Původně (od roku 1941) se jednalo o pracovní tábor, ale již v červenci 1942 byl založen vyhlazovací tábor, tzv. Treblinka II, kde bylo prováděno systematické vraždění především polských Židů. Tábor byl zrušen po vzpouře, která začala 2. srpna 1943 (hleďme, další výročí!). Odhady počtu obětí za existenci tábora se velmi liší, nejčastěji bývá udáváno 730 až 900 tisíc mrtvých (podle jiných pramenů až 1 000 000). Stal se tak druhým nejvražednějším táborem po Auschwitz–Birkenau II. V poměru zabitých ku přeživším (cca 1 přeživší na min. 10 000 zabitých) má Treblinka hrůzné prvenství. Přežili pouze uprchlí vězni. Vzhledem k relativně krátké době „provozu“ (červenec 1942 – srpen 1943) a počtu obětí Treblinka drží děsivý rekord v počtu zavražděných na jednom místě v celé historii lidstva. Většina vězňů byla přivezena transporty z varšavského ghetta.
Treblinka byla jedním ze tří vyhlazovacích táborů založených během Operace Reinhard, další dva byly Belzec a Sobibór. Stavba tří vyhlazovacích táborů vycházela z poznatků pilotního projektu tábora Chełmno. Operace Reinhard byla zastřešena samotným Heinrichem Himmlerem a řízena Odilo Globocnikem v Polsku. Vyhlazovací tábory v rámci operace Reinhard nespadaly do stejné kategorie a struktur řízení jako ostatní koncentrační tábory.
Ještě před spuštěním Operace Reinhard bylo zavražděno okolo jednoho miliónu Židů. A to převážně příslušníky mobilních jednotek Einsatzgruppen spadajícími pod SS, kteří zabíjeli na území okupovaném Němci. Během systematického vyvražďování začalo být zřejmé, že Němci nemohou postřílet milióny Židů, kteří jsou koncentrování v ghettu ve Varšavě a v dalších ghettech a koncentračních táborech po celé zemi. Nalezené řešení předpokládalo výstavbu vyhlazovacích táborů. Podle vyjádření SS Brigadeführera Jürgena Stroopa bylo jen mezi 24. červencem až 3. říjnem 1942 přesunuto do Treblinky z Varšavského ghetta okolo 310 000 osob.
Tábor se skládal ze dvou částí: Treblinka I (byla rozdělena do dalších dvou podčástí) a Treblinka II. První část Treblinky I sloužila jako administrativní část, kde byly ubikace jednotek SS, sektor ukrajinské (sic!) gardy, velitelství, pekárna, sklady a obytné prostory pro 1000 vězňů. Chod tábora zajišťovalo totiž 20-30 členů SS-Totenkopfverbände, 80-130 ukrajinských strážných a asi 700-1000 vybraných vězňů. SS-mani tábor řídili, vedli nástupy, rozdělovali práci, trestali ty, co se „provinili", stříleli práce neschopné. Ukrajinci hlídali tábor, naháněli lidi do plynových komor, dohlíželi na hladký chod prací.
Druhá část Treblinky I sloužila jako přijímací stanice pro nově příchozí vlaky a jejich náklad. Vedly sem prodloužené koleje z 2,5 kilometru vzdálené železniční zastávky Treblinka. V zadním prostoru se nacházely 2 budovy, které sloužily jako skladiště majetku přivezených vězňů. Jedna budova byla využívána jako místo pro ženy, které se zde musely svléknout a nechat si ostříhat vlasy. Byla zde také kancelář pokladníka, ve které vězni odevzdávali své cennosti. Nacházela se zde také takzvaná ošetřovna (Lazarett), do které byli odnášeni zranění, nemocní a mrtví lidé.
Treblinka II byla umístěna na malém kopci, kam vedla cesta obehnaná ostnatým drátem, kterou přezdívaly jednotky SS s poněkud odporným smyslem pro metaforu jako Himmelstraße – Cesta do nebe. Cesta vedla přímo do objektu s plynovými komorami. Za budovou se nacházela velká jáma (1 metr široká a 20 metrů dlouhá), ve které hořel oheň na roštu z kolejnic. V prvních měsících provozu byla těla pohřbívána do země. Práce v pohřbívání velmi zaostávala za „produkcí“ plynových komor a tak nepohřbená volně ležela na hromadách na volném prostranství. Po inspekci a výměně velitele tábora byla těla spalována a též byla vykopána a spálena již předtím pohřbená těla. Těla byla z plynové komory vyvážena pomocí vozíků k jámě, kde byla okamžitě spalována.
V oné počáteční fázi, kdy byla těla pohřbívána v masových hrobech, či kupena v táboře II, jelikož vězni neměli čas těla pohřbívat, byl údajně zápach mrtvých těl cítit až 10 kilometrů daleko. Židé čekající ve vagónech tak věděli, co je čeká, a stovky jich raději spáchalo sebevraždu ještě ve vlaku. V září 1942 byla do provozu uvedena nová „supervýkonná“ plynová komora, která byla schopna zavraždit 3 000 lidí za 2 hodiny.
