Zbyněk Fiala: Pusť tam slepice

I dříve mívali lidé loktem do kapsy, ale kdo měl zahrádku a dvorek se slepicemi, měl aspoň v tom základním trochu manévrovacího prostoru. Domečky zůstaly, zahrádky jsou tam také, ale lufťáci, kteří tam vystřídali generaci pěstitelů a chovatelů, skoro nic z potřebných dovedností a znalostí nemají. Ono se toho výlučně po víkendech ani moc udělat nedá. A ti lidé z opuštěných průmyslových sídel, kteří mají čas, protože nemají práci a nejspíš ji ani neseženou, mohou o jisté míře soběstačnosti jen snít.

České zemědělství se stalo rájem rentiérů. Čtyři pětiny zemědělské produkce se odehrávají na pronajaté půdě. Největší kšeft v tomto zdánlivě nejplodnějším oboru je nedělat nic, jen vlastnit zelenou plochu, na které se jednou ročně posečou vysoké evropské dotace. Idiotská privatizace a nákladné udržování půdy v klidu způsobují, že ti, kdo sní o větší nezávislosti s využitím zemědělského pozemku, velice často zjistí, že jejich sny jsou prostě nedostupné.

Také Varnsdorfští zjistili, že musí své plány lokální ekonomiky alespoň zpočátku značně zredukovat, protože – jak informovala skupina iniciátorů na průvodní konferenci - v nejbližším okolí nelze půdu ani koupit, ani pronajmout. Nad úvahou, jak levně a dobře společně produkovat, proto pro začátek zvítězila úvaha jak levně a dobře společně nakupovat.

Ekoloko

Michael Šatník, zcestovalý místní aktivista, představil projekt potravinového spolku Ekoloko. Je založen na tom, co lze vidět jinde ve světě. Pár lidí se dá dohromady a začne spolupracovat na tom, aby se do kuchyní vrátily regionální, kvalitní a cenově dostupné potraviny.

Původní představa regionálního potravního spolku má podobu občanského sdružení drobných pěstitelů, kteří budou společně nakupovat nebo si mezi sebou budou vyměňovat přebytky. Jde o to, něco zkusit a neutopit se v předpisech a byrokracii. Ve středu ráno se obešlou mailem, odpoledne se sejdou. Základní vklad je tisícovka, za to se nakupuje, při odběru se to strhává. Prodejní cena je o deset procent vyšší než nákupní, aby se pokryly případné distribuční ztráty (něco zvadne, něco shnije).

Jsou tam jednoduchá pravidla. Někdo doveze padesát domácích vajec, počítalo se s deseti na jednoho zájemce, ale nakonec je jich poptáváno sto. Rezervace se musí krátit, každý dostane pět. Někdo jiný zase obstará mouku z mlýna, hodně lidí si peče doma chleba (fandové kváskového chleba v republice se organizují ve skupině Pečem, pečem).

Další objednávky jsou z biokatalogů. Shání se společně věci, které jsou problémem sehnat, nebo se nabízejí přebytky, které se nedaří v rodině udat.

Občanské sdružení? Reakce z publika – pak musíte dodržovat všechny předpisy i účetnictví. Lepší než občanské sdružení je spolek podle nového Občanského zákoníku. Nebo něco neformálního – klub, kamarádi. Bez účetnictví.

(Napadá mne, že souběžně by to chtělo vytvořit spolek právních blouznivců Paragraf, kteří sbírají zkušenosti a přemýšlejí o zjednodušení předpisů pro takovéto vzájemnostní a místní aktivity. Pak si vylosují jednoho poslance - nic osobního - a chodí ho jednou týdně otravovat se svými nápady.)

Ať už vznikne cokoliv, aby to mohlo fungovat, potřebujete jasná pravidla, která jsou dohodnutá na začátku.

Ve Varnsdorfu není jediný místní pekař – přitom nezaměstnanost obrovská, zájem by byl. Zkusit založit. Zástupce MAS (místní akční skupiny spolupracujících obcí) upozorňuje, že existuje podpora na malou pekárnu. Zahrnout do projektu také místní trhy s lokální produkcí? Už se rozbíhají v týdenním rytmu – a trhy jednou týdně skoro stačí. Pro celoroční provoz by to chtělo chlazené sklady.

Ale pro začátek stačí jen společný nákup – odpadne daleká doprava, balení, a potom vyjde domácí bio nákladově lépe než cizí otrávené potraviny plus obrovské množství exhalací z dopravní náročnosti hypermarketového zásobování.

