Evropská komise si konečně vzpomněla, že vedle zbrojení a sankcí proti kdekomu by bylo třeba taky něco vyrábět. Problém je s náklady. Po odstřelení ruských plynovodů a překombinovaných sankčních režimech se evropské fabriky dusí pod balvanem drahé energie a zpřetrhaných obchodních vazeb. Z jedné strany nás obírá Amerika, která na důsledcích ukrajinské války drsně vydělává, a z druhé Čína, která v tom nejede a zvyšuje náskok v klíčových oborech jak nákladově, tak technologicky.

Zachránit nás má Nová evropská dohoda o konkurenceschopnosti, nad jejímž návrhem z pera Evropské komise jednají šéfové 27 členských zemí EU na vrcholné schůzce v Bruselu, samozřejmě o přestávkách mezi tlačenicí kolem našeho premiéra Petra Fialy, aby jim vyprávěl, o čem si spolu povídali s americkým prezidentem Joe Bidenem. Mimochodem, ta schůzka v Bílém domě byla pro našeho premiéra o to zajímavější, že prezident Biden mluvil anglicky, což je řeč, o které už premiér Fiala mnohokrát slyšel.

Další hloučky mohly být kolem německého kancléře Olafa Schoze, který ani nepředstírá, že umí čínsky, ale během čtyřdenní návštěvy Číny a setkání s prezidentem Si Ťin-pchingem tlumočil zájem německého průmyslu ponechat vrátka průmyslové spolupráce a obchodní výměny oboustranně otevřená. S případnou omluvou, ať se na nás čínští přátelé nezlobí, kdyby je chtěli nějací blázni v Bruselu přesto přivřít.

Jak je vidět, názory na záchranu evropského průmyslu mohou být různé. Pobavil mě komentář listu Politico, podle kterého se evropští vůdcové vůdcové sešli „with tall dreams and short pockets“. Přeložil by to slovy, že mají velké oči, co všechno by se dalo udělat, kdybychom neměli prázdné kapsy.

Choroba je jasná, ale o léčbě vládnou pochyby, pokračuje Politico. Americká a čínská konkurence je povzbuzována bohatýrskými daňovými úlevami a státními dotacemi (v USA například „protiinflačním“ programem IRA). Má jít Evropa stejnou cestou? A kdyby, jak to financovat?