K tomu přidáme také pár sloupků laděných politicky a konečně fejetony, v nichž si Poláček nabírá na ironické vidle úřady, úřednictvo, zkrátka byrokracii. A jako už po tolikáté, i tentokrát si uvědomíme, jak málo se ve světě kolem nás mění a jak nadčasově se s tím vyrovnával ve svých textech Karel Poláček, muž veselého pera, ale smutného osudu
Řeka – život lidský
Pořád lidé říkají, že ty školy nejsou k ničemu, ale jak je jim šest let – už aby seděli ve školní škamně. A pak se stává, že synáček nosí ze školy samé jedničky – a z toho se rodičům hlava poplete, chtějí mít ze syna nějakého bohatýra, kancelistu nebo oficiála a dají ho do střední školy. Někdy však nemají ani na tom dost. Ctižádost jejich je nenasytná, žíznivá, hladová. Chtějí dosíci akademického stupně a vstoupí na vysoké učení. A tak mnohdy člověk projde všemi stupni vědění, vycvičí se v naukách a je z něho chlapík: v hlavě mu uváznou po celý život počáteční verše Iliady, Odysseje, Aeneidy; mluví zvláštní, učenou řečí, prorostlou klasickými citáty, které udává v každé situaci životní. A uzrálou moudrost antických spisovatelů promění v hladkou, klidnou, skromnou a nemastnou existenci: Dostane se pod dekret.
Je však nemálo těch, kteří pro špatný prospěch nebo pro nemravné chování škol nevychodí. To jsou zkažení studenti. Zkažení studenti jsou hanbou pro celou rodinu, rodnou obec i národ. Zkažení studenti jsou nuceni předčasně vstoupiti do života praktického. A do toho života praktického odnášejí si mimo jiné i jednu věc. Totiž: „Řeka – život lidský“, příměr, jenž bývá tématem školních kompozic asi tak v kvintě na všech středních školách, co jich na světě je. A toto téma provází pak zkaženého studenta po celý život. Neboť známo, že ze zkažených studentů rekrutují se žurnalisté. A jaképak noviny bez řeky? Abych mluvil zřetelně: Řeka vzniká z pramenů. I noviny vznikají z pramenů, a to povýtce z pramenů hodnověrných neboli zaručených. Jestliže však dotkneme se odpůrčího časopisu nebo podle své povinnosti vylíčíme politického odpůrce jakožto člověka darebného, nečestného, ba i zlodějského, tu podle slov odpůrčího orgánu čerpáme z pramenů kalných. Jestliže odhalíme například nějakou tu pěknou krádež nebo podobné manipulace ve výrobním a spotřebním družstvu nepřátelské strany a způsobíme, že mnoho přívrženců této strany přestoupí do našich řad, tu podle politicko-rybářské terminologie lovíme v kalných vodách. Jsou-li prameny neznámé, obtížné a nešikovným novinářům těžko dostupné, tehdy se praví, že zprávy, pocházející z těchto pramenů, jsou inspirovány.
Velmi důležitou součástkou každé řeky je koryto. Každý nepředpojatý člověk uzná, že bez koryta je řeka ničemná. I v žurnalismu, i v našem politickém životě hraje koryto úlohu nemalou. Když strana nějaká vstoupí do vlády a postaví svoje lidi na odpovědná místa, tu podle názorů opozičních novin jsou oni politikové u koryta, to jest: Aby „si pomohli“. A vládní noviny nazývají se logicky žlabní neboli hradní.
Koryto je tedy velmi důležité, ale za to bahno bych je neměnil. Bahno – moc dobrá věc. Bahno se pěkně povaluje, celé politické partaje, kliky, kamarily, úřady a tak dále se topí v bahně. Bahnem možno kydati po politických odpůrcích. Taktéž šediny ctihodného politického starce, zešedivělého zápasem o práva lidu, možno pokáleti bahnem. Já říkám, že bych bahno nedal ani za písek, ačkoliv písek je velmi vhodný k tomu, aby se házel lidu do očí. Ale lid si nedá obyčejně metati písek do očí. Lid vždycky prohlédne. A pak běda proradným vůdcům! Vrby pak, kterými je vroubena řeka, jsou k tomu, aby se na nich malovaly straky. Jak se to dělá, nevím. V politice je to náramně důležitý druh výtvarného umění.
Stojaté vody jsou básnická metafora pro radniční režim. Zápach, který vydávají stojaté vody, nazývá se odborně „vůně samosprávy“. Pohnouti stojatými vodami znamená, že socialistické strany vyhrály při volbách a dobyly radnice. Jenže stojaté vody se zakrátko uklidní; stojaté vody zůstanou stojatými vodami. Voda je vůbec důležitá, jak v literatuře, tak i v politice. Názory se čerpají a všelijaké fondy plynou komusi do kapes.