Bio nemusí být luxus. Vlastně to ani nemusí být certifikované bio, stačí trocha opatrnosti a rozumu. Podívejme se třeba na čerstvé ovoce. Standardní sadař sse řídí radou - stříkej tímhle, potom v dalším termínu na listy. Zastánci bio se to snaží obejít, třeba obalením kmene páskem, na který se škůdci přilepí. Fukuoka, zenový mistr, se obejde i bez pásku. Radí: „Pusť tam slepice!“

Bedýnky

Co si chce potravinový spolek opatřit vlastním úsilím, mohou jiní přijímat jako specializovanou službu. Začalo se jí říkat „bedýnky“ a už se docela rozebíhá. Cíl je stejný – místní, kvalitní, rozumně oceněné potraviny na náš stůl a podpořit lokální výrobce. Jak upozornil organizátor festivalu Martin Zíka (také tvůrce informačního portálu místních výrobců www.vylep.info), v zelenině z hypermarketu chybí až 70 procent biologické hodnoty, kvůli které to kupujeme.

Jeden takový bedýnkový systém provozuje ve Varnsdorfu a okolí Petr Kacálek pod heslem Česká zelenina do české rodiny (www.ekokramek.cz).

„Začal jsem to dělat z nouze,“ vzpomíná Petr, „rodina má velkou spotřebu zeleniny.“ Domluvil se sedmi kamarády a našli dodavatele v Litoměřicích. Pak se to rozvíjelo, až je to začalo živit. A peníze z regionu zůstávají doma.

Zákazníci ve stanovený den pošlou mail, ve kterém každý uvede, co chce, nebo že tentokrát nic nechce. Systém je totiž postaven na pravidelných objednávkách. Petr v pondělí posbírá nabídku od dodavatelů, v úterý ji dá na web, ve středu posbírá objednávky a ve čtvrtek proběhne rozvoz.

Například ve Varnsdorfu mají bedýnky ve čtvrtek v sídle MAS od 10 do 15, potom se přesunou do restaurace, kde jsou až do večera. Platí se až při výběru. Není tu systém, kdy se předplácí na celou sezónu. Výhoda – může se přiobjednávat – domácí vajíčka, med, biopotraviny.

Objednávky může ovlivnit počasí. Když prší, nedá se jít na pole, a je to třeba něčím nahradit. Takhle se párkrát stalo, že nebyly brambory. Za týden to snad bude lepší.

Seznam stálých odběratelů doplňují ti, kdo objednávají méně často. Mail je však rozesílán všem a všichni si mohou do určité doby objednat. Zkušenost ukazuje, že zatím se pohybuje jen mezi lidmi, kteří si to mezi sebou řekli navzájem.

Petr spolupracuje se šesti zemědělci, každý pěstuje něco jiného. Část zeleniny uskladňuje pro zimní distribuci. Nabízí i ovoce. Zelenina, která je časově omezená jako okurky nakládačky nebo broskve, byly letos jednou, švestky také jednou. Nejnověji rozšířil sortiment o poptávanou hlívu. Stále se snaží, aby se to obměňovalo a všichni nedostávali pořád zelí, byť je vynikající a má víc vitamínů než citron.

„Objednat si může každý, kdo nás najde na webu,“ zdůrazňuje Petr. Nabízí i další potraviny v biokvalitě. „Je tam jen to, co jsme sami našli a sami ochutnali. Jsme zmlsaná rodina, na tom je to založeno.“

Zelináři

Typologie českých zelinářů je jednoduchá. Ti, kdo dokážou sami prodat vše, co vypěstují, pochopitelně bedýnkářům nenabídnou nic. Další malí jen pěstují a prodávají obchodníkům jako je Petrův bedýnkou systém. „My nepěstujeme, jsme jen zprostředkovatelé,“ konstatuje. Pak tu jsou certifikovaní bio zelináři, jejich produkci také nabízí, i když zájem je malý, protože je to drahé. Nakonec tu jsou obrovské zelinářské podniky. S těmi nespolupracuje, protože používají hodně postřiků a hnojiv. Ti dodávají do hypermarketů. Pracuje tedy jen s malými a středními pěstiteli.

V Děčíně dvě odběrní místa, jedno zřídil magistrát, druhé v květinářství. Letos má 198 stálých zákazníků z docela širokého regionu – Česká Lípa, Nový Bor, Rumburk, Krásná lípa, Benešov nad Ploučnicí, Neratovice, Mělník, Mnichovo Hradiště. Je tedy zájem i ze zelinářských oblastí, snad že byla povodeň. Po povodních totiž někteří tradiční zelináři vypadli, musel proto rozšířit území, ze kterého nakupuje, ale to mu umožnilo rozšířit i nabídku.

