Zbyněk Fiala: Ani Evropa nemá karty

S tím Dnem díkůvzdání to americký prezident Donald Trump přehnal, tak rychle se mír na Ukrajině vyjednat nedal, i když by to slušelo svátku srovnatelnému s druhými vánocemi (vzpomínka na první šťastnou zimu prvních usedlíků v Nové Anglii). Ale pokrok tu prý je.

Americký vyjednavač Steve Witkoff má zamířit příští týden do Moskvy. Předběžnou dohodu o cestě potvrdil Putinův vojenský poradce a bývalý velvyslanec ve Washingtonu Jurij Ušakov. V tisku sice burácí provalená Witkoffova telefonní konzultace Ušakovovi, jak na Trumpa, aby kývl na ruské návrhy, ale sám Trump to vidí jinak a Witkoff má stále jeho důvěru.

Jako předskokan Witkoffových jednání v Kremlu nastoupil nový Trumpův zmocněnec pro Ukrajinu generál Dan Driscoll a vyjednává s ruskou delegací v hlavním městě Emírátů Abú Dabí.

Měl tam poblíž i šéfa ukrajinské rozvědky Kyrylo Budanova. Ten možná předpokládal, že bude stejný den ve Washingtonu spolu s prezidentem Zelenským a představiteli „koalice ochotných“. Uvedená skvadra byla připravena vysvětlit Velkému otci, že takhle ne. Jenže Trump odmítl Zelenského přijmout, dokud není všechno hotovo. Ať přijede, až dojde na podpisy dohod.

Evropský pohled je v Bílém domě i Kremlu ignorován. Nejokázaleji to předvedl americký ministr zahraničních věcí Marco Rubio, když v Ženevě, kde jednal o 28 bodovém plánu s Ukrajinci, odmítl setkání s vysokou představitelkou Kajou Kallasovou. Rubio nepřijal Kalassovou ani během její únorové návštěvy Washingtonu, takže nejde o náhodu.

Evropský návrh plánu na mírové urovnání, který znovu vytahuje „napřed příměří, a pak se uvidí“, je pro Moskvu i Washington nepřijatelný. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenský byl Trumpem poučen, že by měl k americko-ruskému návrhu přistupovat vstřícně, nebo… Nebo ať si bojuje dál, ale bez amerických zbraní a ještě cennější zpravodajské podpory. Bez peněz je to už teď, těch prý bylo dost.

Nebylo to nic nového. „Nemáte žádné karty,“ řekl Trump svému ukrajinskému hostu při slavné únorové hádce v Oválné pracovně, odkud ho pak vykázal bez večeře. A pak mu předvedl týden bez americké podpory. Nyní se situace opakuje. Trump je obchodník, a tak vidí rozdíl mezi bohatým Ruskem a vybydlenou Ukrajinou.

Pod povrchem se však odehrávají ještě jiné boje. Jde o jackpot ruských devizových rezerv za nějakých 300 miliard dolarů deponovaných na Západě, mimo kontrolu Kremlu. Šilhá po nich evropský a americký tábor. Trump povzbuzoval k zabavení těchto aktiv Evropany, aby je mohli použít na nákup amerických zbraní. V Bruselu je však připraven návrh, že tyto peníze poslouží jako garance pro evropskou půjčku Ukrajině, za kterou však mohou být nakupovány jen evropské zbraně.

Myšlenka by se líp prodávala, kdyby válka ještě nějaký čas vydržela. Ukrajina by pokračovala v bojích s Ruskem za půjčené peníze od Evropanů, kteří je jistí zmrazenými ruskými fondy, a nechávala by přitom vydělat evropským zbrojovkám, aby plnily státní kasu a zvyšovaly HDP. To Trump by toky peněz naopak otočil, aby vydělávaly americké zbrojovky, a šlo by to i v míru, pokud je vydáván za přípravu na válku.

Nahlédnutí do konzervativního tisku ukazuje, že chcimíři v těchto kruzích nejsou populární.

Hlavní peckou finančního listu Wall Street Journal je obsáhlý článek Německý tajný plán pro válku s Ruskem rozebírající uniklé dokumenty. Avšak podle podtitulku, pouhé zbraně a počty vojáků nemohou rozhodnout širší konflikt mezi Moskvou a Západem.

Přeju příjemné počteníčko, takových bude časem jistě víc, ale byznys, kterému WSJ slouží, hledá reálné informace. A to je úkol pro ekonomického komentátora Holmana Jenkinse, který věci posuzuje z hlediska domácí scény a vidí v Trumpovi stále zjevnější „chromou kachnu“, jak se říká politikům v nezvratně končícím funkčním období.