Z toho jest viděti, jak důležité je pro život téma školních prací „Řeka – život lidský (Příměr)“. Pravdu měli naši profesoři, když říkali: „Non scholae sed vitae discimus.“ – Ne pro školu, ale pro život se učíme.
Staňme se slušnými
Tuhle jsem četl v novinách věc, která mne naplnila vážnými obavami. Však nejde o věc nepatrnou; naopak možno říci povážlivou. Zástupci tisku se mají sejíti, aby si porozprávěli, porokovali, podiskutovali o tom, jak to učiniti, aby ze sloupců novin vymizely neslušné osobní útoky, nadávky, injurie a šikany. Aby od toho okamžiku, co se řekne „teď!“, psaly všecky listy jemně, vzdělaně, inteligentně, salonně, decentně, honetně a noblesně. Když už musí býti polemika, ať je tak důstojná a prohřátá takovou něhou, že sám napadený bude míti z toho radost. Vůbec, aby se staly polemiky tak milé a dojímavé, že nastane u nás obyčej takový, že budeme-li chtíti někomu učiniti něco příjemného, učiníme ho předmětem své líbezné kritiky. I nebudou potom listy jakožto bojovní orgánové politické strany, nýbrž perutě andělské, které budou roznášeti po světě cherubínský vánek bratrské lásky.
I nutno si přáti, aby se ta novinářská porada brzy sešla a zvolila si jemného předsedu, vzdělaného místopředsedu, inteligentního jednatele i nadobyčej slušného pokladníka. Aby byli přizváni znalci, kteří by vědecky vymezili pojem slušnosti; a pak by se zvolil subkomitét, který by vypracoval směrnice, na základě kterých by se novinová slušnost prakticky prováděla. Nejlépe by bylo zahájiti anketu, ve které by se otázka slušnosti zatím (pokud nebude sjednáno zásadní usnesení) v nynějších obvyklých společenských formách projednala.
Hned na počátku jsem však pravil, že mne tahle věc naplňuje vážnými obavami. Neboť kdo je slušný přirozeností své povahy a vychováním, tomu je hej! Avšak co by vytrpěl novinář, který by byl nějakou rezolucí zavázán, aby ode dneška, potlačiv svoje vrozené vlohy, pudy a temperament, psal slušně? A uvažte také, oč by byli ochuzeni straníci, kdyby při ranní kávě, na cestě do práce, v tramvaji, v obchodech a kancelářích nenalezli oblíbených útoků na osoby politických odpůrců? A prosím vás, znamenalo by toto usnesení, že se od nynějška má psáti v novinách jenom pravda? Račte dovolit: Co s těmi lidmi, kteří pravdu psáti nedovedou? Máme zasloužilé muže nutiti, aby se na stará kolena učili mluviti pravdu? Chápete přece, že by se potom novinářem mohl státi jenom ten, který něčemu rozumí, svůj obor zná, což mu umožňuje, aby psal věcně a nemusil nikomu nadávati! I vzpomínám si na jeden příběh z mládí, který je velmi poučný: Měli jsme staršího kamaráda, který už chodil ke zpovědi. My vždycky vyčíhali chvíli, když tento chlapec vyzpovídal se ze svých hříchů a odříkal předepsaný počet zdrávasů a otčenášů. Tehdy jsme pochopili, že je proti nám bezbranný, a my ho zasypali nejen hromadou vybraných nadávek, ale i kamením. Ctnostný chlapec nedovedl ve stavu okamžité nevinnosti než vypustiti hrozbu: „Počkejte, holomci, až nebudu po zpovědi, já vám to oplatím!“ Nu nebyl vždycky po zpovědi a oplatil nám důkladně, to je pravda. A tak by byl bezbranný náš průměrný novinář jako onen hoch, kdyby vešlo v platnost ono sjednání. Avšak nikdy není tak zle, aby nebylo dobře. Předně: Ještě nebylo ono závazné usnesení učiněno. Za druhé: Jisto je, že by všechny noviny k této smlouvě nepřistoupily. A na ty by neplatila žádná usnesená slušnost. Těm by se mohlo nadávati dvojnásobně. Třetí je, že pojem dovolené kritiky dal by se těžko vymeziti. Já například o někom něco řeknu, něco napíšu, on se bude domnívati, že mu nadávám, třebas bych si já myslel, bůhví jak nejsem slušný.