Zaváží jednou za dva týdny na odběrná místa. Malá bedýnka 5 kg je za 125 korun, velká 9 kg za 245 korun. Ceny jsou přibližné. Cena nakupované zeleniny od loňska stoupla o 20 až 25 procent. Teprve teď, když je zelenina narostlá, dosahujeme deseti kilo, ale předtím, když kapustička nadýchaná, byť skvělá, se do té ceny nemohli vejít

Tento čtvrtek bylo ve velké bedýnce – cibule, brambory, květák, zelí, paprika, jablka, pár nakládaček, mrkev, celer, petržílka. Jsou i bedýnky bez brambor. Malá bedýnka – brambory, mrkev, celer, cibule, kukuřičný klas a kedlubny. Občas to zpestří cukety, papriky, patizon. Někdy se však lidé ptají, co s tím mají dělat. „Učíme lidi nové věci, jako před třemi lety hokaido. Zelí na saláty. Lilek.“

Proč tam není vidět také nabídka z Varnsdorfu? „Zatím se nikdo o nás nezajímal. Podmínkou je dodávat větší množství. Například 40 – 50 kg okurek, to už jsou dva větší fóliovníky. Ale je tu zima, tady brambory, možná ředkve na zimu. Býval tu hrách, teď jsou všude pastviny.“

Ovoce má z Litoměřicka, dodávají jablka až do konce května, mají zajímavou technologii uskladnění. Skladují dodavatelé. Dá se také využít volný prostor ve velkoobchodním skladu.

Měkké ovoce – jahody – se zatím neodvážil nabízet, přeprava je ošidná, podléhá to zkáze. Ale jahodáři jsou na Mělnicku. A jahody si každý snadno koupí sám. „Ostružiny, kanadské borůvky, ty vydrží víc, uvažoval jsem o tom, ale nejsou síly. Na zaměstnance nemáme. Chceme velké množství, ale musíme to zvládnout sami,“ vysvětluje Petr. Na to zaznívá z publika příklad z Rakouska – lidi si to sami na poli seberou a zaplatí do kasy.

Ještě k úvahám o bio - dnešní zelenina není bez postřiků, upozorňuje Petr. I bio zelenina se stříká, ale certifikovanými prostředky. Říká: „Bio je o stylu a o přístupu k půdě a k celému pěstování zeleniny.“ Má zeleninu od středních pěstitelů s certifikací IPZ – integrované pěstování zeleniny. Nestříkají tolik, kolik dovoluje norma. Když je monokultura, stříká se.

Zákazníci

Kdo jsou lidé, kteří kupují bedýnky? Zajímají se o to, co jedí. Jsou nespokojení s tím, co je dodáváno velkoobchodem. Navíc chtějí jíst zeleninu častěji a chtějí podporovat českou zeleninu.

Po povodních to trochu opadlo, loni měli 245 zákazníků. Lidé se bojí, zda to není ze zaplavené, kontaminované oblasti. Letošní rozbory půdy však ukazovaly menší hodnoty než před dvanácti lety, nejsou tam těžké kovy.

Bedýnky na maso obsahují kuřecí maso ze statku na Českolipsku, z haly, kde je volnější prostor než u velkochovů. Jednou, v lednu, bylo také hovězí maso. Chovatelé nemají zájem prodávat, většinu vyvezou. Králíky nikdo nepěstuje. Mléčné výroby – podobně jako jahody – zatím nezkusil, je to náročné na chlazení.

Kolik by se toho dalo dělat? „Mám to vymyšleno na 4000 zákazníků, ale to je sen. Ještě lepší by bylo, kdybych si to mohl pěstovat sám a měl jistotu, co budu dodávat. U řady věcí mám představu, jak to dělat líp, čistěji a levněji. Ale je to věc peněz.“

Půjčit si?

„Nechci.“

Co kdyby vložili peníze zákazníci? Jako v Saso?

„Uvažoval jsem o tom…“

Rozeběhla se debata o tom, že když se prodá místní zelenina, tak vlastně obsahuje i prémii pro region, protože ze stejného prodeje v supermarketu by z každé stovky odteklo 35 korun do zahraničí.

Ekonomka Květa Lauterbachová, žijící střídavě v Rakousku a Česku (a aktivistka Alternativy Zdola) se snaží zasadit problém do širšího kontextu. Připomíná, že máme obrovskou nezaměstnanost. Ze zemědělství zmizelo 100 tisíc pracovních míst, ale plány politických stran se soustřeďují jen na to, jak přilákat zahraniční investory, Měla by být banka, která umožňuje domácí práci z domácích zdrojů. Přinejmenším v postižených místech.

Zelináři dodávají 90 procent produkce do supermarketů, za minimální cenu a s dlouhou splatností. Většina podniků má zahraniční majitele, ty nic jiného nezajímá.

„Já akceptuji cenu zelináře,“ zdůrazňuje Petr, „netlačím, chci, aby to dělal dlouho. Mám zájem na spokojenosti dodavatelů i spokojenosti zákazníků. V supermarketu se platí za každou položku za zalistování, takže nejsou tolik závislí na tom, zda se to tam skutečně prodá.“