Na počátku nynější kapitoly ukrajinské křeče stála demise (litevského) ministra ekonomického rozvoje Ajvarase Abromavičjuse. Neargumentoval přitom nijak novátorsky – mluvil o korupci a lobbyismu ve vládě, čímž vlastně jen zopakoval postup Oleksandra Zynčenka, státního tajemníka z časů „oranžového prezidenta“ Viktora Juščenka, který se v roce 2005 rozhodl „odhalit“ tým prezidentových kořistnických „přátel“, mezi nimiž se mimochodem už tehdy objevilo jméno současného prezidenta Petra Porošenka.

Ukrajinští politologové dali Litevci částečně za pravdu, připomněli ale skutečnost, že beztak nepředložil žádný ucelený koncept záchrany ekonomiky, takže až tak zásadní katastrofa se s jeho odchodem nenastala. Velvyslanci USA a zemí EU to ale viděli jinak, a Abromavičjuse v jeho vzpouře proti kabinetu miliardářského premiéra Arsenije Jaceňuka jednoznačně podpořili; prý je nezbytné, aby ukrajinští lídři „zapomněli na své žabomyší spory a snahu hromadit soukromé bohatství, které brzdilo rozvoj země v uplynulých dekádách, a aktivizovali provedení nutných reforem“.

Reakce hned devíti západních států na demisi jednoho ministra na Ukrajině tak ze všeho nejvíc ukázala na to, kdo že to rozhoduje o vládě v Kyjevě. A vedle toho i na skutečnost, že Arsenij „Yats“ Jaceňuk už není nedotknutelný, naopak, ukázal se být po Juščenkovi a Julii Tymošenkové z roku 2004 jen další chybnou volbou Západu na Ukrajině. Do čela kyjevské vlády ho po majdanovském puči dosadily USA, jak vyplývá z dva roky staré slavné nahrávky náměstkyně amerického ministra zahraničí Victorie Nulandové, která případné námitky Evropanů odmávla okřídleným „Fuck the EU“.

Míra surrealismu na Ukrajině je opravdu těžko uchopitelná, přinejmenším pro stát, o němž mnozí tvrdí, že skutečně existuje a je třeba ho brát vážně. Namátkou. Syn šéfky centrální banky zkrachovalého státu na sociálních sítích vystavuje fotky, jak se svými přáteli koupe v bazénu naplněném červeným vínem. Ministr vnitra Arsen Avakov se chlubí tím, že má v rukou materiály o takové korupci, že by to položilo celý Kyjev, ale prý „nechce podnikat nic, co by Mezinárodní měnový fond donutilo přestat dávat Ukrajině peníze“. Avakovův syn se přitom nechal natočit, jak domlouvá monopolní dodávky batohů pro oddíly ministerstva vnitra. Ukrajinská prokuratura ani po více než dvou letech nebyla s to Bruselu předložit důkazy o „zločinech“ svrženého prezidenta Janukovyče (nejspíš kvůli provázanosti tehdejších korupčních schémat s těmi nynějšími), a tak hrozí, že bude EU donucena zrušit sankce, které proti němu a jeho lidem z ideologických a protiruských důvodů uvalila. Vzdor proti Rusku a Donbasu nutí Kyjev lhát, že uhlí z Donbasu je uhlí dovážené až z ideologicky čisté Jihoafrické republiky. A zatímco na Ukrajině sílí dekomunizace a boj proti všemu ruskému, přibývá pokusů vyvážet zboží do komunistické Číny. Byl pak už jen neuvěřitelný pech, že první nákladní vlak vypravený z Ukrajiny do Číny mimo území Ruska zmizel kdesi v Kazachstánu, a pak se tamtéž i našel, odstavený i se zbožím přímo na čínských hranicích, neb nebyly zaplaceny poplatky. I když vše nakonec dobře dopadlo, je jasné, že obchod s Čínou pro Ukrajinu nebude z nejjednodušších.

MMF v každém případě využil příležitosti a rozhodl se, že do ukrajinské černé díry už žádné miliardy sypat nebude.