šavel Borovský Havel.“
Ano, při správě naší země se znovu uplatňuje hloupost a zloba a ještě k tomu se nám sem valí nepřátelské síly. Jaké? Mám na mysli slova. Dnes tato dvě: „diverzita“ a „dezinformace“.
„Diverzita“, česky „různorodost“, je paradoxně používána při prosazování jediné „pravdy“. Pod heslem boje proti „dezinformacím“ jsou mnohdy šířeny lži. Sám jsem ani jedno z těch slov dosud nikdy nepoužil, až teď a jen takto v uvozovkách.
Všimněte si, že to jsou cizí, americká slova, ale tady prosím nejsme v Americe, ať se nepletou! Máme vlastní kulturu, kterou vybudovali naši předkové, a to za cenu značné námahy a mnoha obětí. Z cizí kultury si vybereme, co nás obohacuje, ale nic víc nechceme!
Odmítněme slova, jimiž se nám cizí síly snaží vnutit pokřivené vidění světa, nepoužívejme ta slova, vraťme jim je! Vždyť jsou to slova jako kladiva – určená jen k tomu, aby jimi cizí síly bily do hlav normálně myslící lidi.
Máme svá slova, a byť mnohá pocházejí z cizích jazyků, jsou nyní už naše po předcích: různorodost, výmysl, lež. Známe je už dlouho a umíme je používat. Nenechme si poničit jazyk přidáváním nepatřičností!
Odhoďme slova, jimiž nás chtějí zotročit! Ať skončí ve smetí jako nepotřebný a zatěžující odpad! Nejsou potřebná, jsou z protivného břehu, jsou to trojští koně vnucované ideologie. Jsou to slova, jejichž prostřednictvím se z české kotliny může stát holina, a pak by nemělo smysl přít se, zda jsou česká.
Pohlédněte na ně v rámci hledání pravdy. Pravda není nic pevně daného, není to kámen, daleko víc připomíná proud, je to společenský proces. Zdravá společnost má dost protilátek, aby se s protivenstvími vyrovnala. Autoritářské společnosti jsou naopak v jádru nemocné, proto cenzurují. Také my dnes vidíme podobné snahy – ovšem ani to jim nakonec nepomůže.
Odhoďme ta dobyvačná slova, slouží nenávisti!
18. 2. 2023
Masaryk mluví k našemu dnešku
V čase občanské mrzutosti, nespokojenosti a čím dál ostřejší kritiky až odmítání stávajících mocenských struktur se probouzí Masarykův odkaz, zprvu nesměle, nyní už čím dál hlasitěji. Masaryka citují na obou pólech společnosti: jak na straně oficiální moci, tak v táboře jejích odpůrců, zastánců alternativní politiky. Někdy se šermuje výroky vytrženými z kontextu, avšak stojí za to položit si otázku: Byl T. G. Masaryk natolik rozpornou osobností, aby se k němu mohly hlásit protivné politické tábory? Jeho stát zanikl v odstředivých turbulencích po konci studené války, může však on sám sdělit něco podstatného nám, českým občanům žijícím ve 21. století?
Je málo těch, kteří hledají odpovědi studiem jeho celého díla. Seznamme se tedy s Masarykovými autentickými výroky a názory, jak je zachytil s patřičným kontextem geniální spisovatel a novinář Karel Čapek.
Na začátek si všimněme tohoto Masarykova enigmatického vyjádření „Abych byl upřímný, nemohu říci všechno: nejen kvůli lidem. Mám pochybnosti, má-li člověk dost vhodných slov, kterými by vyjádřil to nejvnitřnější. Kdo umí číst, najde mě v mých pracích mezi řádky.“
Když říká „nejen kvůli lidem“, můžeme vyloučit, že by se to, co nemůže říci, týkalo pouze déle než pět let trvající, nezměrně vášnivé lásky, kterou na prahu svých osmdesáti let prožil s Oldrou Sedlmayerovou, o třicet čtyři roky mladší. Pokusme si tedy představit, že odmítá mluvit o závažných niterných svárech, které jím v určitých obdobích zmítaly, o nepříjemných duševních stavech, jimž ale nikdy nepodlehl a nedal se jimi ve svém jednání ovlivnit.
Jak by tedy Masaryk zapadl do dnešní doby, která se vyžívá v soustružení až lámání charakterů do jediného úhledného mustru, jímž je ochotně přikyvující figurka?
