Nestává se každý den, aby česká literatura zrodila cosi, čemu se kdysi, spíše ze zvyku, říkalo generační román. Tedy knihu o zamotaných lidských příbězích generace, která se – pomyslně či fakticky – setkávala na půdorysu své přítomnosti, minulosti i předminulosti, v životech svých předků či prapředků. A to vše vpleteno do sítě historických okolností, proměn, hrdinství i poklesků, vin a trestů. Před lety s takovou knihou přišel dnes žel již zesnulý doyen slovenské literatury Anton Hykisch. Kniha nesla název Rozkoše dávných časů, vyšla i česky. Tehdy jsem zalitoval, že naše písemnictví nevydalo nic ani z daleka obdobného. Dnes se to mění.

Marek Přibil, novinář a spisovatel, vydává v těchto dnech svůj čtvrtý román s nápadným a mnohoslibným názvem Děti Václava Havla. Na první pohled by to mohlo svádět k povrchnímu dojmu: ejhle, buď si tu někdo chce přihřát polívčičku na hrobě slavného muže, nebo, hůř, někdo si chce kopnout do zesnulého. Ani jedno z toho pro Přibilův román neplatí.

Kniha se rozvíjí jako do mnoha časových rovin rozložený soubor příběhů, které mají v hlavních rolích tytéž postavy nebo jejich předky. Osou je příběh lékaře procházejícího jistou osobní krizí a řešícího nejen otázky vlastní identity (nikoli v tom havlovském intelektuálním pojetí, nýbrž v optice vskutku existenciální).  Do jeho úvah vstupuje jeho umírající maminka a dávno odešlí prarodiče, z nichž jeden, jak se ukáže, měl na svědomí strašné věci v minulosti. Neupřesňuju, nechci vyzradit pointy, dočtěte se k nim sami, stojí to za to. Zároveň jsou na tapetě rozpadlé či rozpadající se vztahy hlavní postavy vůči bývalé ženě a stávající milence, malé dceři a dalším postavičkám v panoptiku, které umí sestavit jen hodně zlomyslný osud.

Postava Václava Havla, procházející knihou většinou nikoli jako žijící osoba, nýbrž jako socha kdesi v okresním městě, je zrcadlem lékařových introspekcí a vnitřních dialogů. Lékař po většinu času Havlem ne snad pohrdá, ale odmítá jej vnímat jako ikonu na podstavci. Možná právě proto se teď potýká s jeho sochou z nerezu, která sestupuje na chodník, kouří cigarety a vede proslovy, mimochodem autorem dobře odposlouchané z původní havlovské dikce.

Opravdu nebudu vyzrazovat konec příběhu. Je dynamicky plynoucí, překvapivý, nápaditý, citlivý a vkusný, a to vůbec není málo, a nejen v českém literárním kontextu. A přitom si celá kniha udržuje všudypřítomnou schopnost vnitřní sebereflexe obohacované o četné politické, historické či společenské aluze a kontexty.