V kostce: Washington měl v úmyslu protlačit Saúdy do Iráku coby protiváhu Íránu, přičemž předpokládal, že saúdskou nabídku financovat „rekonstrukci“ Iráku po tamní válce s Daešem shledají v Bagdádu neodolatelnou. A předpokládal rovněž, že po porážce Daeše bude irácký premiér Hajdar Abádí chtít snížit závislost své země na Teheránu, bez jehož vojenské pomoci by samotná porážka Daeše v Iráku nebyla možná.
S těmito vizemi v kufříku zavítal Tillerson do Rijádu na první jednání čehosi, co bylo nazváno Saúdsko-iráckou koordinační radou. Ve svém projevu zářil optimismem a tvrdil, že saúdská štědrost „posílí Irák coby nezávislý a celistvý stát“ a „svým způsobem po postaví neproduktivním vlivům Íránu v Iráku“. A pak přešel k jádru pudla: „Íránské milice, které jsou v Iráku, nyní, kdy boj proti islámskému státu končí, musejí jít domů. Všichni zahraniční bojovníci v Iráku musejí odejít domů a umožnit iráckému lidu, aby opětovně ovládl oblasti osvobozené zpod kontroly Daeše, umožnit iráckému lidu obnovit své životy s pomocí sousedů. A myslím, že dohoda, která se otevírá mezi Královstvím Saúdské Arábie a Irákem je klíčovou součástí pomoci, aby toho irácký lid dosáhl.“
Zmínkou o nutném odchodu „všech zahraničních bojovníků“, Tillerson vyvolal na Blízkém východě „živý zájem“, neboť i USA mají v Iráku své vojáky, kteří domů v dohledné době zcela jistě nepojedou. A slova o šíitských milicích financovaných, vycvičených a řízených íránskými Revolučními gardami, pak už jen vyvolala významně zdvižená obočí. Drtivou většinu jejich příslušníků totiž tvoří Iráčané, kteří jsou v Iráku doma a vyhánět je tedy kamsi do ciziny jen dalším projevem pozoruhodného amerického vnímání reality světa…
Šíitské oddíly zvané Lidové mobilizační jednotky (PMU) čítají několik desítek tisíc mužů a Bagdád nemá v úmyslu je nikam vyhánět, naopak, v plánu je jejich přiřazení k pravidelné irácké armádě. Americká snaha tomuto vývoji zabránit musí logicky vycházet z představy, že irácká armáda plná šíitů ve většinově šíitském Iráku bude bez PMU jaksi méně šíitská a proíránská. A obecně vzato, stejně tragicky kulhá i základní premisa, podle níž by se Američanům mohlo podařit většinově šíitský Irák vymanit z vlivu „bratrského“ šíitského Íránu a přisunout jej k Saúdům, jejichž radikální wahhábismus stojí a padá mimo jiné i s nenávistí vůči šíitům…
Úřad iráckého premiéra reagoval okamžitě: „Nikdo nemá právo vměšovat se do iráckých záležitostí,“ konstatoval s tím, že šíitští bojovníci jsou „vlastenci“. A když americký hlavní diplomat následující den z Rijádu přiletěl do Bagdádu, dozvěděl se bez obalu, že PMU jsou „součástí iráckých institucí“ a „nadějí pro Irák a celý region“. Irácký premiér Abádí posléze v rozhovoru pro americká média dodal: „Rádi bychom spolupracovali se Spojenými státy, ale, prosím, netahejte nám sem své problémy. Můžete si je vyřešit kdekoli jinde.“ A hned na to nadhodil téma stažení amerických jednotek z Iráku. Americké letectvo už prý potřeba nebude a irácký zájem se proto do budoucna omezí na výměnu zpravodajských informací a výcvik iráckých sil. A s ohledem na to, jak se vyvíjejí vztahy mezi USA a Íránem, mohla by prý být americká vojenská přítomnost v Iráku už za krátko velkým problémem… V podobném duchu se vyjádřil i irácký ministr zahraničí Ibrahim Džaafarí, podle něhož bojovníci PMU „prolévají svou krev při záchraně vlasti“, zatímco USA si „hrají své hry“.
