Trumpova válka v Íránu nás bude pronásledovat ještě dlouho poté, co přestanou padat bomby. Bude to drahé, ceny nafty a benzínu se mohou zvýšit násobně, pokud budou. Zavládne nedostatek hnojiv, plastů, hélia pro výrobu čipů. Rozvrácené dodavatelské řetězce nás vrátí do poměrů covidové krize. Ztratíme zdroje, ztratíme trhy. Ropě se zkrátí budoucnost.

Pokud jde o samotný Írán, posílí radikální křídlo revolučních gard a padnou zábrany ve snaze získat atomovou bombu, píše v britském UnHeard profesor Ali Ansari, prezident Britského institutu perských studií.

„V současné době se šíří teorie, že válka přiměla Islámskou republiku k „tvrdšímu postoji“ – její zastánci poukazují na upevnění moci ze strany Sboru islámských revolučních gard (IRGC) a na nástupnictví Modžtaby Chamenejího. Tvrdí se, že tomu všemu se dalo zabránit, kdyby USA a Izrael svou válku nezačaly. Chamenejí starší mohl zemřít pokojně ve své posteli a Islámská republika mohla jmenovat umírněného vůdce a zaujmout liberální směr.

Zkušení pozorovatelé Íránu chápou, že slovu „mohla“ se tu hodně pomohlo, zatímco Íránci, kteří byli v lednu loňského roku vystaveni brutálnímu násilí, si kladou otázku, o kolik tvrdší postoj režim plánoval zaujmout. Ale představa, že IRGC usiluje o moc, která mu dlouho unikala, je, upřímně řečeno, směšná. Bezpochyby využívá výjimečného stavu k posílení své pozice, ale v době války si všechny armády, i v neautoritářských státech, užívají výsadního postavení.

Lze argumentovat, že se bude snažit válku prodloužit, protože její vůdci se více obávají míru, který po ní nastane; ale něco zcela jiného je naznačovat, že uchopení moci IRGC bylo založeno na samotném konfliktu. Vzestup Revolučních gard se připravoval dlouho a jejich současná dominance jako politicko-vojenského konglomerátu je úzce spjata se vzestupem Modžtaby Chamenejího.“ (ZDE)

Pochybnosti o smyslu, íránského dobrodružství zaznívají i v Americe. Suzanne Maloneyová z Brookings Institutu, poradkyně řady prezidentů, to vidí černě:

„Nevidím, že by na konci této krize došlo ke skutečnému vítězství. Možná se nám podaří z této situace vymanit, aniž by došlo k ještě katastrofálnějším lidským ztrátám, než jaké jsme již zažili. Existuje však jen velmi málo náznaků, že z této války vyjdeme s jiným režimem v Íránu, který by měl menší kontrolu nad Hormuzským průlivem.

A to je z dlouhodobého hlediska velmi nebezpečný výsledek – širší důsledky toho, že Spojené státy podnikly tuto akci způsobem, který odcizil partnery a spojence v regionu i po celém světě, čímž fakticky přenechaly obrovské finanční výhody Rusům a potenciálně i některé diplomatické příležitosti Číňanům. A není jasné, zda je prezident Trump připraven udržet americké vedoucí postavení v důsledku toho, co se jeví jako katastrofální přecenění sil a chybný odhad situace v souvislosti s útoky na Írán – zda by Spojeným státům ještě skutečně důvěřovaly země po celém světě.“ (ZDE)

Íránské dobrodružství tak rozjelo ve světě zásadní politické změny a vrací nás do fáze historie, kdy se rozdávají karty. Někdejší spojenci USA přestanou podlézat vrtkavému obru, jehož velké řeči během krátké chvíle nic neznamenají, a začnou se věnovat vlastním zájmům. Na tom bychom mohli naopak vydělat. Jakmile přestaneme platit výpalné v podobě povinných nákupů zbraní v USA a začneme přemýšlet o skutečné teritoriální obraně, obejdeme se bez jaderných nosičů i těžkých tanků a můžeme se vrátit k přiměřeným vojenským výdajům kolem 1 procenta HDP.

Připomeňme, že na vzestupu výdajů na obranu na 2 procenta HDP do deseti let se členské země dohodly na summitu ve Wallesu roku 2014. Konkrétně bylo dohodnuto:

• Členské státy, které v současné době splňují směrnici NATO o vynakládání minimálně 2 % svého hrubého domácího produktu (HDP) na obranu, se budou snažit v tomto trendu pokračovat.
• Členské státy, u nichž je současný podíl HDP vynakládaný na obranu nižší než tato úroveň:
  - zastaví jakýkoli pokles výdajů na obranu;
  - budou usilovat o reálný nárůst výdajů na obranu v souvislosti s růstem HDP;
  - budou usilovat o dosažení 2% směrnice do deseti let s cílem splnit své cíle NATO v oblasti schopností a vyřešit nedostatky ve schopnostech NATO. (ZDE)

Takže do deseti let. A nyní bylo potvrzeno, že v loňském roce to bylo úplně poprvé, kdy všichni členové NATO splnili závazek dvou procent HDP. Hysterii s 5 procenty si tedy lze nechat od cesty.

