Odpovědi na neustávající oslavy jsou především tyto:
1/ Lidé si pád komunistického režimu už dávno přáli. Ti angažovaní a odvážnější už předtím demonstrovali a vyžadovali lidská práva. Lidé určitě nežili špatně a také asi by si nezoufali, kdyby se poměry nezměnili. Nicméně vznikly určité možnosti, že nebudou trestáni, když si zademonstrují. Okupací sovětskými vojsky v r. 1968 ztratili komunisté přízeň většiny obyvatel. To nebylo jen samotnou okupací, se kterou ani většina komunistů nesouhlasila, ale tím, že se komunistická strana už stala jen kolektivem zaprodanců, protože ze strany vyloučila ty poctivé, kteří chtěli odvážněji řešit problémy země v šedesátých letech. Normalizace proto podle toho vypadala jako ospalý pasivní návrat starého systému, o kterém bylo předem jasné, že nic nepřinese.
2/ Vznikl jakýsi kulturní prvek zvaný oslava Sametové revoluce, která sama od sebe určitě nebyla revolucí. Vzniklo cosi, co si lidé přivlastnili jako převrat, který udělali oni, aby mohli být na něco hrdí. Ano, my jsme tenkrát šli proti obuškům a vznikl střet s mocí, my jsme nechtěli komunistický režim.
3/ Vždy, když se dozvídáme zákulisí převratu, které z něj dělá defacto palácový puč, můžeme doložit, že spontánní vystoupení lidu vlastně tento převrat potvrdilo, vtisklo mu legitimitu, prostě lidé chtěli to, co se stalo. Ti, kteří to nechtěli, zalezli a starý režim nebránili zvláště proto, že viděli spontánní vystoupení statisíců lidí na náměstí. Proto nelze říci, že není co oslavovat. Minimálně se zabránilo nějakým násilným střetům s fundamentálními komunisty. Ale zase nějaká velká zásluha to není a nebýt Gorbačova a Reagana, změny by se nekonaly.
Historický význam 17. listopadu
Je ovšem otázka, zda si převrat zaslouží takovou velkou pozornost po 36-ti letech. Myslím, že v historickém pohledu ne, mnohem větší pozornost zaslouží třeba vznik čs. republiky 27. října nebo 17. listopad jako den odporu studentů proti nacismu, ale hlavně 8. květen – Den osvobození, protože tam byla zásluhovost a obětavost pro český národ podstatně vyšší, a dokonce můžeme říci, že šlo o ideály daleko důležitější. Komunistický režim byl pro fyzickou existenci českého národa benigní, totalitní režim byl administrativního charakteru a neměl vliv na vitalitu populace samotné (dokonce se rodilo podstatně více dětí než dnes, do ciziny odcházelo daleko méně lidí než dnes, určitě nechtěl nikdo český národ likvidovat), zatímco Německem ovládané staré Rakousko-Uhersko a pozdější Velkoněmecká říše byly bytostným ohrožením existence národa, a právě boj proti takovému ohrožení by bylo zapotřebí si stále uvědomovat, nikoliv přednostně administrativní puč dohodnutý velmocemi v r. 1989.
Lidé ovšem změnu režimu přivítali, mohli volně cestovat, nebyli pronásledování za svoje opoziční názory, mohli zakládat spolky a politické strany a volně podnikat. Všechno to bylo najednou velmi uspokojivě přijímáno a další vývoj vypadal nadějně. To stále utvrzovalo, že vystoupení v listopadu 1989 bylo správné a nově nastoupená cesta perspektivní. Lidé si zvykli připomínat, že je to zásluhou „jejich sametové revoluce“. Pozdější problémy sice přivedly mnohé lidi k pochybám, ale vždy zvítězil narativ, že my jsme přece v listopadu zvonili klíči pro něco jiného, že jsme byli zrazeni apod. Samozřejmě, že je to jen pohádka, my jsme o ničem nerozhodovali ani v listopadu 1989, ani později. Sametová revoluce byla okrasou převratu, kulturní vložkou, která lidi oslnila a lidé se jí těžko vzdávali.
Využití ideálů 17. listopadu jako nástroje politiky
„Kulturní vložka“ je přitažlivá, ideály lze připomínat, dokonce i domýšlet cokoliv pozitivního, co se nekonalo, ale sliboval to Havel. Když vezmeme Modlitbu pro Martu, jsou tam ideály, které se dnes neplní, třeba: „vláda věcí tvých se do rukou tvých opět navrátí“ (Marta promlouvá k českému lidu), dnes se vláda českého lidu postupně přenáší na evropskou nevolenou vládu a na mezinárodní korporace, ale považuje se to za pozitivní výsledek sametové revoluce. Chtěli to tenkrát lidé zvonící klíči na náměstích? Určitě ne.
Jistě je mnoho ideálů 17. listopadu, které bychom si měli připomínat, třeba svobodu slova, svobodu pohybu, možnost podnikání, navíc bychom měli využít 17. listopadu jako argumentu, když jsou naše svobody a práva v současné době omezovány (cenzura).
Deformace významu 17. listopadu bychom měli odmítnout. Měli bychom odmítnout narativ, že jsme chtěli kapitalismus (lidé spíše považovali převrat za návrat demokratického socialismu v r. 1968). Všimněme si, že v lidových vystoupeních 17. listopadu nebyla ani zmínka o nějaké nenávisti k Rusku nebo Rusům, dnešní oficiální narativ je, že jsme odmítli směřování k východu. To vůbec nezaznělo, odmítli jsme komunistický režim, který Rusové odmítli také (dokonce přejmenovali názvy měst – Leningrad na St. Peterburk). Všichni věděli, že nebýt Gorbačova, převrat by se nekonal. Havel dokonce chtěl, aby Západ pomohl přednostně Rusku. Počítalo se s tím, že bude mírová spolupráce. Zneužití faktu 17. listopadu proti dnešnímu Rusku je obzvláště lživý narativ. Představy, že díky tomuto převratu jsme Rusy jaksi „vyprovodili“, jsou nesmyslné, sovětská armáda chtěla odejít, jenom se jí nechtělo se vracet do chaotických poměrů v SSSR. Počítalo se s tím, že Rusko bude součástí stejné oikumény. Další vývoj vytvořil dnešní poměry, které ovšem s 17. listopadem souvislost nemají.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
