Jako by celý národ žil tím, co se právě děje ve Washingtonu, jak se vyvíjí situace na Ukrajině či v Íránu, nebo jak dopadne diskuse Evropské komise o emisních povolenkách. Média nám nepřímo namlouvají, že s napětím sledujeme čínskou rozpínavost, personální rošády na Úřadu vlády nebo nekonečné bitvy v Poslanecké sněmovně, kde se koalice s opozicí častují nevybíravými výroky.

Jenomže je to jenom iluze.

Když se zeptáte mladých lidí, zjistíte, že mnozí politiku ze svých životů prakticky úplně vytěsnili. Pokud se něčeho chytají, pak jsou to jejich sociální sítě. A jestliže oslovíte lidi středního věku – ať už v lázních, u moře, nebo na lanovce v Rakousku – odpověď bývá podobná: politiku nesledují, zprávy vypínají a rozhodně nemají pocit, že by politici a novináři měli jejich skutečné starosti na prvním místě.

Útěk od politické reality

Diskuse o tom, zda jde o náhodná zjištění, je sice legitimní, ale v zásadě zbytečná. Oponenti jistěže mohou argumentovat návštěvnostmi webů a prodejem periodik. Změní to něco? O tomto výrazném vytěsňování politiky se mnou před časem mluvila dokonce i jedna z tehdejších ministryň. Upozorňovala přitom i na absurdní paradox: zatímco v Česku vyvolává justiční systém v mocných pocit, že si lze „objednat“ i trestní stíhání, běžný občan s minimem prostředků si nemůže dovolit ani advokáta. Proti institucionální mašinerii tak zůstává naprosto bezmocný.