V něm není válka na Ukrajině pro USA příležitost, ale přítěž. Finále ukrajinského konfliktu ukazuje, že to byla spíše válka bývalých koloniálních mocností a Bidenovic klanu než Spojených států. A taky že EU nemá USA co nabídnout a nemůže ani klást účinný odpor proti snaze amerického prezidenta Donalda Trumpa uspořádat vztahy obou velmocí přímým jednáním s ruským protějškem Vladimírem Putinem. Mohou sice Trumpa pranýřovat na nástěnkách a v dalších médiích, ale opatrně, aby nepřilétla nová cla a zlobiví evropští partneři neztratili přístup na americký trh.

Nejsem muška zlatá, která nenápadně proniká do uzavřených komnat s licitací vyjednávání o míru, ale mnohé z programu chystaného setkání Donalda Trumpa s Vladimírem Putinem 15. srpna na Aljašce lze odhadnout. Především Putinovo důrazné odmítání jednat o pouhém příměří místo záruk dlouhodobého míru naznačuje, že na program přijdou podmínky, které se v průběhu času mírně modifikovaly, ale obsahují to zásadní:

• Přímá jednání Spojených států s Ruskem jsou jedinou cestou jak válku ukončit.
• Konec války znamená konec role Ukrajiny jako nástupiště Západu proti Rusku.
• Rusko si ponechá rusky mluvící Donbas.
• Sankce budou vystřídány hospodářským partnerstvím, napřed s USA.

Připomeňme si taky, co Ukrajina znamenala na vnitropolitické scéně Washingtonu. Přesněji, proč to není Trumpův boj.