Autoři obou posudků jsou odborníky na dějiny novověku, resp. moderní dějiny, s bohatou profesionální kariérou. Navíc představují v celé kauze jediný ve veřejném prostoru zaznamenatelný hlas z řad historické obce. Proto je pochopitelné, že oběma textům byla věnována patřičná mediální pozornost. O to naléhavěji však považujeme za svou povinnost upozornit na problematičnost stanovisek obou posuzovatelů.

Ani autoři posudků nepopřeli, že se v textech, o něž tu jde (tj. v Kovářových pracích a ve starší práci britského historika B. Cowarda), vyskytuje řada téměř shodných dlouhých pasáží a desítky identických odkazů (z velké části v témže pořadí a na stejných místech téměř totožného textu). Rovněž nepopřeli, že na desítkách míst v Kovářových publikacích u přeložených či parafrázovaných odstavců chybějí odkazy na zdroj, tedy na Cowardovu studii. Obhajobu Kovářových textů tak zakládají pouze na skutečnosti, že na několika jiných místech autor na Cowarda odkázal, a především na faktu, že celek díla není ani v jednom případě plně totožný s předlohou. Krom toho se podezření z plagiátorství snaží vyvážit poukazem na zásluhy, prestiž a postavení Martina Kováře v rámci historické obce a Univerzity Karlovy.

Bez ohledu na výsledné posouzení konkrétního případu jsme přesvědčeni, že takto dalekosáhlá relativizace kritérií, jež odlišují samostatnou vědeckou práci (byť třeba syntetickou a na sekundární literatuře založenou) od nepřiznaného přejímání cizího díla, může mít pro historickou vědu v našem prostředí devastující účinky. Pro ty z nás, kteří vyučují na vysokých školách, je navíc těžko představitelné, že bychom nadále po studentech vyžadovali pečlivé dodržování základních pravidel historického řemesla a přitom se smířili s tím, že jejich nedodržování v případě zkušeného profesionála má být považováno za legitimní. Stanoviska obou posuzovatelů tak ohrožují integritu oboru výrazně závažnějším způsobem než případné pochybení či vědomé obcházení pravidel ze strany jednotlivce.