Pročež nelekejme se, ó přátelé! My si svoji svéráznou, přirozenou, naši zaručeně domácí a původní novinářskou neslušnost vzíti nedáme!
Úvaha o české polemice
V poslední době mluvilo se horlivě o tom, že bude v Praze založeno vysoké učení žurnalistické, kterým má se zajisté vyplniti ona známá citelná mezera v našem školství. Iniciátoři tohoto výtečného podniku rozvinuli již také okázale program nové školy. Učební osnova bude velmi široká: bude obsahovati všecky obory lidského vědění od nejstarších dob až po naše časy. Diplomovaná žurnalistická mládež, kterou propustí nové učení, bude podle toho tak vzdělaná, že samotné pomyšlení je hrozné.
Jednoho však jsme v seznamu předmětů učebných postrádali. To jest, budou-li se také novinářští žáci učiti o polemice, a to specielně o polemice politické. Totiž dlužno hned z počátku říci, že československá polemika je obor, kterému je přiznati v činnosti novinářské největší důležitost: alespoň materielně – vyplnit největší část listu, a to je nejhlavnější. Potom je to obor, který se hodí nejlépe za předmět vyučovací: Československá polemika politická je útvar ustrnulý, fosilní a nehybný. Je to obmezený počet určitých vzorců, které dají se aplikovati na každý jednotlivý případ. Činnost polemická záleží, abychom se tak vyjádřili, v pilné úřední práci vnitřní; ducha k tomu netřeba. Ovšem hovoříme zde o novinářské polemice. Literární polemika je zcela něco jiného. Zde bojují spolu intelektuálové, kteří mají ve své zbrojnici k boji připravenou zásobu krásných rčení, citátů z učenců, paraboly z Písma i metafory básníků. Osobní útoky a nestydatosti odívají se tu v takovou nádhernou formu, že srdce rozkoší přetéká.
Tedy pojednejme o české novinářské polemice. Základem této polemiky je takzvané odhalení. V čem pozůstává odhalení, víme všichni: netřeba se o tom šířiti. To, co se na odhalení naváže, nazývá se štvaním, a to pokud možno nezodpovědným. Při této příležitosti hází se kal na šediny odpůrců. Stařičkým senátorům a všem politikům, kteří dosáhli kanonického stáří, vytýká se uličnictví. Senátoři brání se tak, že obviňují své odpůrce z nestydatosti a hulvátství. Jeví se v tomto způsobu jistý kus bujarého mládí. Obě znepřátelené strany jsou ovšem prolhané a jejich tisk zpravidla prodejný. Z toho by bylo lze usuzovati, že novináři jsou následkem neustálého podplácení stav neobyčejně zámožný.
Technicky záleží novinářská polemika v skandalizování odpůrce čili jinak řečeno v odvracování pozornosti rozmazáváním malicherných klepů. To nazývá se také prudká kampaň, kterou se zkreslují historické skutečnosti, ale kterou se také nehoráznosti nepřátelského tisku uvádějí na pravou míru. Povšechně nazývá se toto dění podívaná pro bohy aneb tanec mezi vejci. Umlkne-li odpůrce, vytkne se mu vítězně, že mlčí jako zařezaný; nemlčí-li však, pak vyřítí se na nepřítele jako pes od řetězu. Nařkne-li se odpůrce, pak utíká se od důkazů k takovým prostředkům, jichž cíl je průhledný, totiž rozbít něco (solidaritu, jednotu, frontu, družstevní hnutí apod.).
Názvy, které užívají se v polemickém souboji, berou se ze všech dílů světa: nejvíce jich dodává Afrika. Z tuzemska pochází pouze zaplacený žoldnéř, nádeník a námezdník. Z geografie africké máme tu od doby války Itálie s Habešany mameluky a z cestopisů Livingstonových, Stanleyových a Holubových Křováky od břehů Ukereve a Albert-nyassa a křovácké mravy. Z Číny importují se najatí kuliové. Ačkoli američtí indiáni jsou do té míry pacifikováni a lidé tak mírných způsobů, že by nemohli býti ani redaktory krajinských týdeníků, přece máme od nich hurónský řev, který spouští čas od času ten či onen list; a přece tvrdí lidé Ameriky znalí, že ani Hurónové, ani Cherokeové, ani Komančové, aniž jakékoli jiné kmeny od břehů Mississippi či Orinoka neřvou; naopak: plaví se klidně po kánoích. Nejméně celkem terminologie je z Austrálie. Tu a tam importuje se poskrovnu nějaký blboun nejapný (Didus ineptus). A přece žije tu zvíře ptakopysk podivný, kterého bylo by lze přirovnati k národnědemokratickému dělníkovi: není savec – snáší vejce: a ptáci jím opovrhují, řkouce, že je čtvernožec. Divno, že ptakopysku nebylo užito v boji proti národní demokracii. Avšak, jak řečeno, česká novinářská polemika postrádá tvůrčí fantazie.