Z „Hovorů“ na nás hledí tvrdohlavý, neústupný muž, který bez váhání odmítl mínění davů, jež na něj několikrát v životě útočily se snahou umlčet ho a zničit jeho existenci. Muž osobně statečný a snad i bláhově se vydávající všanc Prozřetelnosti, když odhodlaně prochází přes hustě ostřelované mosevské náměstí. Muž krajně sobecký v úkolu, který si předsevzal. Člověk, jenž se neumí hroutit pod tíhou tragédie: viz jediná věta o úmrtí syna Herberta. Člověk prozářený světlem, které vycházelo ze srdce a z duše. Nespravedlivý, přísně nesmlouvavý intrikán a manipulátor. Profesor a literát, a přitom zdatný organizátor i konspirátor. Usilovný podporovatel české literatury, hudby, výtvarného umění, jenž však v soukromí uznával jen díla velebná či výchovná. Charismatický muž, jenž si i jako stařec, ba i v nemoci uchoval vzpřímenou postavu.
Položme tedy Masarykovi otázky, které mezi námi v současnosti vystupují na povrch a trápí mnohé z nás. Odpovědi na ně vznikly jako koncentrované esence Masarykových vyjádření.
„Pane prezidente, zabýváte se otázkami i vzdálenější budoucnosti? Jak ze své doby hledíte k našim časům, tedy k jedenadvacátému století?“
Tak si říkávám, když někdy mě tlačí malost dne: snad po padesáti letech se budou příštím lidem jevit právě tato léta v takovém světle velikosti, že nám budou skoro závidět.
Budoucnost už je mezi námi; kdybychom volili to nejlepší a nejschopnější, co je dnes, šli bychom správnou cestou – rozšířili bychom svůj život o kus budoucnosti. To platí v každé době.
„Po více než třiceti letech celkem svobodného vývoje cítíme zklamání ze stavu zastupitelské demokracie.“
Demokracie není jen forma vládnutí, není jen tím, co je napsáno v ústavách; demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry. Řekl jsem víckrát, že demokracie je diskuse. Ale pravá diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu. Demokracie, to je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností – slovo „parlament“ má krásný smysl, jen je učinit tělem!
Státníky jsou jen ti politikové a veřejní činitelé, kteří ve všem, co dělají, mají doopravdy na mysli zájem státu; těm je pravá politika jen jedna: harmonizovat v jeden celek menší celky, organizovat organizace, sjednocovat všecka úsilí; taková politika překračuje i hranice státu. Takové politiky vyžaduje naše doba, doba poválečná.
Politik, má-li vést, potřebuje znalosti lidí - jaképak vedení, když nevidí do lidí? Prosím, nezapomínejme, že vědec a filozof může také dělat chyby, a chyby veliké. Jsou právě politikové a politikové, tak jako jsou učenci a učenci. A opakuju - knihy, vysvědčení nestačí, politik potřebuje životní zkušenosti; nestačí ani chytrost – jako ve všem i v politice záleží na hodnotě člověka celého.
Bez politického vzdělání, bez teoretické přípravy není možná politika slušná, a řekl bych, veliká. Tož pravda: halda vysvědčení ještě nezaručuje vzdělanost, a dokonce nenahrazuje přirozené nadání. A nezapomínat na požadavek mravní; učenost, doktorské zkoušky a tituly nezaručují slušnost, čestnost ani statečnost.
„Mnozí se domnívají, že političtí zástupci, a zdaleka ne jen v našem státě, patří k těm méně schopným, a diví se, že se nám ve volbách nedaří vybrat zástupce kvalitnější. Procházíme tedy i krizí politických a společenských elit.“
Politika musí bezpodmínečně pochopit daný okamžik v toku dějin – takový politik zná minulost svého státu a národa, rozumí jejich přítomnosti, má na mysli jejich budoucnost.
Všechna rozumná a poctivá politika je provádění a upevňování humanity uvnitř i navenek; politiku, jako vše, co děláme, je třeba důsledně podřizovat zákonům etickým. Vím, že jsou politici domněle náramně praktičtí a chytří, kterým se ten požadavek nelíbí; ale zkušenost učí, že politika rozumná a poctivá je nejúčinnější a nejpraktičtější. Nakonec mívají takzvaní idealisté vždycky pravdu a udělají pro stát, pro národ a lidstvo víc než politikové oportunisti a chytráci. Vždyť chytráci jsou koneckonců hodně hloupí.
Mluvím-li o mravnosti v politice, myslím především na politickou taktiku a na celou administrativu; právě politická praxe musí být mravná – stejně jako politický program. Něco jiného je znát administrativu a slušně ji provádět, to je základ; a zase něco jiného je pochopit, oč v dané době pro stát a národ jde, ukázat v těžkých a osudových chvílích cestu, určit vhodný postup – a vést, vést k budoucímu. V tom smyslu se dělá rozdíl mezi státníkem a politikem.
