Za daných okolností není nic divného na tom, že se ministryně obrany Jana Černochová předvádí před veřejností s pozoruhodnými požadavky na zvyšování platů vojáků. Kromě toho, že tím pečuje o svůj obraz v očích voličů před blížícími se volbami, snaží se tím řešit i závažný resortní problém: potíže s doplňováním stavů české armády. Jde na to přes peníze, protože nic jiného není k disposici. Naši miniaturní armádu neovládá ideologie vlastenectví, pocitu povinnosti bránit tuto zemi proti vnějšímu nepříteli. Voják, který podpisuje smlouvu, se zavazuje k bránění zájmů, jimž možná nebude rozumět a dává na vědomí, že je srozuměn s vysokým rizikem ztráty života. Nedivím se, že se zájemci nehrnou a ministryně dělá, co umí, aby potřeby námezdního vojska zabezpečila. Má pravdu v tom, že lidé, kteří jsou ochotni prodat svůj život, mohou mít vysoké nároky. Možná současně usiluje i o zpevnění svého postavení vůči profesionálnímu velení armády, ale nejsem si tím jist.

V každém případě je čitelná a musím uznat, že asi nic jiného dělat nemůže. Zcela na okraj ale podotýkám, že tím nevyjadřuji souhlas se současně platnou koncepcí obrany proti vnějšímu ohrožení státu.

Další křikloun, který se vtírá do pozornosti veřejnosti požadavky na zvyšování platů svých svěřenců, je ministr vnitra Vít Rakušan. Policejní sbor je přece jen větší voličská skupina než armáda, takže jeho chování je rovněž pochopitelné. Stejně jako Jana Černochová má starosti s naplněním stavů podřízeného sboru. Jeho požadavky jsou umírněnější než ty, jež uplatňuje Jana Černochová, ale i tak je nelze přehlédnout. Jsem dalek toho, abych popíral opodstatněnost nároků vojáků i policistů. Práce policistů je obtížná, společensky prospěšná, zasluhuje přiměřenou odměnu. I na ně dopadá zdražování stejně jako na nás všecky. Požadavek na zvýšení platů je srozumitelný, oprávněný.