Úvod do politické matematiky
Pojmy, které se v politickém životě nejčastěji opakují, a jsou proto i základem politické matematiky, jsou tyto: 1. stoupenci, 2. Naše veřejnost, 3. předáci neboli pohlaváři. V tomto článku, jenž bude úvodem k obsažnému dílu o politické matematice, pojednáme především o naznačených třech podstatných náležitostech veřejného života.
Především nesmíme směšovati (jak se bohužel často stává) naši veřejnost, třebas i českou, vlasteneckou, křesťanskou, pokrokovou a soudružskou, a zaměňovati či ztotožňovati ji s pojmem stoupenců. Jeť naše veřejnost pojem (číslo) ne sice ireálné, nicméně však představuje množství tak veliké, že může se vyjádřiti číslem nekonečně velikým, a jakkoliv je prokázáno, že naší veřejností může býti třebas jeden člověk, který napíše článek a učiní projev jménem naší veřejnosti. Naproti tomu stoupenci jsou fyzicky ohraničená tělesa, která možno sčítati, po případě z honosivosti a chlubnosti násobiti, svým odpůrcům pak odečítati a děliti. Pokud se týče dalších znaků, jsou stoupenci těchto vlastností: pohyblivosti, družnosti, seřadivosti, souhlasivosti, volivosti a nevolivosti. Úkolem stoupenců je: dostaviti se na tábor lidu, postarati se, aby projev vyzněl co nejmohutněji, čistiti svoje řady, koupiti si odznak za 1 Kč padesát haléřů, zrádcům dávati výmluvnou odpověď, zaplatiti předplatné, připravovati mohutný První máj, odrážeti útoky kartelářů, cukrobaronů a uhlobaronů na kapsy poplatnictva, stlačit křivku drahoty dolů, shromažďovati se na náměstí Jiřího z Poděbrad, dbáti pokynů pořadatelstva, choditi se vztyčeným čelem a nenechati se zastrašiti terorem odpůrců. Hlavním však znakem stoupenců je pohyblivost. Naše veřejnost však je útvar v trvalém klidu, který projevuje pouze duševní vlastnosti, změny stavů duševních, náladovost, hněv, žal, radost, pohrdání a údiv. Fyzicky však se naše veřejnost neprojevuje. Naše veřejnost je překvapena, naše veřejnost odmítá s opovržením podobné pokusy, právem se může ptáti naše veřejnost, je znepokojena, vzrušena, třebas i ukolébána v klid, ale vždycky na stráži. Aby však mohla naše veřejnost projeviti tyto duševní vlastnosti, jest jí zapotřebí stoupenců, jejichž funkce právě je, aby naší veřejnosti sloužili. Je tedy stoupenec k naší veřejnosti v poměru služebním. Možno vyjádřiti tento poměr touto úměrou: stoupenec má se ke sluhovi, jako se má zaměstnavatel (pán, předák) k naší veřejnosti. Z této úměry můžeme si vypočítati velikost stoupence. Poznačíme-li stoupence Sl, sluhu s, pána p, veřejnost v, sestavíme úměru: S1 : s = p : v
Vypočítáme hodnotu stoupence: S1 = (p . s) / v, tj. hodnotu stoupence dostaneme, násobíme-li pána sluhou a dělíme naší veřejností. Řekli jsme však, že naše veřejnost = ∞; víme pak, že každé číslo děleno nekonečností dává nulu. Je tedy stoupenec = 0. To by byl zdánlivě výsledek nesprávný. Víme totiž, že stoupenec je osoba fyzická, a sečtení jich jakožto jednotek dává stranu nebo hnutí; avšak to je výklad ve smyslu vnějším. Ve skutečnosti strana vzniká přiřaděním stoupenců k předákům, jichž význam a moc tím se násobí; stoupenec pak sám o sobě neznamená nic, ať se zlobí, či raduje, ať odejde z hnutí, když se mu to nelíbí. Známe-li stoupence, můžeme si vypočítati nyní velikost předáka (pána). Tedy: p = (v . S1)/s. Předák se vypočítá, násobíme-li naši veřejnost stoupencem a dělíme sluhou. Avšak běda! Násobíme-li kterékoliv číslo, třeba nekonečně veliké, nulou, dostaneme zase nulu, a nemusíme je ani děliti sluhou… To se nám jaksi nelíbí. Ovšem, známo je, že předák bez stoupenců je totéž jako generál bez vojska. Avšak docházíme k nečekaným výsledkům. Někde musí být v našich výpočtech chyba. Takovým způsobem bychom došli k naprostému nihilismu.
