Veliký lesnatý masiv se svými téměř tisícimetrovými velehorami Lesný a Lysina je pro mne už od dětství nekrásnějším místem světa. Viděl jsem po světě leccos, místa od Oregonu po Borneo, od Islandu po Senegal. Ale Slavkovskému lesu se nic nevyrovná. Snad pro jeho zvláštně tajemnou atmosféru, snad pro jeho unikátní mikroklima, snad pro tichá zapadlá místa, kde čas běží úplně posvém.

A o čas právě zítra půjde. Bude to totiž zrovna přesně 50 let, co byl Slavkovský les vyhlášen Chráněnou krajinnou oblastí. A u tohoto činu se zastavím, protože ho nevnímám jako jednoznačně pozitivní a následováníhodný, navzdory svým citovým vazbám k tomuhle místu.  Nebo snad právě kvůli nim. Protože některé činy zvelebují, po jiných zůstává nechtěná divočina.

Území Slavkovského lesa nikdy nebylo moc hustě osídlené. Dřevo se tu kvůli terénu těžívalo těžce, počasí hrozné, půda špatná. Jen tu a tam nějaká ta malá ves či hornická osada. A když po Druhé světové válce přišel odsun Sudetských Němců (kteří při posledních předválečných obecních volbách – které proběhly 2. května 1938, a mají tedy také zrovna výročí - tady na Chebsku, Sokolovsku a Karlovarsku téměř všichni nadšeně volili Henleinovce), zanikla i většina z těch mála vsí a osad, co tu byla.