Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 10. Kdo byl kdo tehdy - a kdo je kdo dnes

06.03.2017 19:48

PŘÍBĚHY S OTEVŘENÝM KONCEM Na dnešní den připadá jedno zdánlivě málo zajímavé výročí. Přesně před dvaceti lety, 7. března 1997, Česká republika jako první ze všech nových kandidátů na připojení k NATO úspěšně prošla prvním kolem vyhodnocování své připravenosti. Co to znamenalo tehdy? Vyvrcholení jednoho ramene vývoje od listopadu 1989, který rozdělil dějiny na „předtím“ a „poté“, a také start nového postavení naší země uprostřed geopolitické mlýnice Evropy a světa. Není od věci si při této příležitosti zalistovat historií a podívat se, kdo, kdy a jak v celé věci figuroval, co říkal „předtím“ a „poté“, jak se měnily čí názory, zkrátka kdo byl kdo. Dnes se více než kdy dříve v předchozím čtvrtstoletí skloňuje název vojenské aliance NATO, apeluje se na jeho členy, aby činili nebo nečinili to či ono, financovali to či ono, (ne)kamarádili se s tím či oním. Proto si přibližme tuto část moderního dějepisu. Možná zjistíme, že i bez velkých komentářů mnohé pochopíme.

Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 10. Kdo byl kdo tehdy - a kdo je kdo dnes
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Už v březnu 1985 Charta 77 vydala dokument (tzv. Pražskou výzvu) adresovaný mírovému kongresu v Amsterdamu (červenec 1985). Podle ní měla být urychleně zahájena jednání mezi NATO a Varšavskou smlouvou o rozpuštění vojenských bloků. 10. května 1990 na zasedání parlamentního shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku navrhl prezident ČSFR Václav Havel mimo jiné postupnou přeměnu NATO a Varšavské smlouvy v nový bezpečnostní systém. 16. května 1990 ministr zahraničních věcí ČSFR Jiří Dienstbier promluvil na Harvardově univerzitě v Bostonu, kde se vyslovil proti existenci obou stávajících bezpečnostních struktur v Evropě. Jak je vidět, proslulý Havlův názor, že by oba vojenské bloky, stojící během studené války proti sobě, měly zaniknout, pokud možno zároveň, měl po jistý čas určitou odezvu i v politické praxi polistopadových elit. Avšak už 12. ledna 1991najdeme v programu OF konstatování, že „garanta míru a svobody spatřujeme v Alianci“. Ani „nejnovější vývoj nevede dle programu OF ke snížení jejího významu. NATO zůstává jedním z hlavních pilířů budování nového celospolečenského bezpečnostního systému.“ Načež byla 25. února 1991 jednostranně rozpuštěna Varšavská smlouva.

21. března 1991 navštívil prezident ČSFR Václav Havel jako první hlava postkomunistického státu sídlo NATO. Jeho názor na tuto organizaci zřejmě došel mezitím významné změny. Dějinné události pak šly jedna za druhou. 6. října 1991 ministři zahraničních věcí Polska, Maďarska a ČSFR na setkání v Krakově vydali společné prohlášení, v němž vyjádřili přání těchto států, aby jejich země byly zapojeny do činnosti NATO. 6. února 1995 ministr obrany Vilém Holáň po návratu z NATO byl už konkrétnější: řekl, že Česká republika vstoupí do NATO před rokem 2006. A nedlouho poté také, 21. března 1995, Holáň poprvé veřejně přiznal, že plné členství v NATO s sebou možná ponese i závazek týkající se rozmístění jaderných zbraní. I tato informace vzbudila v české veřejnosti negativní obavy. Proto, zřejmě pro jistotu, se v říjnu 1995 Václav Havel postavil proti pořádání referenda o vstupu České republiky do NATO. Takové referendum z významnějších politických sil tehdy požadovala zejména opoziční ČSSD, která v lednu 1996 odsouhlasila prosazování referenda o případném vstupu České republiky do NATO. Nelze vyloučit, že tento postoj byl jedním z faktorů volebního úspěchu ČSSD v parlamentních volbách na jaře toho roku (získala 26,4%, což je oproti volbám do České národní rady r. 1992, kdy měla jen 6,5%, docela výrazný skok). Mimochodem - skoro v týž čas, konkrétně 10. dubna 1996, Ministerstvo vnitra zaregistrovalo občanskou iniciativu Veřejnost proti NATO.

Václav Havel svůj odmítavý postoj k referendu o vstupu do NATO držel setrvale. 1. dubna 1997 prohlásil, že toto referendum je v podstatě nesmysl. Žádná země při vstupu do Aliance referendum nepořádala, s výjimkou Španělska, které, podle jeho slov, toho prý pak litovalo. Aliance je vlastně smlouvou mezi státy, a proto není nutné o ní rozhodovat referendem, mínil Havel. Na to reagovali opět sociální demokraté. 13. června 1997 předsednictvo ČSSD schválilo dokument, ve kterém se dále hlásí k referendu o vstupu do NATO, k bezjadernému statutu České republiky a k neumisťování cizích vojenských základen v republice.