Poněvadž jsme však stoupenci nynější politické konstelace, za druhé jsme všichni stoupenci, kdybychom byli třeba sami sobě či pouze své dívce stoupenci, pročež, vážení stoupenci, shromáždíme se na mohutném táboru lidu, na kterém budeme protestovati proti tomu, abychom byli pokládáni za nicky. Vážení stoupenci, dostavte se v plném počtu, aby náš hlas byl slyšán na nejvyšších místech! Odznak a legitimaci s sebou! Všichni na svá místa!
Čtení o lidu
Hlava první: Co je to lid? K čemu slouží lid?
Lidem nazýváme takové uzpůsobení veškerenstva, které pečlivě jsouc vypěstěno a obděláno, pěstounům svým k hojnému užitku slouží. Tito pěstounové nazývají se vůdcové lidu, předáci či pohlaváři, nicméně také svůdcové lidu nebo zloduchové.
Hlava druhá: Jaké druhy lidu rozeznáváme?
Podle svědectví učených badatelů podařilo se vypěstovati mnoho druhů lidu, z nichž nejdůležitější jest zde jmenovati:
Lid český. Tato odrůda poklesla získáním samostatnosti na svém významu a je již na vymření. Žije a působí ještě ve smíšeném území, kde chrání každé pídě rodné země proti cizímu přívalu a hází do orchestrionu mince, aby hrál národní písně navzdory odvěkým nepřátelům. Za dřívějších časů byl ochoten hájiti vlasti až do těch hrdel a statků, což za dnešních dob nebývá. – O mnoho důležitější je náš drahý český lid. Pod tímto názvem byl vypěstěn důležitý chov lidu, jenž na venkově bývá jmenován náš venkovský lid. Tento lid lpí houževnatě na rodné hroudě, kterou skrápí svým potem, a je nejpevnější hráz proti cizákům; za války liboval si v primitivních formách obchodu, dávaje přednost výměně zboží před neurčitými sliby bývalé Rakousko-uherské banky. Z jeho opáleného obličeje zírají upřímné oči, velmi brojí proti těm, kteří by s dovozem cizího dobytka chtěli k nám zavléci slintavku, ale naopak vývoz vlastního dobytka velmi miluje a jej silně fedruje. Měšťáci nazývají náš venkovský lid se shovívavou ironií „bodří venkované“. – Avšak největší obliby požívá dělný neboli pracující lid, a proto se o hájení jeho zájmů uchází největší množství stran, které by všecky strašně chtěly „tomu malýmu člověku“ pomoci. Vůdcové dělného lidu nazývají se stručně zrádcové pracujícího lidu. Dělnému lidu sají s oblibou krev z jeho mozolů uhlobaroni a sklobaroni. Dělný lid sdružuje se v mohutné batailony a pod jeho kroky duní dlažba, což velice leká měšťáky. – Nemalého významu je také ubohý, zatemnělý lid, zamořený alkoholismem a klerikalismem: to je tak zvaný uvědomělý křesťanský lid.
Hlava třetí: Povšechné vlastnosti lidu
Avšak všem odrůdám lidu zde jmenovaným jsou společny tyto vlastnosti: Lid je povýtce uvědomělý, ačkoli také klamaný svými proradnými vůdci, pročež zaslepený či zfanatizovaný. Lid se také nedává omráčiti lesklými frázemi, obyčejně prohlédne a pak dává svým vůdcům ráznou odpověď – (předčasně ukončuje tábory a schůze a rozbíjí hospodský inventář). Lid bývá krajně trpělivý, kterážto vlastnost bývá tučnými literami konstatována v nadpisech článků, vyzývajících lid k rabování. Lid s velkou chutí sdružuje se k mohutným projevům a břeskným rezolucím, důstojným manifestacím a protestním táborům. V průvodech nese tabulky, standarty, prapory a bohorodičky a všecko to je moc hezké, zvláště když k tomu hraje hudba. Po průvodě bývá tábor, po táboru rezoluce, po rezoluci akademie, divadelní představení, taneční zábava, veselice, tombola, loterie, pošta, čímž je program vyčerpán. Při těchto zábavách dělají pořádek důvěrníci, to jest lidé důležitého obličeje a velkého kníru, kteří mají černý šosatý kabát a na rukávě pásku s nápisem „pořadatel“. Pořadatelé křičí, mávají rukama a obíhají čtyřstupy jako ovčáčtí psi svěřené stádo. Lid nemiluje úřadů, nových zařízení a starých řádů; věří, že „na ty velký jednou dojde“, a vůbec, že „je všecko samá lumpárna“. Jinak ovšem je lid živnost dobrá, jak bylo řečeno.
