Úřady uhýbají, pravdu se nedozvíte. Děti jsou nemocné. Obyvatelé v duchu tradice sdílí osud s ostatními bez emocí. O to děsivější je hluboce pravdivé svědectví ze současného Japonska, které nabídl dokument Iana Thomase Ashe s názvem odvozeným od fází rakoviny (A2 – B – C). Promítal se na festivalu dokumentárních filmů na České zemědělské univerzitě v Praze – Suchdole. Byla to příležitost k zamyšlení, co by se stalo u nás, kdyby to bouchlo.
„Je tam radioaktivita,“ vysvětlují děti z mateřské školky, lezou po konstrukci a ukazují členitý povrch skluzavky. „Drží se tam v dírkách, nemůžeme se klouzat.“ Nacházíme se asi 60 kilometrů od Fukušimy, dva roky po velikonočním zemětřesení, tsunami a výbuchu jaderné elektrárny. Všude kolem je jaderný spad. Nedá se odstranit, leda shrnout, seškrábat, smést a odvézt. Pozorujeme bagry, jak seřezávají povrchovou vrstvu kontaminované půdy a skladují ji v pytlích za obcí, na hromadách provizorních úložišť vedle zoufalých majitelů dalšího obytného domu.

Hromada je obrovská, přesto je to kapka v moři. Museli by odvézt celé hory, ale kam? Uklízejí se jen ostrůvky, kde lidé bydlí. Čtverec kolem domu je chvíli čistší - než zaprší a zafouká. Po čase se radioaktivita vrací k původním hodnotám.

Hřiště, kde si děti hrají, září jen málo, „je v normě“. Skluzavka byla omyta, ale sedat raději ne. Pozemky za plotem už školce nepatří, jsou netknuté. Zoufalá maminka je obchází s měřákem a ukazuje drasticky vyšší hodnoty, zejména u šachty kanálu, kde se koncentrují splachy. Ve školce dosáhla aspoň toho, že za větru její děti zůstanou v budově, nepůjdou ven s ostatními. Přesto jim lékař našel drobné cysty na štítné žláze, jako u těch ostatních. Jsou to zatím malé cysty kategorie A2. Kdy přerostou do kategorie B a C? „Dřív umřeme,“ říká klidně skupina dvanáctiletých školáků. Už si na to zvykli.

Tohle všechno sledujeme bez dechu v celovečerním dokumentárním filmu „A2 – B – C“, který natočil kousek od Fukušimy americký režisér Ian Thomas Ash. Je to strhující dílo občanské kinematografie. Film vznikl prakticky zadarmo, titulky obsahují hlavně poděkování. Shlédl jsem jej na Fakultě tropického zemědělství České zemědělské univerzity v Praze – Suchdole, kde byl uveden v rámci 4. Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů s tematikou přírodních a zemědělských věd a udržitelného rozvoje Life Sciences Film Festival. V Praze zůstane, škola dostala práva na využití ke vzdělávacím účelům.

Na film navázala debata s japonským obchodníkem Kazuhiko Kobajaši. Ujal se zvláštního poslání. V Tokiu je teď 14 tisíc mladých matek s dětmi, které utekly z Fukušimy a žijí ve velice těžké situaci, nemohou najít práci. Proto obchodník jezdí po Evropě, pořádá přednášky, vybírá dobrovolné vstupné a posílá peníze do Japonska. Sálkem oběhl klobouk, ale většinu diváků tvořili studenti, takže částka, kterou dali dohromady, toho moc nevytrhne.