Kdybyste se dnes pokusili o něm vylovit něco v učebnicích literatury pro nižší stupně škol, odešli byste s prázdnou. Ani obec akademická nevnímá tohoto autorského solitéra bez jistých vnitřních rozpaků, plynoucích nejspíše z neporozumění. Pochopit básníka totiž neznamená většinou jen číst slova jím napsaná. Básnictví není geometrie, v níž lze skoro všechno změřit a spočítat. Býti s básníkem znamená vědět dosti o něm, a pak teprve luštit jeho tvorbu jako rébus skrývající mnohá vnitřní hnutí, skrývané úzkosti a marnosti. Teprve jejich optikou pak můžete – a není nikde zaručeno, že se to vydaří – proniknout do duše básníka. Co je ovšem podstatné vždy, je vaše aktivní čtenářská spoluúčast. Slova opravdu dobré poesie se neskládají z písmen, nýbrž z osudů. Třeba i toho vašeho, ač o tom předem nemusíte vědět. Teprve báseň vás rozevře jako květinu.
Toto skromné lyrické zamyšlení nechť mi pt. laskavý čtenář odpustí. Uložil jsem si totiž na ploše krátkého článku rozkrýt jeden osud básníka, jehož život v lecčems byl obrazem a metaforou doby, na kterou už také (raději) zapomínáme, ale bez níž bychom nebyli ani my.
Český Rimbaud
Nejprve tedy trochu biografie. Ivan Blatný se narodil v Brně 21. prosince 1919. Otec Lev Blatný pocházel ze známé hudebnické rodiny, pracoval jako právní úředník na ředitelství státních drah, později jako lektor a dramaturg Národního divadla v Brně. Veřejnosti byl však znám spíše coby spisovatel: spoluzakládal brněnskou Literární skupinu (1921) a získal uznání především jako expresionistický dramatik. Ivan už od dětství projevoval (nepochybně geneticky získané) vlohy literární. Jeho nejstarší dochovaná báseň nese datum 16. 3. 1925. Idyla bezstarostného a estetickými fenomény naplněného dětství však bere brzy zasvé. Ivanův otec Lev umírá na TBC krátce po Ivanových desátých narozeninách a jeho matka jen o tři roky později. Možná právě zde má svůj kořen existenciální povaha Blatného pozdější básnické tvorby.
Bude se koncem roku 2025 na Ukrajině stále válčit?Anketa
Ještě před maturitou se stává jedním z motorů dobového brněnského literárního mládí. Zde přišel k přezdívkám „český Rimbaud“ či „brněnský dandy“. Navázal přátelství s Františkem Halasem (podnikali spolu cesty do Kunštátu, kde se Blatný narodil a Halas tam strávil část dětství, vzpomínky na něj mnohem později vtělil do lyrické prózy Já se tam vrátím). Společnou řeč Blatný našel ale i třeba s Vítězslavem Nezvalem a samozřejmě se svými literárně činnými vrstevníky – Kamilem Bednářem, Jiřím Ortenem, Zdeňkem Urbánkem a dalšími. Mladí autoři vydávali od podzimu 1938 do jara 1939 strojopisný sborník Noc.
V roce 1940 Václav Černý představuje v reprezentativním Jarním almanachu básnickém tzv. válečnou generaci: Blatný, Bednář, Klement Bochořák, Jiří Orten (pseudonym Karel Jílek), Josef Kainar, Oldřich Mikulášek aj. Blatnému v tomtéž roce vychází první básnická sbírka, Paní Jitřenka, a o rok poději druhá, Melancholické procházky. Už jejich názvy napovídají, co v nich můžeme hledat. Literární historik Jaroslav Med je charakterizoval takto: „Poezie prvních dvou Blatného sbírek má charakter impresivní lyriky toužící zachytit prchavé kouzlo okamžiku a odhalovat krásu všednosti. Jeho verše, vycházející z apollinairovské linie moderní české poezie (Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert), mají sugestivní melodičnost, která zvýrazňuje jejich melancholické ladění.“
Jak drtivě protikladné jsou tyto útěšné verše ve srovnání s dalším básníkovým osudem! Roku 1948 byl Syndikátem čs. spisovatelů spolu s Jiřím Kolářem a Arnoštem Vaněčkem vyslán do Velké Británie, kde požádal o politický azyl. Brzy u něho propukla duševní choroba (1948 poprvé hospitalizován v Londýně a Essexu). Až do své smrti intenzivně tvořil, a ačkoli byly některé rukopisy zničeny, zachovalo se několik set tisíc veršů, z nichž byly posléze pořádány editorské sbírky. Asi nejznámější z nich pod názvem Pomocná škola Bixley sestavil pro 68 Publishers v Torontu v roce 1987 jiný básník, Antonín Brousek. Zde nacházíme Ivana Blatného jako téměř zcela odlišnou autorskou osobnost. Opouští pravidelný rým a rytmus, jeho básně nabývají na litaničnosti a samozřejmě také na dramatičnosti – odráží se v nich i jeho postupující choroba. Nicméně právě texty z tohoto období se zřejmě Blatný zapisuje do moderní české poesie nejoriginálněji a nejsilněji. Blatný se sice dožil politického zlomu ve vlasti, ale už se domů nevrátil, zemřel 5. srpna 1990.
Před pěti lety zesnulý recitátor Mirek Kovářík měl ve svém repertoáru – kromě jiných – Blatného erbovní báseň Terrestris. Halucinační sen o čarodějnici řídící nás a svět a nás v něm, přitahující svou krutostí a spalující emocemi, které vyvolává. Kdo slyšel a viděl Kováříka přednášet tuto báseň (pozor: je k mání i na YouTube), nikdy na to nezapomene. Neboť v něm a těchto slovech byl a zůstal Ivan Blatný.
„Tisíce, miliony mladíků sní o krásné Terrestris, tisíce, miliony mladíků sní o daleké sladké zemi Koprofagů, o plodu zapomnění na všecko, kromě tebe, Terrestris. Ty se jim neposmíváš, Terrestris! Ó ty je miluješ, krásná čarodějnice, ó ty jim říkáš: Ke mně, miláčkové, ke mně, spalte se, holoubkové, shořte tak trošku všichni na popel“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