Podle profesora Jasona Davidsona z Atlantic Council by nakonec stačilo i jedno procento. Ani takto nízký podíl by neznamenal, že máme před sebou „černého pasažéra“ společné obrany. Jde totiž o to, zda se má jednat skutečně o obranu, nikoliv o expediční sbor zasahující v americkém zájmu kdekoliv ve světě.

Obama, Trump a další, kteří obviňují spojence v NATO z parazitování, argumentují tím, že spojenci se rozhodli utrácet na obranu méně, než by jinak utratili, a to kvůli obrovskému vojenskému rozpočtu USA a závazku USA bránit Evropu před útokem. Z tohoto pohledu jsou američtí daňoví poplatníci naivní hlupáci, kteří zajišťují bezpečnost Evropanům, kteří na oplátku utrácí štědře na sociální péči a infrastrukturu, místo aby zajistili svou vlastní obranu.

Vědci a odborníci však již dlouho poukazují na problémy s aplikací teorie parazitování na alianci, jako je NATO.

Zaprvé, celková částka, kterou všichni členové NATO utratí na obranu, je stěží veřejným statkem. Vzhledem k tomu, že každý člen NATO se může rozhodnout přispět nebo zdržet se účasti svých ozbrojených sil na operacích NATO (viz klauzule „podle svého uvážení“ v článku 5), lze nanejvýš říci, že výdaje členů NATO na obranu přispívají k potenciálu lepší obrany aliance.

Zadruhé, někteří členové NATO vynakládají na obranu mnohem více v poměru k HDP než ostatní, a přímá kritika parazitování nedokáže tuto odchylku vysvětlit, ani když se zohlední rozdíly ve velikosti jednotlivých spojenců.

A konečně, logika kolektivního jednání platí pouze v případě, že se všichni aktéři shodnou na povaze problému i řešení. Pokud například člen NATO nevnímá Rusko jako hrozbu pro svou územní celistvost, pak neparazituje na výdajích USA na obranu tím, že vynakládá 1 % svého HDP na obranu; poskytuje úroveň výdajů odpovídající prostředí, které vnímá jako hrozbu. (ZDE)

To klíčové jsem raději zdůraznil.

Írán je možná hrozbou pro Izrael, ale je to vzájemné. Evropa v tom nejede. Proč se do toho nechal Trump navézt, je otázka. Zřejmě jsou Izraelci obratnější v přesvědčování partnera, se kterým lze ostatně důvěrně hovořit i o tom, co se dělo u Epsteina a v jeho harému.

To není naše válka, brání se evropští spojenci, zejména Německo, Británie a Francie, které Trump marně láká do hry. Najednou připomínají, že NATO, na které se odvolává, když žádá jejich pomoc, vzniklo jako společenství na obranu severoatlantického prostoru. Na obranu!

Španělsko dokonce nejen odmítlo účast a použití amerických základen na svém území, ale i přelety svého vzdušného prostoru útočícími letadly.

Pak je ale NATO k ničemu, soudí americký prezident. „Často jsem pochyboval, zda by NATO skutečně podpořilo USA. Tato situace to prověřila — jejich pomoc jsme nepotřebovali, ale měli tu být," řekl podle Reuters 17. března.

Nepotřebovali nás. A my je ano?

„Ve svém středečním večerním projevu k národu se Donald Trump o NATO nezmínil, k úlevě spojenců,“ píší v analýze New York Times. Jak však poznamenávají, „jeden z vysokých evropských úředníků uvedl, že podle jeho názoru většina Evropanů nevěří, že článek 5, tedy závazek NATO ke kolektivní obraně, má ještě nějakou váhu. Spojené státy se nyní jeví jako součást problému světového chaosu, řekl tento úředník, který vzhledem k citlivosti tématu vystoupil anonymně. Tato země již není řešením ani garantem poslední instance, dodal.“ (ZDE)

„NATO je papírový tygr. Putin to ví také. Odchod USA je nyní nepochybný,“ řekl Trump v rozhovoru pro Daily Telegraph 1. dubna, a nemyslel to jako apríl.

Konečně taky jedna dobrá zpráva. Ten Putin mě až tak nestraší, když uvážím onen názor profesora Davidsona, že potřeba obrany závisí taky na tom, co sami vnímáme jako opravdovou hrozbu.

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele

Psali jsme:

Zbyněk Fiala: Írán má zatím navrch

Zbyněk Fiala: Krkonošský masakr

Zbyněk Fiala: Opravit nebo popravit

Zbyněk Fiala: Írán vydrží déle?