Kdybyste se dnes pokusili o něm vylovit něco v učebnicích literatury pro nižší stupně škol, odešli byste s prázdnou. Ani obec akademická nevnímá tohoto autorského solitéra bez jistých vnitřních rozpaků, plynoucích nejspíše z neporozumění. Pochopit básníka totiž neznamená většinou jen číst slova jím napsaná. Básnictví není geometrie, v níž lze skoro všechno změřit a spočítat. Býti s básníkem znamená vědět dosti o něm, a pak teprve luštit jeho tvorbu jako rébus skrývající mnohá vnitřní hnutí, skrývané úzkosti a marnosti. Teprve jejich optikou pak můžete – a není nikde zaručeno, že se to vydaří – proniknout do duše básníka. Co je ovšem podstatné vždy, je vaše aktivní čtenářská spoluúčast. Slova opravdu dobré poesie se neskládají z písmen, nýbrž z osudů. Třeba i toho vašeho, ač o tom předem nemusíte vědět. Teprve báseň vás rozevře jako květinu.

Toto skromné lyrické zamyšlení nechť mi pt. laskavý čtenář odpustí. Uložil jsem si totiž na ploše krátkého článku rozkrýt jeden osud básníka, jehož život v lecčems byl obrazem a metaforou doby, na kterou už také (raději) zapomínáme, ale bez níž bychom nebyli ani my.

Český Rimbaud

Nejprve tedy trochu biografie. Ivan Blatný se narodil v Brně 21. prosince 1919. Otec Lev Blatný pocházel ze známé hudebnické rodiny, pracoval jako právní úředník na ředitelství státních drah, později jako lektor a dramaturg Národního divadla v Brně. Veřejnosti byl však znám spíše coby spisovatel: spoluzakládal brněnskou Literární skupinu (1921) a získal uznání především jako expresionistický dramatik. Ivan už od dětství projevoval (nepochybně geneticky získané) vlohy literární. Jeho nejstarší dochovaná báseň nese datum 16. 3. 1925. Idyla bezstarostného a estetickými fenomény naplněného dětství však bere brzy zasvé. Ivanův otec Lev umírá na TBC krátce po Ivanových desátých narozeninách a jeho matka jen o tři roky později. Možná právě zde má svůj kořen existenciální povaha Blatného pozdější básnické tvorby.