Pokud jde o mírové plány na ukončení války na Ukrajině, Jenkins pochybuje, zda je Trump schopen „dodat Putina“ čili ukončit jeho vliv na Ukrajinu. Ruský prezident by se asi bránil, nepochybně účinně. Trump prý spíš prý spoléhá na to, že na Putina dolehnou domácí důsledky vleklé války.

Pokud si však myslíme, že na nás (koaličně ochotné) Evropany nedolehnou, Jenkins dokládá, jak jsme vedle:

Jak píše, pokud Trump nedokáže „dodat Rusko“ (zbavit je rozhodovací suverenity), je úplně jedno, zda „dodá Ukrajinu“. Nezapomínejme na nejsilnější ukrajinskou kartu (a pak že žádné nemá), která může spočívat v tom, že Kyjev kývne na příměří a přenechá pak na spojencích, ať už se dál perou jen oni.

„USA a NATO by mohly litovat, že umožnily konec bojů a uvolnily tak ruce ruské vojenské mašinéri k vyvolávání problémů jinde. Potřebují , aby se Ukrajina stala stabilním, dobře vyzbrojeným pilířem evropské bezpečnosti. To předpokládá pokračující závazky reálných západních finančních prostředků (jak je specifikuje i Trumpův plán).“

Takže, přátelé, zbrojit a platit, ať už to dopadne jakkoliv.

Také německý Die Welt (který o tom tajném plánu z WSJ zatím nic neví) má jasno, jak je mír nebezpečný.

Kyjev do EU? Putin chce časovanou bombu, varuje velký německý deník své konzervativní čtenářstvo. V 28 bodovém mírovém plánu amerického prezidenta Donalda Trumpa, který Rusko podepsalo, je tento krok Kyjevu povolen. Jenže to je další ruská tajná zbraň hromadného ničení:

„Putin si je vědom toho, že vstup Ukrajiny do EU je časovanou politickou bombou, která by mohla vyvolat rozruch jak ve válkou zničené zemi, tak v EU. Budoucnost Ukrajiny může spočívat v EU, ale cesta k ní bude pro Ukrajince obtížnější než při rozšíření v letech 2004 až 2007. Němečtí a francouzští pravicoví populisté jsou proti přistoupení, stejně jako zemědělské svazy v Polsku, Rumunsku a Francii. Maďarsko to blokuje.

Rychlý vstup do EU je proto v současné době nereálný. Většině proevropských Ukrajinců by přinesl zklamání a proměnil je v euroskeptiky. Podobné jevy lze pozorovat na západním Balkánu a v Turecku. Po uhaslých sympatiích přijde omrzelost. Pocity zahořklosti a zklamání pak budou mistrovsky zneužity ruskou propagandou.“

Válka je lepší. V jiném příspěvku v Die Welt je autor šokován poznámkou německého spisovatele Leone De Wintera, který ve stejném listu napsal, že „nechce, aby jeho syn zemřel za Donbas“.

“Dnes je to jen řečnická otázka, zda chceme zemřít pro Ukrajinu. Ne, to nechceme. Ty ne, já ne a 99,9% lidí, které známe, taky ne. Ale pak musíme Ukrajině umožnit vyhrát válku, která je na ni uvalena, místo abychom jí pomáhali jen natolik, aby mohla zpomalit postup Ruska. Nic víc od nás Ukrajinci nečekají.“

Když ta tvrzení mediálního majnstrýmu shrnu, zatímco na Rusy doléhá tíha války, takže Putina smetou sami, na Ukrajině je to celkem v pořádku, jen ji musíme ochránit před mírovým soužitím se Západem. To by mohla přijít o sny. Zděsila by se, jak ji odrbáváme. A obyvatelstvo Západu by se zhrozilo, že je pomocí nebohé Ukrajiny odrbáváme taky. Přitom na konci se musí vytáhnout z kapsy reálné peníze, a ty budou z té naší.

Tak ať radši Ukrajinci bojují, dokud tam nějací zbyli. V Bruselu se mezitím dohodne, jak to udělat, aby se bojovalo za ruské peníze, kterými se zaplatí účty evropských zbrojovek.

Je někdo proti? Nějací chcimíři? Chtějí nový Mnichov? Neměli bychom si raději nechat poradit od Němců, Britů a Francouzů, jak to s tím Mnichovem udělat? Mají s tím zkušenost. Jen momentálně nemají žádné karty.

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele