Racionálně uvažující zaměstnanci ve většině mají radost, že se jejich drobnému, malému, střednímu nebo velkému „kapitalistovi“ daří, protože tím mají větší jistotu práce, šanci na lepší plat atd. Stát a jeho orgány si lidí, kteří podnikají a zajišťují mj. zaměstnanost, váží a snaží se je podpořit nebo alespoň jim neklást zbytečné překážky.

Otázka, jestli občan volí demokratickou levici nebo pravici, se řeší v tajné volbě a výsledek ukáže, jak na tom ta či ona strana je. Ať už vyhraje pravice nebo levice, nikdy nedochází k zásadním zvratům, zásadním změnám zákonů a pokusům o změnu politického směřování země. Normální život v normální společnosti, neříkám v ideální společnosti, říkám v normální společnosti.

Vraťme se domů. Drobný, malý a střední „kapitalista“ v České republice je dnes a denně těmi, kterým platí daně, urážen, podezříván, šmírován a čelí narůstajícímu množství cíleně vypracovaných „nepřátelských“ zákonů a vyhlášek. Nepodnikající část občanů je dokonce oficiálně vyzývána k udávání soukromníků na ministerstvem zřízený web. Kontrolní orgány, po vzoru levicových předáků, se chovají k daňovým poplatníkům jako prasata. „Naše“ levice, na rozdíl od té „západní“, začíná být ovládána potomky komunistické rudé šlechty, která svými vyjádřeními hraje cíleně na strunu 40 let budované závisti. Procento takto uvažujících spoluobčanů je 27 let po Listopadu překvapivě vysoké. Na tyto lidi neplatí argumentace z volebních programů, svůj hlas dají tomu, kdo říká, co chtějí slyšet. A když se k tomu přihodí kobliha, je rozhodnuto.

V České republice vzniká velmi nebezpečná situace, která má historické srovnání s lety 1945 – 1948. Co se tehdy dělo? Vše začalo 4. 4. 1945 schválením Košického vládního programu. Beneš s Gottwaldem se dohodli, že po osvobození se o přízeň voličů budou ucházet jen 4 politické strany, KSČ, Lidovci, Národní socialisté a ČSSD. Všem ostatním stranám byla zakázána činnost včetně Agrární a „Živnostenské“ strany. Národ se oprávněně radoval ze svobody a příliš mu nevadilo, že Prahu nesměli osvobodit Američané, ale muselo se počkat na Rusy. Většině obyvatelstva ani nevadilo, že Beneš podepsal dekrety, kterými byl 28. 10. 1945 znárodněn velký průmysl, film, velkostatky, doly, akciové banky a soukromé pojišťovny, podniky potravinářského průmyslu atd. Ve většině to nevadilo ani našim předkům-živnostníkům, protože jim bylo Benešem a Gottwaldem řečeno, že tímto krokem znárodňování končí.

24. 5. 1946 vystoupil Klement Gottwald na sjezdu Živnostenských komor a svazů v Lucerně, oslovil naše předky soudruzi živnostníci, garantoval jim, že další znárodňování nebude a že už je znárodněný velký průmysl nebude vykořisťovat a že národ živnostníky potřebuje. Mimo jiné ještě řekl, že je v platnosti Ústava 9. května, ve které se praví o ochraně drobného a středního podnikání a o nedotknutelnosti osobního majetku. V kapitole o hospodářském zřízení se praví, že soukromé vlastnictví drobných a středních podniků do 50 zaměstnanců je ústavně zaručeno. 4 000 živnostenských delegátů Gottwaldovi ve stoje aplaudovalo.