Na počátku srpna 1943 vyvolali pracující vězni vzpouru, nastříkali na budovy v táboře petrolej a zapálili je. Během vzpoury bylo zabito několik příslušníků ukrajinské gardy a lehce postřelen 1 příslušník SS, na rozdíl od povstání v Sobibóru kde bylo zabito 11 příslušníků SS. (14. října 1943 se zhruba 600 vězňů zaměstnaných v táboře pod vedením sovětského válečného zajatce Alexandra Pečerského vzbouřilo. Příběh povstání byl ztvárněn ve filmu Escape from Sobibor.) Na útěku z Treblinky byla v okolních lesích postřílena asi polovina uprchlých vzbouřenců. Je známo, že z 850 pracujících vězňů přežilo potlačení vzpoury pouze asi 60 z nich (mezi nimi i úvodem vzpomenutý Richard Glazar). Vzpoura měla za následek zastavení práce tábora. Neúspěch vzpoury byl zapříčiněn zejména dvěma okolnostmi. Jednak byla vzpoura zahájena o půl hodiny dříve, než bylo domluveno mezi oběma částmi tábora, a poté v nastalém zmatku zapomněl určený vězeň přerušit telefonní vedení. Dozorci SS tak přivolali posily z nedaleké posádky. Kurt Franz, zástupce velitele tábora Franze Stangla (byl rovněž velitelem Sobibóru) později ve svém svědectví napsal: „Po povstání v srpnu 1943 jsem měsíc vedl tábor sám; nicméně během této doby nikdo nebyl poslán do plynové komory. Během této doby byl původní tábor opuštěn a na jeho místě byly vysázeny vlčí boby.“
Po vzpouře bylo rozhodnuto ukončit práci tábora a postřílet poslední židovské vězně. Tábor byl zničen požárem a vyvražďování polských Židů bylo téměř ukončeno. Odilo Globocnik napsal Himmlerovi, že operace Reinhard byla splněna a že uzavírá tábory. Poslední skupinka 30 židovských děvčat byla zastřelena v Treblince koncem listopadu 1943.
Památka nepřeživších i hrdinství těch, kdo se pokusili vzdorovat osudu, jsou nepochybnými důvody této vzpomínky. Ale stejně nepochybným důvodem je fakt, že – jak je čím dál zřejmější – lidstvo je (i tváří v tvář nejstrašnějším věcem) nepoučitelné. Co je dnes hlavní událostí Evropy, a to už několikátý rok? Přece invaze muslimů ze všech různých koutů. Tito muslimové přicházejí se svým fanatismem, se svou neochvějnou vírou ve správnost svého způsobu života a náhledu na své předurčení. Jejich absolutní oddání jejich věrouce nutně a logicky vhání všechny „jiné“ do kategorie „nepřítel“. Většinou určený k fyzické likvidaci. A Židů se to týká v první řadě. Kdo nevěří, nechť se začte do koránu a příslušných výkladů, hadíth. Ale postačí i méně. Pár příkladů:
Bývalý íránský prezident Ahmadínežád, nesporně hluboce věřící muslim, opakovaně mluvil o tom, že žádný židovský holocaust nikdy nebyl, respektive že jediný holocaust je ten, který provádí Izraelci na Palestincích. Že je to absurdní? Možná. Ale muslimském světě nikoliv ojedinělé a neobvyklé. V arabských zemích podobné výroky zaznívají z úst a per respektovaných akademiků a žurnalistů. Před časem si Český rozhlas, jejž bychom asi těžko podezřívali z nadržování či xenofobní propagandy, dal tu práci a konstatoval např., že „z arabských zdrojů se dozvídáme, že v Evropě před válkou vůbec tolik Židů nežilo, aby jich mohlo být 6 miliónů zavražděno. Profesor historie na Islámské univerzitě v Gaze označuje Osvětim a Dachau za dezinfekční stanice, a další palestinský specialista, tentokrát inženýr, prohlásil, že není možné, aby bylo za tak krátkou dobu období druhé světové války spáleno tolik těl a že židovských obětí bylo maximálně 30.000. Ještě nezapomenul podotknout, že po návštěvě Sachsenhausenu nabyl dojmu, že hygienické podmínky tam byly lepší než ty, ve kterých žijí palestinští vězni v izraelských vězeních. Muslimští popírači holocaustu obviňují Židy z toho, že úmyslně nadsadili počty židovských obětí, aby vzbudili pocit viny u světového společenství, které tak souhlasilo se vznikem státu Izrael. Izrael tak podle nich holocaust pouze zneužívá a pod rouškou oběti vykonává ten nejhorší zločin současnosti v podobě okupace Palestiny.“ Dodejme, že nositelé těchto názorů dnes pochodují evropskými metropolemi a žádají o naši solidaritu – a naše peníze. A ještě dodejme, že obojí dostávají plnými hrstmi z nařízení bruselské eurounijní byrovrchnosti.
Leč nedosti na tom: Jak praví stejný zdroj, ČRo, „dalším pohledem na holocaust, se kterým se v arabském světě je možno setkat, je obvinění, že během války sionisté spolupracovali s nacistickým režimem. Tato teorie tvrdí, že sionistům šlo o to dostat do Palestiny co nejvíce mladých Židů z Evropy a nejlepší motivací pro odchod se měla stát právě likvidace starých, nemocných a také těch, kteří s myšlenkou odchodu do Palestiny nesouhlasili. Nacisté pak měli podpořit nový sionistický stát na Blízkém východě jako svoji základnu pro své další zájmy v regionu. Tuto teorii ve své doktorandské práci rozvedl i prezident Palestinské samosprávy Mahmud Abbás. Od toho je již jen malý krůček k tomu, aby za pravé oběti holocaustu byli v arabském světě považováni Palestinci. Izraelská armáda je často v arabských novinách přirovnávána k wehrmachtu či SS a izraelští nejvyšší političtí představitelé jsou připodobňováni k nacistickým pohlavárům.“
V libanonských novinách al-Anwar kdysi vyšla karikatura, ve které se potká izraelský premiér David Ben Gurion s Adolfem Eichmanem. Ben Gurion říká Eichmanovi: „Zasloužíš si umřít kvůli smrti šesti miliónů Židů". Na to Eichman odpoví: „Mnozí tvrdí, že smrt zasloužím proto, že jsem svoji práci nedokončil". Co dodat?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