K povšímnutí
Já nic neříkám. Nejsem proti tomu. Jsem pro to, co je. Vím, že úřady musí býti a že se v těch úřadech musí úřadovati. Nikdo se nedomnívej, že bych proti úřadům vypustil slovo hanlivé, že bych úřady káral, na ně sočil, do nich ryl, jim úklady činil a z nich si posměch tropil. Jsem si vědom, že úřad nad lidi postaven jest a že je jim dána všeliká moc. Řekne-li úřad „Jdi“, i odejdu, a praví-li „Zůstaň“ – zůstanu. Je moje přesvědčení, že si úřady lidi zavinili sami, porušivše první zákon boží, jenž zapovídal prvotním lidem jísti ze stromu zapověděného. Neposlechli a pojedli, ztratili ráj, a proto nyní v potu tváři jedí chléb svůj pod dohledem úřadů.
Nelze však zamlčeti, že úřad, jakkoliv je to instituce vznešená a pro obecné dobro zřízená, moudrá, věhlasná a slavná, přece však druhdy bývá pramenem všelikého příkoří a pronásledování občanstva. Nejhorším nástrojem k týrání lidu jsou však úřední formuláře, které čas od času zasílá některá instance poplatníkům k vyplnění.
Úřední formulář je listina erární, vzhledu truchle symetrického, zažloutlá jako úředník trpící jaterní nemocí, pustá a bezútěšná jako poušť Gobi; poplatník přijímá ji z rukou poslových s pocitem podráždění, zavilého nepřátelství a nezřídka i s potupnými výkřiky. Úřední formuláře mají nesmírné množství rubrik, které vyplniti dá dosti času a úporného přemýšlení člověku průměrně vzdělanému. Nejhorší však je, že nikdy nepřijde formulář pouze jeden, nýbrž nejméně dva, a jeden každý z nich je opatřen ústřižkem, který nutno vyplniti týmž způsobem a týmiž slovy jako hlavní listinu. V domácnosti, do které zabloudí úřední spis, nastane patrné pobouření a poplach, který se mezi dnem stupňuje a k večeru dosáhne rozměrů povážlivých. Toho večera musí děti spát dříve než v obvyklou hodinu. Potom se teprve shledávají potřeby k psaní; a tehdy se uvidí, že inkoustu není; i musí manželka doskočiti pro lahvičku s inkoustem naproti k sousedům. Po různých přípravách, provázených kletbami strašlivými, dá se otec rodiny do práce. Je to trudná lopota. Ukáže se, že úřad je zvědav jako slepice. Chce se mu dověděti, jak starý je otec, matka, dítky, odkud pochází a kamže přísluší, jaké je rodové jméno manželčino, jakého vyznání a vůbec všecko naskrz chce úřad prohlédnouti jako Roentgenovy paprsky. Brzy sezná otec rodiny, že není snadný tento úkol. I zavolají k pomoci studenta, který je u nich na bytě; přijde bujarý student, pohodí kšticí, avšak podívá se na úřední listinu a zmlkne. Brzy sejde se celý dům a za hlučného rokování formulář se vyplní; a jásavým pokřikem dá celé shromáždění najevo uspokojení z vykonané práce.
Avšak běda! Některého zvědavce napadne, aby listinu obrátil. Toho neměl nikdy učiniti. Neboť tehdy nastane katastrofa. Jeť na zadní straně formuláře text, který se nazývá „K povšímnutí“. A v tomto „povšímnutí“ se vykládá, jak nutno formulář vyplniti. I shledá se, že bylo vyplňováno špatně. Shromáždění čte povšímnutí a každý je vykládá po svém. Nastane zmatek a vzájemné obviňování, každý rozumí povšímnutí jinak. Mám za to, že zmatek při stavbě věže babylonské zavinilo takové úřední povšímnutí. Jeť psáno povšímnutí jazykem neobvyklým, nezemským, jakému se nikdy nikdo neučil; je to jazyk úřední, který se liší od sladké mluvy mateřské, kterou úředník, jsa nevinným robátkem, učil se Boha znát a vlast svou milovat.
