V uplynulých patnácti letech, kdy Turecku vládne jeho Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), dokázal Erdogan vyhrát ve všech 11 hlasováních, které se konaly – konkrétně v pěti parlamentních volbách, dvou referendech, trojích místních volbách i ve volbě prezidentské. Nedělní referendum bylo v pořadí dvanáctým testem Erdoganovy pozice a prezident znovu zvítězil.

Turci rozhodovali o reformě politického systému. Návrh mimo jiné předpokládal zrušení funkce premiéra, jehož pravomoci by převzal sám prezident, který by jmenoval vládu, stejně jako soudce nebo prokurátory. Současně měla s konečnou platností skončit i „éra vojáků“, kteří zemi kdysi – bez západních námitek vůči absenci demokracie -- vládli pevnou rukou, ale nově už by nesměli zastávat jakékoli státní nebo politické funkce. A turečtí voliči Erdoganovi jeho přání splnili, byť jen těsně nadpoloviční většinou. Jeho snahy o všemocnost narazily na nesouhlas především na kurdském jihovýchodě země a prohrál také v pěti největších městech, byť v Istanbulu a Ankaře jen těsně. Svůj mimořádný význam má přitom skutečnost, že „zahraniční“ Turci Erdogana podpořili výrazněji, než ti „domácí“: V Německu jich pro reformu hlasovalo 63 procent, v Nizozemsku 70 procent.

Erdoganovo vítězství lze podle všeho vysvětlit několika způsoby. Svou roli musel sehrát fakt, že opozice nebyla s to voličům věrohodně zajistit členství Turecka v EU, což by nejspíš bylo heslo, na které by mnozí „slyšeli“, zatímco Erdogan sám o vstupu dlouho vyjednával, než se kličkující a neochotné Evropě rozhodl – při absenci lepších možností -- „hrdě“ ukázat záda. Opozice rovněž nemá po ruce žádný recept na záchranu topící se turecké ekonomiky, zatímco Erdogan svou normalizací vztahů s Izraelem a především Ruskem nejenže snižuje závislost na EU, ale současně nabízí také alespoň naději na nějaké zlepšení. Erdoganovi podle všeho nahrála i prokurdská politika USA a EU v době, kdy se několik kurdských skupin pravidelně hlásí k teroristickým útokům po celé zemi, přičemž ten zatím poslední se odehrál krátce před hlasováním – v takové situaci mnozí Turci souhlasí nejen s odklonem od Západu, ale i s příklonem k politice (Erdoganovy) tvrdé ruky. Prezidentově „velikosti“ zřejmě dopomohl i jeho postup v syrské válce, v němž si přinejmenším rétoricky udržel aureolu „hybatele“ sunnitského světa, přičemž je ovšem třeba připomenout, že protisyrskou kartu rozehrávala i hlavní opoziční, nominálně levicová Republikánská strana (CHP). A nad tím vším ční nejspíš hlavní důvod Erdoganova vítězství, tedy skutečnost, že nacionalisticky orientovaní Turci ve své většině dávají prostě přednost „silnému“ Turecku před Tureckem „demokratickým“. A přitom zřejmě ani tolik nevadí, že současné Turecko ekonomicky ani intelektuálně nemá na to stát se novou „Osmanskou říší“, o níž Erdogan údajně tolik sní. Suma sumárum: ve výsledku se Turecko, člen NATO a stále ještě formální aspirant na členství v EU, demokratickou cestou stává jen dalším z blízkovýchodních autokratických režimů.