Zajímavou a stále aktuálnější linií tohoto dění bylo vymezení vztahu NATO v novém složení vůči Rusku¬ - a naopak. 11. března 1996 ruský ministr zahraničí Jevgenij Primakov prohlásil, že Rusko je připraveno akceptovat přijetí středoevropských zemí do NATO, pokud by Aliance do těchto zemí nerozšířila své vojenské struktury. Krátce na to 22. června 1996 na konferenci NATO ve Varšavě vyzval prezident Václav Havel ještě vcelku racionálně k jasnému stanovení sfér vlivu mezi rozšířeným NATO a Ruskem. Po čase byl však rigoróznější. 3. října 2001 prohlásil například, že rozšíření NATO o Rusko by nepřispělo k upevnění vztahů mezi Západem a Východem. Je asi zbytečně v dnešním kontextu klást spekulativní otázku, jak by vypadal (ne)klid v Evropě, nebýt tehdejšího odmítání užší kooperace západu a východu na půdě vojenské spolupráce. Už v počátcích přičleňování nových členských zemí, včetně ČR, bylo totiž, jak se zdá, zaděláno na budoucí konflikty.

Měli jsme to vcelku záhy poznat na Balkáně. 2. dubna 1999 – to už jsme byli v NATO - česká vláda rozhodla o otevření vzdušného prostoru přeletům spojeneckých vojenských letadel všeho druhu podle potřeb aliančního vedení v souvislosti s bojovými akcemi proti Jugoslávii. V této souvislosti se vedl spor o pojem „humanitární bombardování“. Tehdejší senátor Richard Falbr (ČSSD) v televizním pořadu připsal tento termín Václavu Havlovi, který jeho autorství poté vehementně a setrvale popíral. Jak to je doopravdy, můžeme číst v přepisu Havlova rozhovoru pro francouzský list Le Monde, kde řekl: „Nálety, bomby, ty nebyly vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha je výlučně humanitární…A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů.“ (Zdroj ZDE)

Leč nepředbíhejme. Zhruba od roku 1996 se naše země stala, abych tak řekl, „NATO-hujerskou“, vzorným žáčkem a budoucí oporou aliance. Pohleďme, jak šly administrativní úkony po sobě: 14. března 1996 česká republika jako první ze zemí, které se ucházely o členství v NATO, předala v bruselském sídle Aliance dokumenty k zahájení intenzívního dialogu, který měl předcházet rozhodování o tom, kdy a s kým budou zahájeny rozhovory o přijetí. 7. března 1997 – toť to dnešní výročí - Česká republika jako první ze všech kandidátů na připojení k NATO úspěšně prošla prvním kolem vyhodnocování své připravenosti. 8. července 1997 NATO na madridském summitu rozhodlo, že nabídne členství České republice, Maďarsku a Polsku. Znamenalo to, že Česká republika zahájí okamžitě vstupní rozhovory, které měly trvat do prosince, kdy na pravidelném zasedání ministrů zahraničí NATO a Euroatlantické rady partnerství spolu s ostatními podepíše protokol o přistoupení k Washingtonské smlouvě. 23. září 1997 Česká republika v Bruselu zahájila rozhovory o vstupu do NATO. 26. listopadu 1997 Česká republika oficiálně ustavila svou Misi při NATO v Bruselu. 16. prosince 1997 ministři zahraničních věcí Aliance slavnostně podepsali Protokoly o vstupu České republiky, Maďarska a Polska do NATO. Oficiálně tak potvrdili přijetí do Aliance, jež bylo nadále závislé už jen na ratifikaci protokolů v parlamentech členských zemí. 15. dubna 1998 Poslanecká sněmovna parlamentu schválila přistoupení České republiky do NATO a 30. dubna 1998 tak učinil i Senát. 26. února 1999 prezident Václav Havel podepsal v Praze listiny o přistoupení České republiky k Severoatlantické smlouvě. Ze strany České republiky tak skončil proces vstupu země do Aliance. A hezká předvánoční pointa: 2. prosince 1999 podle zveřejněné zprávy NATO Česká republika zvýšila proti předchozímu roku vojenské výdaje o 8,3 procenta, což bylo nejvíc ze všech členských států.

Když dnes slyšíme ze všech možných i nemožných partajních tlampačů, že NATO je pro nás nejen štít, ale hlavně závazek, je dobré připomenout si, jak jsme k tomu obojímu vlastně přišli. Kdo kdy v průběhu té doby vedl jakou rétoriku, kdo chtěl či nechtěl, aby se o tak zásadním kroku, jako je členství země ve vojenském uskupení, rozhodovali občané, kdo říkal, že občany k rozhodování přivolávat netřeba, stačí vrchnostenský verdikt elit atd. atd. atd. Možná, že se vám tato stručná procházka po malém, ale výživném kousku našich dějin bude hodit, až budete zase jednou váhat, kterou že sympatickou, pravdomluvnou, počestnou a perspektivní tvářičku hodit do urny. Třeba se vám už mnohá nebude zdát ani pravdomluvná, ani počestná, a už vůbec ne perspektivní.

Anebo taky ne. Pak už si jen připomeňte slova slovutného filosofa Jorge Santayany: Ten kdo se nepoučil z minulosti, je odsouzen k tomu, aby si ji zopakoval.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…