K povšímnutí: Nesnáze svrchu popsané ušetří si jeden každý, jestliže úřední formulář nechá ležeti bez povšimnutí; a na urgenci odpoví tím, že dojde si na úřad a tam si všecko vyřídí ústně.
Fyzické vlastnosti státních úřadů
Jaké jsou fyzické vlastnosti státních úřadů?
1. Roztažitelnost. Každý státní úřad hned po svém zrození cítí ohromnou touhu po expanzi. Nespokojí se s jedinou budovou, ale zachvacuje stále nové a nové; a kdyby to šlo, zabral by snad celý vesmír, nastrkal by do něho americké stoly, registratury, kartotéky, regály, koše, psací a počítací stroje, plivátka, sluhy, úředníky a mastné papíry ze zbytků salámů. Avšak tím okamžikem, jakmile jeden úřad zabere nové místnosti, přijde jiný úřad a zabere mu víc, nežli zabral první státní úřad, a nastává
2. stlačitelnost. To jest: veškeré úřednictvo dotyčného úřadu sežene se násilím do několika místností a nastává boží dopuštění. Zástupy úřednictva a zřízenectva hemží se mezi balíky aktů a čekajícími stranami, které reptají hlasitěji, než se na obecenstvo sluší; do toho klapají psací stroje a zvoní telefon. A nic netrvá věčně, pláč a naříkání zoufalého úřednictva je vyslyšeno, postaví se nová budova, kterou nezabere žádný úřad, nanejvýš snad nová expozitura Pozemkového úřadu, a když ani ta ne, jistě parlament.
3. Pomíjivost. Všecky státní, tak zvané přechodní úřady jsou zpravidla ve stavu likvidace, jsou zrušeny, byly vyškrtnuty ze seznamu úřadů žijících, již jich není – ale úřadují dále. Úřad je nezničitelný jako hmota, ale jako hmota bere na sebe nové tvary. V prapůvodní své formě jmenuje se na příklad Vývozní a dovozní komise. Na naléhání občanstva je zrušena jedním rozmachem, ale stane se z ní ihned Komise pro zahraniční obchod. Ale ani tento úřad nemá dlouhého trvání: žije rok, dva. I povstane ministr a řekne: Já tě zničím! I udělá takové nařízení, aby Komise pro zahraniční obchod nebylo, a skutečně není po ní památky. Jenže tuto citelnou mezeru vyplní Úřad pro zahraniční obchod. Teď však řeknou zájemníci: Už toho máme dost. Úřad pro zahraniční obchod je pohlcen Ministerstvem obchodu a nazývá se Ministerstvo obchodu, obor dřívějšího Úřadu pro zahraniční obchod. A je skvělým dostiučiněním pro všechny obory hospodářského života, že nenáviděná instituce zmizela, třebas při tom vázaný obchod zůstal. Vyznačuje se tedy přechodný státní úřad svou
4. nepomíjivostí. A nezbývá nám, nežli radovati se nad harmonií osudu a věcí.
5. Šetrnost státních úřadů je taková vlastnost, která vyhovuje volání občanstva po šetrnosti ve státních úřadech. Jedním takovým nástrojem je restrikce personálu. Na nátlak veřejnosti se propustí polovina personálu, aby se uprázdnilo místo dvojnásobnému počtu nových uchazečů. Opak šetrnosti je
6. nešetrnost. Avšak to je vlastnost autochtonní, historická a tradiční státních úřadů. Je nezadatelným právem státního úředníka býti vůči stranám nešetrným, protože beztoho přidělávají jenom práce.
7. Přilnavost aneb přitažlivost. Většina příslušníků národa čs. lne ke státním úřadům horoucí láskou a snažením jednoho každého jest státi se státním úředníkem a dostati se pod dekret. Opakem přilnavosti i přitažlivosti je
8. odtažlivost. Pokud mohou, se občané státním úřadům vyhýbají a jsou rádi, když mají pokoj. Ale jinak se domnívají, že práce státních úřadů je odtažlivá neboli abstraktní, a těžko měřiti výkonnost její činnosti viditelnými výsledky.
Jaký je rozdíl mezi lékařem a úředníkem?
Stručně řečeno asi takový: Přijdeme-li k lékaři s jakoukoli nemocí, vážnější či lehčí povahy, tu zachmuří se někdy doktor a pronese významně: „Máte nejvyšší čas, že jste se na mě obrátil. Kdybyste přišel o den později, byl byste neodvolatelně ztracen.“
Jisto však je, že nikdy k lékaři pozdě nepřijdeme. Vždycky zbývá v našem životě den, a to den svrchovaně kritický, o nějž přijdeme dříve.