Nutný je dobrý program, ale to nestačí: musí k němu být čestný, statečný a moudrý člověk, který má odvahu odpovědnosti. Uvědomuju si velice jasně cenu osobnosti v politice a ve státě.
20. 5. 2023
Návrh na další ministerstva
Ministerstvo smíchu a komedie
Zapomnění
Ministerstvo loutek
Ministerstvo pitvoření
Ministerstvo zbytečnosti a zániku
Ministerstvo psychiatrických diagnóz
Ministerstvo chvění
Sebelásky
Bezvýchodnosti
Ministerstvo, kde to zapáchá
Ministerstvo zklamání
Ministerstvo Máničky a Hurvínka
Tahání za nos
Pohádek
Medu kolem úst
Opičí lásky
Ministerstvo ochablosti
Pro cestu do pekel
Věčné nirvány
Pokusu a omylu, omylu, omylu
Nepochopení a neporozumění
Krátkozrakosti
Krasořečnění
Ministerstvo prázdných hlav
Ministerstvo odkladů
Nebezpečných hraček
Idiocie a oligofrenie
Ministerstvo pro návrat starých poměrů
Ministerstvo nehybnosti
Vlastního kynutí
Nafouklých bublin
Stoprocentní závislosti
Namyšlenosti
Ministerstvo mydlení schodů
Bouře ve sklenici vody
Plesnivění a zahnívaní
Bojů mokrými hadry
Zakopávání o bludné kořeny
Ministerstvo rozbitých hraček
Podrazů, úskoků a kulišáren
Špílců a vejšplechtů
Ministerstvo vyjedených hrnců
Ministerstvo maximálních vemen
Závratné pomalosti
Křížků po funuse
Rozšmaťchaných papučí
Spálených topinek
Ministerstvo pro šíření dávno vyvrácených omylů
Zmarněných nadějí
Uniklého štěstí
Zahozených příležitostí
Křivých pohledů
Ministerstvo podrazů
Plkání a prázdných řečí vůbec
Ministerstvo bez názoru
Korouhviček a obrtlíků
Míjení se s podstatou
Ministerstvo studené lásky
Ministerstvo pronásledování poctivé pravdy
Křivolakých cestiček
Pro vypouštění rybníků tam žijícími kapry
Kluzkého plkání
Ztráty zdravého rozumu
Vyčpělosti
Ministerstvo šíření sprostých lží
Hulvátství
Ministerstvo vylizovačů zanesených otvorů
Ministerstvo obludných rozměrů
Pro výsměch do očí lidu
Kašírovaných ornamentů
Sešmajdaných křusek
Ministerstvo skřípění zubů
Ministerstvo plácání blátivých koulí
Proč však nemáme Ministerstvo obětavé skromnosti
Barů a bělásků
Plachých úsměvů
Vytahaných svetrů
Houpaček a pouťových atrakcí
K zemi mířících pohledů
Třeba i Ministerstvo medvědích tlap
Babího léta
Koňského ržání
Nevinných bláhových snů
Prstýnků spletených ze stébel trávy
Vysokých hor a dalekých obzorů
Statečných nabídnutých srdcí
Šílené touhy a prahnutí
Ministerstvo orientačních bodů
Uvádění v život
Měkkých peřinek
Loupání v kříži
Slétavých vůní
Opálů, tyrkysů a ametystů
Dobrodružných zážitků a výprav
Velkolepých plánů
Nepoddajné hrdosti
Ministerstvo riskantního bytí
Pavučinek a pavučin
Prstýnků ze šnečích ulit
Stopových prvků
Prstýnků z kroužků na vodě když prší
Kvedlaček a vařeček
Měsíčního svitu
Vzchopivších se reků
Okatých dívek s rezavými copy ve slunci zlatě zářícími
Ministerstvo blanických rytířů
Tíhnutí ke kráse
Porcelánových postaviček
Deskových her
Klopotného lopocení
Zlatého slunce a modré oblohy
Ministerstvo čestného slova
Ministerstvo životních cílů
Ministerstvo vítězoslávy
Léčivých doteků a pramenů
Ministerstvo varhan, křídlovek a břeskného vytrubování
Jen ne Ministerstvo spokojeného přežvykování
Ztracených ambicí
26. 6. 2023
(Rudolf Červenka – Otevřený deník. LEDA 2023. ISBN 978-80-7335-898-3)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
