Já jsem si jako dítě vždy takhle nějak představoval, jaké to bylo, když v tom břiše velryby musel prorok Jonáš strávit v šeru a tajemné veliké prostoře své tři dny, než jej Bůh vysvobodil.

Katedrála svatého Víta na hradě Pražském, správněji katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, toho dne 23. října 2012 čekala na nás, abychom se zúčastnili mimořádné a významné zádušní mše. Kardinál Dominik Duka měl za přítomnosti evangelických a pravoslavných kněží odsloužit zádušní mši za 294 mrtvých ve dnech sedmdesátého výročí jejich umučení. Nejednalo se však jen o nějaké náhodné oběti nacistického běsnění, ale o statečné odpůrce nacismu. Lidi, kteří pomáhali skupinám Silver A, Silver B a Anthropoid splnit jejich úkol. A pomoci zachránit ohrožený národ. Možná proto byla tak slavnostní mše sloužena až sedmdesát let po jejich smrti, protože od počátku a bohužel až doposud bylo a je až příliš mnoho těch, kterým se stateční Češi a Čechoslováci nehodili a nehodí do jejich politického „krámu“.

Zavražděnými byli muži a ženy a jejich rodinní příslušníci, lidé, kteří aktivně pomáhali při vojenské akci našeho zahraničního vojska. Při likvidaci jednoho z nejvyšších nacistů. A nepřítele nejen Čechů, ale i všech jiných nacionálnímu socialismu nevyhovujících „Neněmců“. Heydricha.

Nacisté tehdy zakázali uveřejnit jakékoliv zprávy o této bestiální popravě, přestože jinak byly protektorátní noviny plné červených oznámení o popravách Čechů „za schvalování atentátu“. Stovky aktivních odbojářů se do nacistické propagandy nehodili.

A nejen do ní. Komunisté a dodnes u nás mnozí o nich mluví jako o těch, kteří pomáhali „atentátníkům“. A nikoli že spolupracovali na významné vojenské akci československé armády. Se slovníkem nacistů a se stejnou urputností se dodnes někteří snaží zneviditelnit vzpomínky na ty Čechy a Slováky, kteří aktivně, dobrovolně a vědomě bojovali proti okupantům a pomáhali odstranit jednoho z největších zločinců historie. Nehodí se jim přiznávat, že Češi nebyli jen pasivní obětí nacismu, ale patřili mezi aktivní odpůrce.