Zato však k úřadu přijdeme vždycky pozdě. Ve styku s úřady se v našem životě onoho kritického dne nedostává. Nikdo mně ještě nevysvětlil, čím to je. A vím, že více bystřejších a povolanějších hlav bádalo o tomto podivném přírodním úkaze, aniž by nalezlo uspokojivého vysvětlení.
Už to je divno, že úřad, jejž hledáme, není nikdy tam, kde by měl být. A byl-li kdysi tam, už ho tam není. Přestěhuje se vždycky do neznámých končin, zastrčených ulic podivných starodávných jmen. Je vždycky stranou ruchu světského, libuje si v samotě, nenápadném tlení a rezignovaném odumírání; je úřad zkrátka dekadentní. A podaří-li se nám jej vypátrati, tu dovíme se pravidelně, že již není kompetentní pro věc, pro kterou ho vyhledáváme. Kdybychom byli přišli včera, byl by ještě kompetentní. Otážeme-li se vrátného, do kterého čísla se máme se svojí žádostí obrátiti, tu buď neví, poněvadž jest na svém místě od včerejška, nebo nás pošle do čísla, kterého není možno nalézti, a když ho nalezneme, tu se ukáže, že v tom čísle není ničeho, leda nějaké staré spisy a rekvizity pro posluhovačky. Najdeme-li však pravé číslo, tu zase pravidelně referent byl přeložen jinam nebo je na dovolené anebo zkrátka zemřel. Jeho funkci dosud ještě nikdo po něm nepřevzal. Ovšem, kdybychom byli přišli včera, pak by bylo vyhráno. Zastihneme-li však úředníka, tu se nám řekne, že náš spis vykazuje řadu formálních chyb, pro které ho nelze vyříditi, nebo že je lhůta, která až do včerejška běžela, promlčena nebo že vyšlo nové nařízení, které ruší stávající ustanovení. Naše chyba je, že jsme nepřišli včera, kdy byl ještě čas.
Bádajíce po smyslu tohoto zařízení a vycházejíce z filozofie pragmatické, která učí, že vše stávající má svůj smysl a účel již proto, že to existuje, přicházíme konečně k tomu názoru, že funkce administrativy záleží v tom, aby brzdila překotnost a ztřeštěnost života. Úřad jsou důmyslně organizované životní nesnáze. Úřad je fosilní útvar v živém sociálním organismu. Možno jej přirovnati k zrnku písku, jež vniklo do otevřené škeble perlorodky. Zrnko písku mačká a bolestivě tlačí tělo plžovo, jež obalujíc vetřelce slizem dává vzniknouti perle. Tím ovšem nechci říci, že by úřad byl perlou na tomto světě. Nebo že by byl vyhledáván pro svoji vzácnost a drahocennost. Ale že často bolestivě tlačí, mačká a trápí, to o něm řekne i jeho největší přítel, pokud ovšem úřady mají nadšené ctitele.
Jistě že má administrativa svůj hluboký smysl. Že je od Boha, viděti z toho, že úřady byly odjakživa a že jsou na celém světě; a také to, že žádná administrativa není lepší než administrativa v jiném státě. Podle mínění poplatníků je vždycky horší. Úřady mírní horkokrevnost, napravují ukvapenost, učí odříkání, pokoře
a trpělivosti. Učí ctnostem a kárají dobrodružnost. I blahořečíme v pokročilém věku úřadu, že nám odepřel zletilost v době, kdy jsme byli nerozumní a promrhali bychom jmění otcovské. Že následkem jeho váhavosti nenabyli jsme licence, koncese, oprávnění k podniku, ve kterém bychom zanechali posledního krejcaru. Že jsme nemohli dosíci toho, aby někdo byl prohlášen za marnotratníka; onen člověk je nám nyní třeba dobrý, poněvadž nám vypomůže nějakou půjčkou z okamžité tísně nyní, když proživ bouřlivé mládí, nabyl rozšafnosti a nahospodařil si svou pílí a šetrností pěkné jmění. A člověk, jenž pro formální nedostatky nebyl svého času prohlášen úředně za blázna, neskrblí dnes vzácnými a cennými radami a jeho sladká moudrost mnohého poblouzeného ujala se za ruku a ukázala mu pravou cestu.
Je na nás, abychom milovali úřady ze vší síly své a z celé duše své a je ctili, abychom dlouho žili a dobře se nám vedlo na zemi, kterou Hospodin, Bůh náš, nám dal.
(Karel Poláček: 35 sloupků. Praha: Městská knihovna v Praze, 2016. ISBN 978-80-7532-135-0)
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
