Už to fakt vypadalo na zastavení války. Že přichází ten moment, kdy si člověk řekne: tak a dost, teď už se to fakt zastaví. Jenže ne. Zase nic! Na jedné straně umírají lidé. Skuteční lidé, lidé z masa a kostí. Ne statistiky, ne grafy, ne „vedlejší škody“, ale lidé, kteří měli ráno vstát do práce, poslat děti do školy. Na druhé straně jsou řeči, telefonáty, tiskovky a prázdné řeči, co se omílají pořád dokola.

A mezi tím? Rakety, dělostřelecké granáty, drony, výbuchy, popel, krev a strach. Trump a Putin si zase zavolali. A výsledek? Nula. Mezitím v době vyjednávání v Americe o míru Kyjev útočí na prezidentskou rezidenci Vladimira Putina. Ne na muniční sklad. Ne na energetickou infrastrukturu. Ne na kasárna. Ale na barák, kde sídlí představitel jaderné velmoci.

Putin pak Trumpovi v klidu oznámí, že taková věc samozřejmě nezůstane bez odpovědi. „No, tak to jsme si všichni fakt oddechli. Přesně tohle svět potřeboval slyšet.“ Tak si to pojďme říct narovinu: Jedni mluví o míru, druzí posílají drony, další vyhrožují odvetou. A obyčejní lidi? O ty jim evidentně nejde.