Dvojnásobné letošní výročí Karla Kryla (80 let od narození a 30 od úmrtí) už jsme na tomto místě připomínali. Mám ale intenzivní pocit, že se k němu ještě bezpočtukrát vrátíme. Důvodem je k tomu nejen jeho věru nevšední osobnost, ale také šíře talentů, jimiž disponoval.

Kdekdo jej zná jako písničkáře, méně už jako básníka, a to ohromujícího a v našem kontextu unikátního. Některým šly před očima Krylovy eseje, kresby a další tvorba. Je ale také autorem řady drobnějších i ambicióznějších próz, psaných v německé emigraci.

Zatímco minule jsme citovali jeho stěžejní báseň Jde jaro do léta, tentokrát jsme sáhli po takové drobné skoro-hříčce. Nedlouhé povídce (podle rukopisů nejspíše z roku 1974) s názvem Titulkář. Povídka dá vzpomenout na podobně laděné texty bratrů Čapků, Karla Poláčka, či dokonce Jaroslava Haška. Ti všichni našli v prozaickém Krylovi důstojného následníka. A to navzdory tomu, že sám Kryl několikrát uvedl, že šlo o texty často účelové, psané narychlo pro vysílání Rádia Svobodná Evropa, tedy jako způsob obživy. Ostatně – jak jinak psal Hašek svého Švejka a jiné dosud živé texty?

Pro pořádek je třeba uvést, že povídka pochází ze souboru Krylových próz, který vydal v jako vždy pečlivé redakci Jana Šulce Torst roku 2017.

TITULKÁŘ