Byl jsem ministerstvem vnitra informován o připomínce Kanceláře prezidenta republiky k chystané novele zákona o svobodném přístupu k informacím, která navrhuje, aby v řízení o stížnostech rozhodoval ten, kdo stojí v čele povinného subjektu. Jednalo by se tedy o návrat k původnímu stavu před novelou provedenou zákonem č. 111/2019 Sb.

Domnívám se, že novela informačního zákona byla věcně na místě, neboť předchozí aplikační praxe ne vždy umožňovala efektivní realizaci práva na informace. Současná praxe Úřadu potvrzuje, že v systému skutečně tento článek chyběl. Jiná věc je, který orgán má tuto působnost vykonávat a jak. Není však přesné říci, že je principiálně nesystémové, pokud tuto působnost vykonává Úřad pro ochranu osobních údajů. V řadě evropských zemí je tomu tak, že dozorové úřady na ochranu osobních údajů v určitém rozsahu vykonávají i informační agendu.

Jinou otázkou je, zda přece jen novela nepřinesla některé nesystémové, respektive neústavní prvky. Jako příklad mohu uvést působnost Úřadu ve vztahu k orgánům soudní moci (nejvyšší nevyjímaje) z hlediska principu dělby moci. V těchto případech sice soudy, včetně Ústavního soudu, působnost Úřadu respektují, otázkou zůstává, zda je to ústavně dobře (a to odhlížím od absurdity situace, kdy Úřad potvrdil částečně odmítavé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a nyní je u Městského soudu v Praze projednávána žaloba proti tomuto rozhodnutí Úřadu. V závislosti na jejím úspěchu je pravděpodobné, že u Nejvyššího správního soudu pak skončí kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze a Nejvyšší správní soud o ní bude muset rozhodnout, jinak by se jednalo o denegatio iustitiae, a to bez ohledu na svou podjatost (nemo iudex in causa sua)).