Oficiální teze, linoucí se na nás ze všech masových médií, zní takto: V srpnu 1968 nás vojensky obsadil Sovětský svaz se svými satelity, aby tak zabránil demokracii rodící se v tehdejším Československu. Demokracie byla pásy tanků udušena a na dvacet let následné normalizace uložena k ledu, než ji odtamtud vzkřísil náš lid v listopadu 1989.

Nová, přidaná teze má tuto podobu: Brežněvův Sovětský svaz v roce 1968 a Putinova Ruská federace jsou dvě tváře stejné mince. Brežněv chtěl udržet mocenské postavení ve střední Evropě a Putin ho chce znovu získat. Je tedy nutno bát se Putina, jako jsme se báli Brežněva. Ba více. Brežněvova říše byla postavena na relativně čerstvé vzpomínce na Rudou armádu, která z většiny Evropy vyhnala Hitlerův hnědý mor. Poválečné geopolitické uspořádání bylo tak dáno jednak touto skutečností (Rusové na sebe navázali ty satelity, v nichž měli dominantní osvobozující roli), jednak spontánním všelidovým vděkem za to, že to byli především právě vojáci z východu, kteří ukončili historickou roli nacismu. (To jen urputní propagandisté typu Tomáše Klvani do omrzení opakují, že nás Sověti v květnu 1945 neosvobodili, nýbrž přepadli! Preceptorům této teze lze pouze doporučit vrátit se do školy a nastudovat fakta, nejen příručky z Langley.)

Vazba na Moskvu tedy byla sice značnou změnou oproti meziválečné orientaci českých politických elit na západní mocnosti (které nás v té krvavé bryndě v Mnichově nechaly, nezapomeňme!), ale na druhou stranu nebyla přijata s nesouhlasem většiny tehdejší veřejnosti. Kdežto Putin dnes, kdy jsme se zbavili jha komunismu za pomoci Spojených států a dalších západních spojenců, chce prý otočit kolo dějin a vyslat svou moc opět do střední a středovýchodní Evropy. NATO se ovšemže musí této expanzi bránit, a také ubrání. Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

Tolik oficiální doktrína, které máte v tyto dny plné uši. Dovolím si však lehce poodhrnout více či méně líbivý aksamit a nakouknout do střev dějin, jak se úradkem tu východním, tu západním, vskutku odehrály.

Předně: V 60. letech, během tzv. obrodného procesu, nešlo u nás v žádném případě o změnu režimu a jeho podstaty. „Polednoví“ lídrové (rozuměj Alexander Dubček a spol., kteří udávali tón v KSČ a ve společnosti po lednovém plénu KSČ roku 1968), byli vesměs letití komunisté. To oni byli zárukou toho, že mezi slovy KSČ a společnost bylo možno klást víceméně rovnítko. A proto také nejspíš nedošlo k radikálnímu zásahu z Moskvy dříve, než v tom smutném srpnu. Celá Dubčekova squadra ustavičně ujišťovala své šéfy v Kremlu, že jde jen a pouze o vylepšení socialismu. Že v žádném případě nehrozí návrat k jiné „společensko-ekonomické formaci“, například kapitalismu.(O tomtéž, v polistopadovém kontextu, ostatně ujišťoval i Václav Havel Michaila Gorbačova v Moskvě ještě na jaře 1990). O likvidaci socialismu neusilovaly ani dominantní vrstvy veřejnosti. Stačí se podívat na poučný film Karla Vachka Spřízněni volbou nebo jiný dobový dokument: slovo socialismus tam zní nejčastěji, a vždy bez nejmenší pochybnosti o jeho zachování. To Dubčekova velící elita byla zárukou, a nejen pro Moskvu, ale i pro onu většinovou veřejnost, že znárodnění a další ikony poúnorového vývoje zůstávají a zůstanou na svých místech. Že jde jen o to vymístit nejzatuchlejší figury od kormidla a tedy vlivu na události. A z těch figur pak především tehdejšího šéfa strany a státu Antonína Novotného.