Ke zmíněným „hrám“ lze jistě přiřadit americkou politiku vůči iráckému Kurdistánu – zprvu Washington jeho nezávislost odmítl podpořit, vzápětí však zjistil, že ropný Kirkúk z kurdských rukou přebírají právě šíitské oddíly a co víc, oslabená pozice kurdského lídra Masúda Barzáního, který vsadil vabank na nezávislost oblasti a (zatím jen politicky) prohrál vše, co mohl, brání i v případných plynulých dodávkách zbraní na východ Sýrie. Ve snaze zachránit alespoň co se ještě zachránit dá, Barzání minulý týden navrhl Bagdádu „zmrazení nezávislosti“, příměří a rozhovory. A na jeho stranu se „zničehonic“ postavila nejen Trumpova administrativa, ale lídři amerického Kongresu, podle nichž irácká vláda kurdské návrhy musí akceptovat.
Na iráckého premiéra Abádího to podle všeho – znovu -- velký dojem neudělalo, protože obratem odletěl ke konzultacím s tureckým prezidentem Recepem Erdoganem do Ankary a vzápětí i do íránského Teheránu. Irák i Turecko, jehož vztahy s USA se dál jen propadají, nabídku Kurdů k rozhovorům svorně odmítly s tím, že „zmrazení nezávislosti“ nestačí. Bagdád a Ankara se spokojí jen s anulováním výsledků referenda jako takového. Jinými slovy, všechny tři nejdůležitější metropole aktuálního „kurdského problému“ – Bagdád, Teherán a Ankara – pohlížejí na americké kroky s hlubokou nedůvěrou, přičemž své názory nijak nezastírají: „Nedovolíme, aby na severu Iráku vznikl druhý Izrael,“ shrnuje svou pozici Bagdád s odkazem na skutečnost, že Izrael je jediným státem, který kurdskou „ropnou“ nezávislost v Iráku podporuje, a to dlouhodobě.
Přesto minulý týden – ať už událostmi po osvobození syrské Rakká nebo Tillersonovým projevem v Rijádu – naznačuje, že USA nemají v plánu (dobrovolně) vojensky vyklidit Irák a Sýrii, ačkoli jejich záminka „boje proti Daeši“ pomalu mizí. Navíc zřejmě chtějí upevnit své vztahy se Saúdy tím, že by Irák rády proměnily v bojiště proti Íránu: čím více překážek bude muset Teherán zdolávat v Iráku, tím méně energie mu zbude na Sýrii, nemluvě o ohrožení dopravních tras přes Irák právě do Sýrie nebo o prodeji íránské ropy a zemního plynu prostřednictvím iráckého území. Možná někteří američtí stratégové dokonce zvažují jakousi obdobu „nekonečné“ války v Afghánistánu…
Na druhu stranu ale platí, že americké plány se „ne vždy setkávají s realitou“, tím spíš, že Washington až příliš často kličkuje a není s to „udržet myšlenku“. Nejednotnost názorů mu brání rozseknout vleklou krizi mezi Saúdy a Katarem, který se kromě Tureckaotevírá i Rusku, současně ale dál bezdůvodně tlačí na Írán novými sankcemi a snaží se jeho regionální vliv podkopávat novou várkou sankcí i proti libanonskému Hizballáhu, po jehož boku ještě nedávno bojovaly americké speciální oddíly. V nejistotě se navíc ocitá i Evropa, neboť Rex Tillerson 20. října ujistil, že evropské obchody s Íránem nejsou nijak ohroženy, ale o dva dny později už varoval, že obchodováním s Íránem podstupuje Evropa „velká rizika“…
Věřit USA? Nevěřit? Brát vážně? Mávnout rukou? (Nehodící se škrtněte.)
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
