Racionálně uvažující zaměstnanci ve většině mají radost, že se jejich drobnému, malému, střednímu nebo velkému „kapitalistovi“ daří, protože tím mají větší jistotu práce, šanci na lepší plat atd. Stát a jeho orgány si lidí, kteří podnikají a zajišťují mj. zaměstnanost, váží a snaží se je podpořit nebo alespoň jim neklást zbytečné překážky.
Otázka, jestli občan volí demokratickou levici nebo pravici, se řeší v tajné volbě a výsledek ukáže, jak na tom ta či ona strana je. Ať už vyhraje pravice nebo levice, nikdy nedochází k zásadním zvratům, zásadním změnám zákonů a pokusům o změnu politického směřování země. Normální život v normální společnosti, neříkám v ideální společnosti, říkám v normální společnosti.
Vraťme se domů. Drobný, malý a střední „kapitalista“ v České republice je dnes a denně těmi, kterým platí daně, urážen, podezříván, šmírován a čelí narůstajícímu množství cíleně vypracovaných „nepřátelských“ zákonů a vyhlášek. Nepodnikající část občanů je dokonce oficiálně vyzývána k udávání soukromníků na ministerstvem zřízený web. Kontrolní orgány, po vzoru levicových předáků, se chovají k daňovým poplatníkům jako prasata. „Naše“ levice, na rozdíl od té „západní“, začíná být ovládána potomky komunistické rudé šlechty, která svými vyjádřeními hraje cíleně na strunu 40 let budované závisti. Procento takto uvažujících spoluobčanů je 27 let po Listopadu překvapivě vysoké. Na tyto lidi neplatí argumentace z volebních programů, svůj hlas dají tomu, kdo říká, co chtějí slyšet. A když se k tomu přihodí kobliha, je rozhodnuto.
V České republice vzniká velmi nebezpečná situace, která má historické srovnání s lety 1945 – 1948. Co se tehdy dělo? Vše začalo 4. 4. 1945 schválením Košického vládního programu. Beneš s Gottwaldem se dohodli, že po osvobození se o přízeň voličů budou ucházet jen 4 politické strany, KSČ, Lidovci, Národní socialisté a ČSSD. Všem ostatním stranám byla zakázána činnost včetně Agrární a „Živnostenské“ strany. Národ se oprávněně radoval ze svobody a příliš mu nevadilo, že Prahu nesměli osvobodit Američané, ale muselo se počkat na Rusy. Většině obyvatelstva ani nevadilo, že Beneš podepsal dekrety, kterými byl 28. 10. 1945 znárodněn velký průmysl, film, velkostatky, doly, akciové banky a soukromé pojišťovny, podniky potravinářského průmyslu atd. Ve většině to nevadilo ani našim předkům-živnostníkům, protože jim bylo Benešem a Gottwaldem řečeno, že tímto krokem znárodňování končí.
24. 5. 1946 vystoupil Klement Gottwald na sjezdu Živnostenských komor a svazů v Lucerně, oslovil naše předky soudruzi živnostníci, garantoval jim, že další znárodňování nebude a že už je znárodněný velký průmysl nebude vykořisťovat a že národ živnostníky potřebuje. Mimo jiné ještě řekl, že je v platnosti Ústava 9. května, ve které se praví o ochraně drobného a středního podnikání a o nedotknutelnosti osobního majetku. V kapitole o hospodářském zřízení se praví, že soukromé vlastnictví drobných a středních podniků do 50 zaměstnanců je ústavně zaručeno. 4 000 živnostenských delegátů Gottwaldovi ve stoje aplaudovalo.
Za týden, v posledních „svobodných“ volbách (jenom 4 strany) KSČ získala cca 40 %, ČSSD cca 15 %, daly to dohromady a 14 dní po projevu v Lucerně byl Gottwald předsedou vlády. Za necelé 2 roky vtrhly do ulic lidové milice, začalo totální znárodňování, popravy a pracovní tábory. Třídní boj končil, dohrával se v soudních procesech, u kterých dovezení dělníci z továren nadšeně aplaudovali i rozsudkům smrti. Většina národa se novým pánům přizpůsobila, ale s třídním bojem se setkávala v kádrových dotaznících při otázce, čím byli vaši rodiče nebo prarodiče do roku 1948?
Omlouvám se za dlouhý historicko-politický exkurs. Mnozí pravděpodobně řeknou, co to má společného s dneškem. K likvidaci jedné třídy, tedy drobných, malých a středních soukromníků nemusí být vždy použity lidové milice, ale stačí záměrně tvrdé zákony a nekompromisní chování úřadů živených současnou levicí. Výsledek je stejný.
Firmy končí, protože v těchto podmínkách a společenské atmosféře nemají sílu už pokračovat. Bohužel mnohým zůstanou dluhy z podnikání, které jim nikdo neumaže. V mnoha případech čelí existenciálním problémům, je to likvidace pomocí jiných metod. Je třeba pokračovat?
Dnešní situace je výsledkem dohody Babiš, Sobotka a Bělobrádek z konce roku 2013. Vždy je to dohoda někoho s někým.
Naší velkou výhodou je to, že v osudech našich soukromnických předků a předchůdců máme historickou zkušenost. Tu oni neměli. Proto se neustále vracím do historie.
Po celých 27 let soukromě podnikající občané ve volbách volili velmi různorodě. Dovoluji si upozornit, že dnešní situace je úplně jiná, než tomu bylo před všemi polistopadovými volbami. Současná vládní moc ohrožuje existenci statisíců podnikajících a jejich rodin. Včetně rodinných příslušníků jsou to téměř 3 miliony lidí, kteří byť jsou politicky různě smýšlející, v této dnešní situaci je bytostně spojuje obava o svůj další osud. Ten ale máme ve svých rukách. Jsme obrovská politická síla, která může nebezpečný vývoj zastavit a zvrátit, pokud si to včas uvědomí, situaci dobře vyhodnotí a přijde v říjnu 2017 k parlamentním volbám.
Výše uvedeným neříkám, že Strana soukromníků České republiky je jediným řešením situace. Ale říkám, že v našem programu, na kterém usilovně pracujeme, bude obsaženo, jak řešit záležitosti, které podnikající ničí, co je nutné zrušit, co je nutné změnit a co je nutné nově do zákonů vložit. Budete také vyzváni k dodání argumentů do našeho programu.
Příští týden se dozvíte, jak Strana soukromníků České republiky půjde do klíčových parlamentních voleb. Věříme, že naše rozhodnutí bude zodpovědné a nebude hrozit, že pravicové hlasy půjdou tzv. pod stůl. Ve společném programu budou všechny naše zásadní požadavky.
Rudolf Baránek, zakládající člen Strany soukromníků ČR
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
